Lulovo zpátečnické levičáctví bude živit návrat krajní pravice

6. 2. 2023 / Fabiano Golgo

čas čtení 13 minut
30753
Luiz Inácio da Silva, známý jako Lula, se stal symbolem odporu proti brazilské diktatuře (1964-1985) na konci 70. let, kdy stál v čele odborů kovodělníků. Podporoval dělnické stávky, které ochromily automobilový průmysl. Až do jeho uvěznění v dubnu 1980 se Brazilci dočkali pouze zpěváků a některých novinářů, kteří se odvážili otevřeně protestovat proti režimu. Většina z nich skončila v mučírnách nebo na hřbitově. Někteří byli vyhoštěni do zahraničí.

Většina brazilské společnosti zpočátku vítala vojenský převrat, který svrhl nepopulárního bohatého farmáře, z něhož se stal prezident João Goulart, známý jako Jango, který se rozhodl využít populistickou kartu slibů pozemkové reformy (odebrání neproduktivní půdy jejím majitelům a její předání chudým rádoby zemědělcům), aby se udržel u moci, ale místo toho byl svržen. Kulturní a ekonomické elity byly rozněcovány americkou propagandou, která v každé levicové straně či politice viděla potenciální rozšíření kubánského scénáře po celé Latinské Americe, takže tisk, který podporoval převrat, a všeobecné přijetí role armády vydával za nezbytné, aby Brazílie zůstala na straně našeho milovaného bratrance, Spojených států.

Ale poté, co maršál Castelo Branco zahynul při zjevně kriminální letecké nehodě, byly slíbené demokratické volby, které měly vrátit moc civilistům, odloženy a společnost začala být podezřívavá.

V roce 1968 se během festivalů populární hudby, které se staly nejsledovanějšími televizními atrakcemi, stalo mainstreamem několik desítek zpěváků/skladatelů, jejichž texty protestovaly proti diktatuře. Brzy byli zpěváci Caetano Veloso a Gilberto Gil chyceni armádou a mučeni, než byli posláni do exilu v Londýně. Zpěvák Chico Buarque odešel do Itálie. Tito slavní mladí umělci byli použiti jako signál obyvatelstvu, že režim je připraven mučit a vyhostit každého, kdo se odváží i jen zazpívat něco proti němu. 

Někteří korzující šéfredaktoři (bez nich se žádný reportážní článek neobejde) po chvíli psali úvodníky a publikovali články kritizující prodlouženou diktaturu, která měla trvat jen pár let. Někteří z nich použili fintu, že publikovali cenzurované texty se začerněnými slovy, čímž čtenářům signalizovali, že článek se stal obětí vládní cenzury. Když začerněná slova zakázala armáda, Jornal do Brasil je místo toho zveřejnil jako prázdná místa. Když se i prázdná místa stala nezákonnými, postupoval tak, že na těchto místech zveřejňoval slova v latince. Když se cenzoři rozhodli cenzurovat celé články (celkem 1099 textů), noviny O Estado de São Paulo se jim odvážily vzdorovat tím, že na cenzurovaném místě otiskly přesně stejnou báseň (Lusovci, portugalský autor Luís de Camões), která je nesmírně dlouhá. Ne celou báseň, jen to, co se vešlo do prostoru, případně zakončenou půl větou, aby čtenář pochopil, že nejde o nějaký podivný redakční výběr.

Jornal do Brasil měl svou vlastní verzi a zveřejnil přesně stejný recept na dort kdekoli, kde byl článek cenzurován. Deník Correio do Povo raději prostě tiskl noviny bez povinných cenzurních škrtů a nechal úřady, ať si dají tu práci a pošlou policii, aby nedovolila vytištěným novinám opustit tiskárnu. Majitel Breno Caldas tím přišel o miliony a nakonec zkrachoval, ale cenzuře se nepodřídil.

Důvodem, proč byli zpěváci rychle potrestáni a noviny ne, je to, že majitelé těchto publikací byli doslova dětskými přáteli generálů u moci. Navštěvovali stejné školy, měli společné příbuzné a pocházeli ze stejných vyšších vrstev. Známý je případ, kdy se Roberto Marinho, majitel novin O Globo, postavil před policisty, kteří přišli do jeho redakce zatknout novináře, a křičel na ně: "O své komunisty se starám já." Vojáci pak nepokračovali v cestě za svým cílem. 

To však skončilo, když byl v roce 1975 zatčen šéfredaktor TV Cultura Vladimir Herzog (na snímku), který po výslechu zemřel při fingované sebevraždě. Novináři se stali pro mučitele lovnou zvěří a tisk ztratil svou disidentskou sílu.

Bývalý prezident, jehož matka byla Češka, Juscelino Kubitschek, byl pak v roce 1976 zavražděn při fingované autonehodě, aby nemohl využít své obrovské popularity, kterou získal po pětiletém prezidentování, kdy vybudoval futuristické město Brasília, jež se stalo naším hlavním městem, a úžasnou rychlostí industrializoval zemi, kromě toho inspiroval zrod světového fenoménu hudebního stylu bossa nova, na podporu návratu k demokracii. 

Po zbytek desetiletí disent téměř vymizel. Těžká ruka režimu byla pro umělce a novináře či politiky příliš silná, než aby riskovali blahobyt střední třídy. Bylo třeba, aby se režimu znovu postavil člověk, jen tedy z nižší třídy, téměř negramotný dělník. Tak se Lula stal tváří odporu, který vedl ke konci režimu.

Lulův drsný vzhled, chybná znalost jazyka a skromné kořeny však v tehdejší brazilské kultuře nebyly pro prezidenta adekvátní. A tak, přestože se zasloužil o rozpad diktatury, prohrával každé volby po dvě desetiletí až do roku 2002. 

V té době zmírnil své levičáctví, aby se stal přijatelným pro širší veřejnost. Po svém zvolení se vzdal předsednictví své Dělnické strany (Partido dos Trabalhadores) a byl obviněn ze spolčení s pravicí. Lula vytvořil své dva mandáty s pravicovými politiky, včetně svého viceprezidenta. Jeho politika směřovala k tomu, aby podnikatelská sféra co nejvíce prosperovala, aby pak mohla využít jimi způsobenou ekonomickou prosperitu k tomu, aby měla prostředky na sociální dávky a almužny pro chudé. 

Lula se také soustředil na politiku rozdávání peněz ženám. Matky měly právo na měsíční částky, pokud prokázaly, že jejich děti chodí do školy. Tím, že vázal státní dávky na vzdělání, zajistil, že další generace této rodiny bude mít lepší nástroje, aby se jí dařilo v kapitalistické společnosti, která vyžaduje dovednosti, jež dříve neměla, protože děti vždy předčasně opouštěly školu, aby pomohly rodičům vydělávat peníze. Taková politika pomohla 32 milionům obyvatel dostat se z bídy do nižší střední třídy. 

Díky tomuto "míšení" pravicové s levicovou politikou Brazílie velmi prosperovala a stala se šestou ekonomikou světa po Spojených státech, Číně, Japonsku, Německu a Francii (ano, před Velkou Británií). Díky bývalému křesťanskému fundamentalistickému populistickému krajně pravicovému prezidentovi Jairu Bolsonarovi se propadla na 13. místo. 

Nicméně se zdá, že Lula se nyní přiklonil k levici více než kdykoli předtím. Poté, co Lula vedl kampaň národní jednoty se spojenci z pravostředového politického spektra, zklamal své spojence tím, že naznačil prudký obrat doleva.

Nejprve se Lula snažil, aby hostem jeho inaugurace byl venezuelský autokratický populistický prezident Nicolás Maduro. Pozval také kubánského diktátora a dokonce i monstrózního diktátora Nikaraguy Daniela Ortegu, jehož režim se stále více podobá tomu myanmarskému. 

Poté zaujal postoj, který mají krajní pravice a krajní levice společný: Na podporu Vladimíra Putina. Již během kampaně Lula řekl americkému časopisu TIME, že "když jeden nechce, dva se nehádají", jako by Ukrajina měla rozhodovací moc o tom, zda Rusko napadne její území. Dodal, že Kreml byl vyprovokován strachem z rozšíření NATO na své hranice. A navrch se Lula také vysmál Volodymyru Zelenskému jako "youtuberovi", který se touží předvádět na internetu... Lula ukázal, jak dokáže být naprostý hlupák, který je slepý k detailům mezinárodních otázek. Jeho názory na svět jsou velmi omezené a řídí se tím, čemu věří stereotypní levice.  Nelidská podpora nedemokratických režimů, pokud jsou buď 1) levicové, nebo 2) protiamerické. A Putin spadá do toho druhého. Je (byl) nejikoničtějším vůdcem, který se postavil do čela quijotského boje proti americkému gigantu. 

A Freud může snadno vysvětlit, proč plamennému a exhibicionistickému Lulovi vadí hrdinný ukrajinský vůdce, jehož popularita stejně jako Lulova dobyla zeměkouli. 

Zatímco jeho vláda se snaží přijmout neutrální genderový jazyk, který přizpůsobuje zájmena dříve neexistujícím tvarům, sám Lula nedokáže svůj projev adekvátně přizpůsobit politické korektnosti, například když homosexualitu nazývá "výběr", nikoliv orientací/přirozeností. Používá také slovo indián pro označení toho, co dnes správněji nazýváme původními obyvateli. 

Lula také odmítá říci, že Tchaj-wan je nezávislou zemí, a odsoudit porušování lidských práv nebo nedostatek demokracie v Číně. Ve skutečnosti chce rozšířit již tak obrovský podíl Číny na brazilském HDP. 

Aby toho nebylo málo, Lula se rozhodl, že nepřijme kubánské lékaře, kteří, když Bolsonaro poslal zpět do Havany tisíce z nich, co pracovali v Brazílii, požádali o azyl a zůstali. Protože Bolsonaro zakázal pracovat v Brazílii všem, kdo mají kubánský lékařský diplom, tisíce kubánských lékařů, kteří se nechtěli vrátit na svůj ostrov-vězení, zůstali v Brazílii a získali podřadnou práci, aby přežili. Nyní, po obnovení smlouvy s Kubou o vyslání tisíců lékařů na pomoc v oblastech, kde místní lékaři nechtějí pracovat (jako jsou rezervace původních národů nebo v pouštních oblastech země), chce Lula potrestat ty Kubánce, kteří se odvážili nechtít vrátit do diktatury, kde dokonce i zpěváci chodí do vězení za to, že zpívají texty, s nimiž nesouhlasí vládní cenzoři... Jaká ironie dějin. 

Lula byl vnímán jako zachránce před temnotou, kterou přinesla destruktivní politika Bolsonara. Krajní pravice po celém světě dokázala, že umí dobře kritizovat některé aspekty establishmentu, které skutečně potřebují obnovu, ale je naprosto neschopná budovat nějaké alternativy. Jejich personalistický přístup sice urychluje procesy, ale zároveň je omezuje v dosahování úspěchu v cílech, které vyžadují kolektivní úsilí, neboť personalisté nejsou dobří ve skupinové práci a mají tendenci vyhořet z vnitřních bojů. 

Zdravý rozum ukazuje, že střed je vždy nejlepší pozice. Jakýkoli extrém vždy přináší nerovnost a často chaos přinejmenším pro druhou stranu extrému u moci. Lulův úspěch v prvních dvou funkčních obdobích byl zásluhou jeho odrůdy kapitalismu s lidskou tváří. Tím, že se příliš obrací doleva, nahrává pravici a buduje schody pro její návrat. 

Vyhrál s velmi hubeným rozdílem a Bolsonarovi fandí téměř polovina národa. Sám Bolsonaro minulý týden ve svém úkrytu na Floridě řekl, že se možná nevrátí jako prezident, ale že bolsonarismus tu zůstane. Že to, co má na mysli (sociální nesnášenlivost, autokratismus, fašistický přístup k levici, homofobie, křesťanský fundamentalismus a elitářství), se nedá zabít a bude se jen šířit. Dokonce předpověděl, že zesílení Lulova levičáctví dost možná povede k náhlému konci jeho vlády ještě před koncem mandátu. Že Kongres může dát přednost jeho viceprezidentovi Geraldu Alckminovi, bývalému oponentovi ze středopravicové strany.

Svět spatřil obrat ke krajní pravici mimo jiné i kvůli rétorické nedůslednosti levice. Jako například varování před krajní pravicí, že je nedemokratická, že usiluje o odstranění oponentů a diskriminuje některé kategorie lidí, zatímco slepě přijímá naprosto stejné zneužívání ze zemí, jako je Kuba, Venezuela, Nikaragua a Rusko. 

Krajně pravicoví voliči mají plné zuby nedůslednosti politické korektnosti a jejího stále se zpřísňujícího nepsaného kodexu zakázaných slov, represivní moci selhávajících institucí, sanování některých témat mainstreamovými médii tak, aby odpovídala idealizovanému pohledu na svět, Golema zvaného komunismus, pokryteckých argumentů levice ohledně dodržování svobody projevu. 

Lula se stal symbolickým znakem návratu od krajně pravicového populismu, který pohltil planetu v minulém desetiletí, do nové éry idylického lidského bratrství mezi "dobrými lidmi" Země, kteří sdílejí stejné empatie. Jeho neúspěch se může stát důkazem vrozeného handicapu levice, kterým je loajalita ke kolegům, samozvaným levičákům či antiamerikanistům. 


1
Vytisknout
9342

Diskuse

Obsah vydání | 9. 2. 2023