Tolik zmařených nadějí...

8. 1. 2024

Staří Asyřané, kteří obsadili Blízký východ, museli zabít statisíce lidí. Julius Caesar pravděpodobně zabil milion Galů – pětinu celé populace – a další milion prodal do otroctví. Čingischán povraždil miliony lidí. Vezmeme-li v úvahu nemoci a hladomor, stála třicetiletá válka život odhadem dvanácti milionů lidí. Odhaduje se, že během francouzských revolučních a napoleonských válek zahynulo asi tři a půl milionu lidí. To vše předtím, než se dostaneme k obrovským a extrémně krvavým otřesům, kterými prošla Čína během 19. století. Než se dostaneme ke dvěma světovým válkám, které dohromady zabily možná 60 milionů lidí. A než se dostaneme do Osvětimi na jedné straně a Hirošimy/Nagasaki na straně druhé.

To neznamená, že neexistovaly žádné naděje. Řekové a Římané měli své vize dávno minulého zlatého věku předtím, než byly vynalezeny železné zbraně, které lidem umožnily zabíjet se navzájem v bezprecedentním měřítku. Středověcí křesťané doufali, že po smrti vstoupí do nebe. Když se anglický historik Edward Gibbon z konce 18. století ohlížel zpět na Pax Romana – přibližně 29 př. n. l. až 200 n. l. – považoval jej za nejšťastnější v celé historii. Současník francouzského spisovatele a vědátora Françoise-Marie Voltaira, německého básníka Friedricha Schillera a neméně německého skladatele Ludwiga van Beethovena s nimi souhlasil v tom, že národnostní rozdíly jsou vymýceny a že pokrok činí svět téměř každým dnem šťastnějším místem.

Stimulováno rozšířením mechanické dopravy začalo o sobě mezinárodní pacifistické hnutí dávat vědět kolem roku 1870. V roce 1889 (mimochodem v roce, kdy se narodil Hitler) vydala rakouská baronka Bertha von Suttner knihu Nieder die Waffen, pryč se zbraněmi, ve které odsoudila válku a argumentovala ve prospěch všeobecného odzbrojení. V roce 1909 vydal britský ekonom a spisovatel Norman Angell knihu Velká iluze, v níž tvrdil, že rostoucí produktivita a rozšiřující se komunikace povzbuzují obchod a zároveň způsobují zastarávání války. Oba autoři skončili udělením Nobelovy ceny míru: Suttner v roce 1911 a Angel v roce 1933. V letech 1919-20 byla založena Společnost národů, organizace, která měla zajistit, aby válka, která právě skončila, byla také poslední.

Pravděpodobně nikdy a nikde nebyly takové naděje tak intenzivní a sdílené větším počtem lidí než v letech bezprostředně následujících po roce 1989. Všechno to začalo v roce 1945, kdy se po nejničivější válce v dějinách velká část světa rozdělila na dva tábory: "Západní" neboli svobodný neboli kapitalistický na jedné straně a "východní" neboli socialistický neboli komunistický na straně druhé. Oba se na toho druhého dívaly jako na ztělesnění zla. Oba se prohlašovaly za nositele jediné ideologie, která povede lidstvo k oslnivé budoucnosti. I když byly po zuby ozbrojeny, oba se považovaly za "mírumilovné".

Po celá desetiletí se oba tábory střetávaly. Přitom bojovaly v mnoha válkách v zastoupení. Jak v Asii, tak v Africe, tak na Blízkém východě; a totéž, i když v mnohem menším měřítku, v Latinské Americe. Vezmeme-li v úvahu tak masivní mlýnky na maso, jako byla čínská občanská válka (1946-49), korejská válka (1950-53) a dvě vietnamské války (1949-1975), počet zabitých v těchto a dalších ozbrojených konfliktech mohl docela dobře převýšit počet těch, kteří zemřeli v letech 1914-45, i když byly rozloženy do čtyřiceti let místo do třiceti. Dvakrát se zdálo, že lidstvo, nebo alespoň jeho velká část, stojí na pokraji nukleárního vyhlazení. Jednou v roce 1962, kdy se USA a SSSR střetly tváří v tvář kvůli Kubě a zachránil je možná jen neposlušný sovětský důstojník. A jednou v roce 1973, kdy se tytéž mocnosti ocitly na kordy kvůli arabsko-izraelské válce z tohoto roku.

Rok 1989, rok zázraků. Berlínská zeď, která po desetiletí stála jako symbol rozdělení světa mezi dva tábory, se zhroutila. Totéž udělal Východní blok – možná jediný případ v celé historii, kdy velká říše nepadla prostřednictvím války a masivního krveprolití, ale proto, že v ni téměř všichni její obyvatelé ztratili víru. Ztráta víry byla z velké části způsobena skutečností, kterou ve věku rozhlasu a televize (k nimž se brzy připojilo nesčetné množství dalších nových zařízení) již nemohlo být utajeno, že Východ zůstal daleko pozadu. Nejen z hlediska blahobytu, ale i z hlediska ostatního; včetně zdravotnictví, vzdělávání, svobody projevu a pohybu, kvality životního prostředí a tak dále. Společně s dalšími kritérii byly známy jako index "lidského rozvoje".

Roli Normana Angella v období bezprostředně po studené válce sehrál americký politolog Francis Fukuyama. Jeho článek z roku 1989 Konec dějin, který byl později rozšířen do knižní podoby, řekl lidem to, čemu miliony a miliony z nich chtěly věřit: Totiž že lidstvo stojí na prahu nové epochy. Takovou, v níž by se demokracie (jak ji definoval Západ) stala náboženstvím téměř všech, mocenská politika by byla zrušena a válka by ne-li zcela zmizela, v každém případě by se omezila na nedůležité, relativně zaostalé, ale na budoucnost hledící regiony a země. Silnou oporou Fukuyamy byl další americký akademik, psycholog Steven Pinker. Výčet obsahu jeho nejdůležitější knihy The Better Angels of our Nature: Why Violence Has Declined (2011) mluví za vše. Cituji. "Proces pacifikace." "Civilizační proces." "Humanitární revoluce." "Dlouhý mír", "Nový mír". "Revoluce za lidská práva." "Lepší andělé." A nejdomýšlivější ze všeho "Na křídlech andělů".

Čte se to jako ráj, že? Nejde jen o politickou a společenskou změnu, ale o morální zlepšení, které jsme my, ubozí lidé, vždy hledali, ale vždy se nám nedařilo. Takové, o kterém mluvili bibličtí proroci. Takové, jaké měl na mysli Mahátma Gándhí, než byl zavražděn. Bohužel, nemělo se tak stát. Ne ve velké části Asie a Afriky, kde jsme se setkali s explodující populací, kterou lze jen stěží nakrmit, natož jí zajistit slušnou životní úroveň, kde má každý přístup k čisté vodě. V Severní Americe nejde o větší svobodu, ale o represivní společenský režim známý jako politická korektnost, který v té míře, v jaké represe přichází spíše zdola než shora, nemá v dějinách obdoby. Ne v EU, kde masivní imigrace i nyní vede k téměř stejně masivnímu odklonu od lásky k bližnímu ke xenofobii "extremistické" politické pravice. A to i přesto, že kdysi krásná centra měst se mění v ohniska násilí a zločinu. Voliči, kteří se nechovají dobře a hlasují pro takové věci, jako je lepší vzdělání pro jejich děti, ale zejména v Rusku a několika dalších bývalých sovětských republikách vzniká celá řada nových krvežíznivých diktatur, které nahradí ty staré. Ne mír mezi národy, ale nové války – v bývalé Jugoslávii, v Afghánistánu, v Iráku, v Zairu, v Súdánu, na Blízkém východě, abychom zmínili alespoň některé – také nahradily ty staré.

Tolik zmařených nadějí. Tolik zničených životů.

Zdroj v angličtině: ZDE