Metodologie není nepodstatný detail: je to jediný způsob, jak se vyhnout politizaci dějin

23. 2. 2024 / Muriel Blaive

čas čtení 28 minut
Muriel Blaive se v níže uvedeném příspěvku ještě jednou vrací k své - poněkud šokující - zkušenosti s údajně vědeckým Ústavem pro studium totalitních režimů.

Možná vám tyto návraty už přijdou nudné. Není tomu tak. Toto svědectvi přináší důkazy o naprosto šokující, komické skutečnosti: Vědecká rada tzv. Ústavu pro studium totalitních režimů se pokusila Muriel Blaive z Ústavu vyhodit, protože vypracovala naprosto konstruktivní, analytickou metodologii, která by povýšila to, co tento tzv. Ústav dělá, na úroveň profesionálního akademického výzkumu.

Metodologie, kterou Muriel Blaive Ústavu předložila, je analytickým dokumentem, za nějž by každé profesionální, seriozní výzkumné pracoviště bylo hluboce vděčno. Ne tak Ústav pro studium totalitních režimů. Komické. No, Kocourkov...

Ale je to vážné. Jsou takovéto poměry ve více českých výzkumných institucích?

Jako varovná dokumentace, je níže zveřejněný materiál naprosto klíčový. (JČ)

Metodologie není nepodstatný detail: je to jediný způsob, jak se vyhnout politizaci dějin

Muriel Blaive

Před deseti lety vypsala rada ÚSTR ojedinělé, skutečně odborné výběrové řízení na obsazení funkce ředitele ÚSTR. Byla sestavena odborná evaluační komise, která přihlášky protřídila, kandidáty vyslechla a doporučila radě ÚSTR, která pak v dubnu 2014 přistoupila ke zvolení nového ředitele (stal se jím Zdeněk Hazdra.) Komise byla skvělá. Atmosféra byla intenzívní a profesionální a otázky vynikající.

Několik měsíců před touto povzbuzující příhodou, v prosinci 2013, se mě však vědecká rada ÚSTR, jejímž jsem byla místopředsedkyní, pokusila odvolat z funkce. Důvodem bylo to, že jsem se postavila proti Adrianu Portmannovi, který byl předsedou vědecké rady a hodlal využít svého postavení k tomu, aby posílil svou vlastní kandidaturu na ředitele ústavu, alespoň takový byl můj dojem. Záminkou, která měla odůvodnit mé odvolání, byla analýza, kterou jsem napsala v rámci hodnocení ústavu, jež jsme společně prováděli. Dala jsem si za úkol přečíst celou vědeckou tvorbu ústavu (všechny knihy, a i články v časopisech, které ÚSTR vydal) od roku 2008 do roku 2014, abych se zamyslela nad metodologií, kterou badatelé ÚSTR používají, a navrhla cesty k jejímu zlepšení. Svůj náčrt jsem zaslala členům vědecké rady. Text je uveden  níže.

Vzápětí jsem se dozvěděla, že bylo svoláno mimořádné zasedání vědecké rady, ale ne mnou. Naopak, všichni kromě mě měli v kopii e-mail, jehož autorem byl Vilém Prečan a podle něhož se „případem Muriel Blaive měla zabývat vědecká rada.“ Na schůzku jsem dorazila zcela nevědomá toho, že jsem se dočkala mini monstr procesu. Když jsem to pochopila, zmítala jsem se mezi nevěřícností, nutkáním chechtat se a chladným odhodláním vzdorovat. Prečan, zřejmě v domnění, že opět velí jakémusi Akčnímu výboru z roku  1948, mě vyzval, abych přistoupila ke své sebekritice. Nevěřila jsem vlastním uším, ale dokázala jsem se nesmát, zdvořile jsem odmítla vést takovou sebekritiku a stála jsem si za tím, co jsem napsala ve své analýze v souladu s mezinárodními výzkumnými standardy a na rozdíl od toho, co tvrdil, to nebylo ani zlomyslné, ani škodlivé, ale konstruktivní. Také jsem se nedomnívala, že by vyjádření mého nesouhlasu s Adrianem Portmannem bylo jakkoli nevhodné, ale naopak, že jsem tím chránila integritu vědecké rady a ÚSTR. V žádném případě by mě ani nenapadlo požadovat Adrianův odchod z vědecké rady. Nesouhlas a debata jsou součástí akademického života – nebo by měly být.

Prečan, naprosto znechucený mou neochotou podrobit se rituálnímu ponížení při provádění sebekritiky, mi odplivl, že kdybych měla alespoň trochu důstojnosti, z vědecké rady bych sama odstoupila. Usmála jsem se a opět jsem to laskavě odmítla. Vědecká rada byla tedy vyzvána, aby hlasovala o mém vyloučení. Z přítomných členů podpořilo šest mužů toho, o kom si domnívali, že má mocenské postavení, Adriana Portmanna, a hlasovali pro mé vyloučení. Další dva členové vědecké rady, kteří byli obeznámeni se západními akademickými standardy, Cathleen Giustino a Peter Bugge, hlasovali proti, stejně jako ředitel Ústavu soudobých dějin Oldřich Tůma, zatímco Petr Pithart se zdržel hlasování. Hlasování tedy dopadlo 6 proti 5 pro mé vyloučení. Ale Oldřich Tůma, který mezitím pečlivě pročítal stanovy vědecké rady, zasáhl a poznamenal, že k takovému rozhodnutí  by bylo zapotřebí rozdílu dvou hlasů, nikoliv jednoho, takže mé vyloučení nemohlo být potvrzeno.

Že je Oldřich Tůma osobnost s chvályhodnou integritou, se potvrdilo o několik dní později, když se Portmann a Prečan surrealistickým způsobem pokusili přimět členy rady, kteří v osudný den nebyli přítomni, aby hlasovali zpětně a korespondenčně, aniž by informovali zbytek rady, že o takové hlasování vůbec usilují. Není překvapením, že nepřítomní členové, muži informovaní pouze stranou Adriana Portmanna, hlasovali pro mé vyloučení také. Oldřich Tůma ke své velké cti a důstojnosti odmítl takovou nechutnou praxi tolerovat a na protest z vědecké rady odstoupil.

Rádoby „odvolání“ jsem ignorovala, ale brzy poté jsem vzhledem k tomu, že jsem měla záhy zveřejnit svou kandidaturu na funkci ředitelky ÚSTR, rezignovala sama.

Zajímavé je, že hlavní Prečanovou starostí po tomto hlasování byla, abych nikdy nikomu neřekla, co se tehdy ve vědecké radě odehrálo. Ráda věřím, že se za své chování styděl. V každém případě jsem se o tyto vylomeniny málo zajímala, byla jsem zaneprázdněna přípravou své kandidatury a později jsem se zabývala snahou zavést metodologické standardy do práce ústavu, takže mě ani nenapadlo o této příhodě s někým mluvit.

Mezitím Zdeněk Bárta, člen rady, která ředitele jmenuje, sám v roce 2018 veřejně vypověděl o podobném incidentu, kdy předseda rady Eduard Stehlík svolal tajné jednání rady, aby se pokusil ředitele Hazdru odvolat z funkce, což Bárta označil za „pokus o puč.“ Tentokrát to byl Zdeněk Bárta, kdo se proti takovým nedůstojným manévrům postavil. Tehdy jsem si uvědomila, že učinil naprosto správně, když se k tomu veřejně postavil. Takové praktiky jsou nepřijatelné a utajování je jen podporuje. Navíc jsme nyní o deset let později; je nejvyšší čas oslavit, že i přes mnohé zádrhele, které v mezidobí vývoj ÚSTR prokládaly, se nám jako týmu podařilo v letech 2014 až 2022 zvýšit vědeckou úroveň. Myslet si dnes, že to, co je v následující analýze, je "skandální" do té míry, že by měla být její autorka odvolána z vědecké rady ÚSTR, nebo že by to vůbec bylo skandální, se stalo absurdním a směšným – alespoň v to pevně doufám. Naopak, tento dokument je aktuální dodnes.


Potlačený dokument: Kapitola VIII: Metodologie v ÚSTRu

Muriel Blaive

Následující metodologické hodnocení je založeno na analýze publikací dosud vydaných v ÚSTRu, tj. asi 70 knih, k tomu časopisů Behind the Iron Curtain, Paměť a dějiny a Securitas Imperii, jakož i na hodnoceních projektů členy Vědecké rady.

První bod, který je třeba zdůraznit, je, že Vědecká rada byla příjemně překvapena úrovní výzkumu v ÚSTRu. Výsledky práce ÚSTRu jsou mnohem kvalitnější, než bylo možné očekávat na pozadí kontroverzí kolem založení Ústavu i v průběhu jeho několikaleté činnosti. Jedním z hlavních cílů této evaluace je posílit a plně etablovat kritický přístup jako standardní součást práce ústavu, jako tomu je a má být ve všech seriózních výzkumných ústavech. Pro podepření tohoto nároku pak tato část zprávy analyzuje několik příkladů z dosavadní produkce ÚSTRu, na jejichž postupech a metodologických nedostatcích se snaží ukázat případná slabá místa argumentace i možnosti a směr nápravy. Zároveň je třeba upozornit, že v této části zprávy jde především o diskusi a že tyto návrhy jsou koncipovány v konstruktivním duchu: nijak nezpochybňují legitimitu pracovníků ústavu a jejich plné kompetence tyto nápravné kroky zvládnout.

V souvislosti s výraznou politizací Ústavu od jeho vzniku až do dnešních dnů se jako jediný způsob, jak stabilizovat a legitimizovat jeho práci, jeví být podpora jeho vědeckého zaměření a takové výzkumné práce, která bude založena na kvalitní metodologii, nikoliv na apriorních normativních úsudcích.1 Doposud asi největšího přijetí ve vztahu ke kritériím vědecké povahy práce se dostalo principu falzifikovatelnosti Karla Poppera: práce je vědecká pouze tehdy, když je vyvratitelná neboli falzifikovatelná, tzn. jde o to,  zda je vůbec možné ji kritizovat a vyvrátit: „Síla vědy netkví tolik v tom, že se její tvrzení dají dokázat, nýbrž v tom, že musí být formulována tak, aby se dala vyvrátit.“2 Například tvrzení „Bůh existuje“ není vědecké, protože není falzifikovatelné – je sice racionální, ale je otázkou víry.

Opřeme-li se o Popperův princip falzifikovatelnosti v historickém bádání, pak je zřejmé, že je zbytečné akumulovat fakta, která potvrzují teorii univerzální povahy typu „Komunistický režim byl převážně represivní“ (nefalzifikovatelná teorie). Naopak tvrzení „Na základě tohoto typu zdroje, po důkladné vnější i vnitřní kritice pramene a jeho zhodnocení v kontextu dalších pramenů, lze tvrdit, že ...“ je základem rozumné vědecké diskuse. Pouze touto cestou lze dosáhnout, že historici budou moci spolu diskutovat – že i ti, kteří nesdílejí stejný hodnotový systém a případně nesouhlasí s předloženými tezemi a analytickými postupy, mají možnost je kritizovat a vést vědeckou diskusi o zdrojích, metodologii, historickém kontextu a tezích. Takto se rodí vědecká (demokratická) diskuse, která překoná bývalou komunistickou praxi, v níž platila jen jediná „historická pravda“.

Hlavní výzvou Vědecké rady je proto nabádání výzkumných pracovníků, aby předkládali argumenty, odrážející jejich legitimní pohled na svět a dějiny ve vyvratitelné, vědecké formě, a aby pojímali věcnou kritiku a debatu (o východiscích, analytických nástrojích i závěrech své práce) jako samozřejmost vědecké práce a nikoli jako popření nebo znevážení svého práva na politické a hodnotové názory. Pouze prostřednictvím plného dosažení akademických kvalit a metodologických standardů se ÚSTRu otevírá a otevře možnost vymanit se z obvinění politizace, která mu od začátku tolik škodí – v očích odborné i široké veřejnosti.

1. Kvantitativní problém

Ze 70 knih, vydaných ústavem od roku 2008, je pouze pět velkých monografií, které jsou dílem jediného autora, z nichž jedna je dotiskem knihy, napsané výzkumníkem, který v ÚSTRu nepracuje (Jan Rychlík), a další je vydáním rukopisu, napsaného pět let před založením ÚSTRu (Ladislav Kudrna). Vezmeme-li v úvahu, že ÚSTR během své několikaleté činnosti vyprodukoval pouze tři samostatné (tedy ne kolektivní) monografie, nelze se ubránit – s ohledem na vynaložené prostředky a počet výzkumných pracovníků – velkému zklamání.3 Pokud bychom měřili podle standardních kritérií vědeckých ústavů, pak ÚSTR měl či mohl za uplynulých pět let vydat alespoň jednu monografii na osobu, tedy nejméně 25 autorsky samostatných knih, a nejméně 50 článků v mezinárodních vědeckých (peer-reviewed) časopisech (které ve výsledcích nefigurují téměř vůbec). Absence monografií poukazuje kromě jiného na často problematické zacházení s prameny, s čímž pak velmi úzce souvisí i problémy intelektuální odpovědnosti, prezentace, absence výzkumného záměru, zacházeni s archivními prameny a nedostatky v komunikaci s českou vědeckou komunitou. Proto je tyto nedostatky vhodné řešit souběžně.

2. Kvalitativní problém

A. Intelektuální odpovědnost

V publikačních výstupech ÚSTRu, z nichž většinu tvoří edice dokumentů, na obálce není uveden editor. Čtenář musí důkladně prohlédnout celou knihu, aby zjistil, kdo ji připravoval k vydání.4 V jiných případech je sice editor uváděn, práce však má i dalšího autora, který například napsal úvod. Někdy je obtížné nalézt i rok zveřejnění. V tomto ohledu je žádoucí, aby se publikační činnost ÚSTRu profesionalizovala alespoň na této základní úrovni: kniha, ať monografie, edice dokumentů nebo sborník článků, musí mít zřetelně označeného autora či editora, který je uveden na obálce, podepsán pod předmluvou nebo úvodem, který editoval knihu a bere intelektuální zodpovědnost na tuto práci.

B. „Objektivita“

Pouze řádná metodologie (formulování historického kontextu, zdůvodnění výběru zdrojů, způsobu práce s prameny, jejich porovnávání, formulace pracovních hypotéz, které kniha systematicky potvrzuje nebo vyvrací, znění závěru) může zaručit akademickou kvalitu dané práce. Ve výstupech ÚSTRu, pokud je zde vůbec vedena reflexe vlastních východisek a postupů, převládají „světonázorové“ úvahy a zvažování adekvátnosti politického stanoviska, jak dokládá například biografie Prokopa Drtiny: „Při zpracování životopisné studie (Prokopa Drtiny) hrozí nebezpečí, že autor podlehne jisté nekritičnosti vůči sledované postavě.“5 Tento autorův postoj k biografii je sotva přijatelný z vědeckého hlediska: autor se nemusí (a dokonce by se snad ani neměl) omlouvat za to, že má svůj světonázor, nýbrž snažit se provádět adekvátní metodologii (tedy postupovat tak, aby byl postup jeho práce i formulované závěry kontrolovatelné, falzifikovatelné).

C. Prezentace

Velká část prací ÚSTRu přináší obrovské množství nejrůznějších materiálů, jimž však zpravidla chybí elementární uvedení (často se jedná jen o jediný úvodní odstavec na obálce, jde-li například o biografii.) Jinde pak až na předposlední či poslední straně nalezneme redakční poznámku vysvětlující, jaký smysl tato kniha má mít.6 Čtenář přitom má právo od začátku vědět, o kom či o čem kniha pojednává. Práce by měla být uváděna jasně identifikovatelným autorem, který hned na začátku vysvětlí, co je cílem práce, jaký smysl má prezentovat přiložené dokumenty, a k jakému závěru práce směřuje. Publikace, chce-li být seriózní, musí hned na prvních stranách ukázat, proč je zajímavá a užitečná: co přinese? Co se nového dozvíme? Jaké otázky, na něž jsme doposud neznali odpověď, se objasní? ÚSTR naproti tomu vydal velké množství publikací, které jako by předpokládaly, že žádné odůvodnění nepotřebují, neboť jejich pouhá existence je důkazem jejich potřebnosti a užitečnosti.7

V rámci prezentačních problémů je třeba zdůraznit, že i kolektivní díla (mezi nimi i edice dokumentů) by měla uvést editora či kolektiv editorů. I kolektivní dílo je totiž vázáno nějakou problematikou a společným výzkumným záměrem, který jednotlivé články z různých úhlů pohledu zpracovávají, a proto jsou zařazeny do příslušné knihy – podle editorského výběru. Například kniha Vysokoškoláci o totalitě 2011 (jejíž editor není uveden!) ani explicitně neuvádí, ba dokonce ani implicitně neindikuje společný badatelský záměr (takže nejspíš nebyla výsledkem reflektované redakční politiky); naopak budí dojem, že se jedná o nahodile sestavenou kolekci článků, které mají mezi sebou jen málo společného, resp. které mají dokonce zcela opačné paradigmatické orientace.

D. Absence výzkumného záměru

I publikování dokumentů má smysl pouze tehdy, pokud je předchází a doprovází pracovní hypotéza, demonstrace prostřednictvím zdrojů, historická kontextualizace a syntéza, která shrnuje nové prvky znalostí poskytovaných danou knihou. Publikace  monografií, zejména pak  monografií jednoho autora, je jediným způsobem, jak k diskusi a k efektivnímu historickému poznání přispět. Značná část prací vydaných ÚSTRu je promarněná příležitost (snadno však opravitelná) přinést skutečně zajímavý výzkum: promarněná z toho důvodu, že tyto práce postrádají skutečný vědecký záměr, který je zdůvodňuje a legitimizuje – přitom to by nevyžadovalo o mnohém více času a úsilí, spíše jen změnu habitu.

E. Čtenář není vybaven, aby sám doplnil historický kontext a metodologii

Mnoho historiků se uspokoje s prezentací řady dokumentů bez vysvětlení. Průměrný čtenář ale neumí dešifrovat, kontextualizovat, dávat do souvislosti a analyzovat všechny druhy historických dokumentů natolik, že historik nemá jinou práci než vytáhnout tyto dokumenty z kartonů a reprodukovat je v knihách. Role historika je představit téma, předložit pracovní hypotézu, vysvětlit, v čem je nová ve srovnání s dosavadními pracemi, vysvětlit, jaké zdroje používá k ilustraci této hypotézy a jaké odstranil (a proč), jasně zformulovat vybranou metodologii, aby nejlépe využíval tyto zdroje, a shrnout, co jeho práce přinesla dosavadním akademickým znalostem. Pokud jsou předloženy v knize dokumenty, čtenář má vědět, proč bylo naprosto nezbytné, aby je osobně viděl spíše než prostřednictvím interpretace historika. Musí vědět, co tyto dokumenty říkají, proč jsou důležité, a jak mění náš pohled na historii.

F. Epistemologické problémy

a. Je důležité vzít v úvahu nejen to, co v archivu je, ale také to, co tam chybí a kdo ty dokumenty sepsal. V dosavadní práci ÚSTRu se málokdy najde reflexe – která by přece měla být prvořadá – o vztahu mezi policejním archivem a „historickou pravdou.“ Můžeme archivům StB věřit, nebo jim alespoň důvěřovat? Je autenticita dokumentu synonymní k jeho věrohodnosti? Může mít archivní dokument absolutní hodnotu i bez ohledu na historický kontext?8 Měli agenti StB specifický jazyk, tabu a nedotknutelná témata, a vlastní hodnoty, které ovlivnily styl a obsah jejích zpráv? Je sociální a politická situace popsána zprávami StB srovnatelná se situaci popsanou jinými zdroji? Takové úvahy jsou  základní.9

Ve své práci o německé policii Thomas Lindenberger ukázal, že německá StB, Stasi, představila systematicky tendenčním a paranoidním způsobem ve svých zprávách společenské chování, které i řadová německá policie, ekvivalent SNB a VB, tj. Volkspolizei, nepovažovala za deviantní a nebezpečné k režimu.10 Tím to změní celý náš pohled na dokumenty Stasi (či StB.). Sonia Combe dokonce argumentovala v její knize založené na portrétech intelektuálů, kteří spolupracovali se Stasi, že zprávy Stasi vypovídaly více o světonázoru Stasi, než o lidech, které špehovala.11

b. Druhé nezbytné téma, o kterém se málo mluví, a přitom je to opakující se problém v práci ÚSTRu, je skutečnost, že Ústav je plně zaměřen na všechny projevy odporu a represe, zatímco ignoruje otázku číselné slabosti tohoto odporu a opozice. I když zákon 181/2007, který založil ÚSTR, určuje, že československá společnost musí v zásadě být studována v její historické funkci oběti, je nutné neustále připomínat základní proporce a posunutí mezi symbolickým významem třetího odboje, disentu, opozice a represe a jejich číselným vyjádřením ve společnosti – ovšem na rozdíl od spolupráce s StB.12

Tento bod je tím důležitější, že jak o tom svědčil Jaroslav Najbrt, kterého pozval Adrian Portmann von Arburg na první kolo evaluace projektů,  historické vyprávění ÚSTRu, který se soustřeďuje na represivní povahu komunismu, je v rozporu s částí české společnosti, která je  vůči minulému režimu poněkud nostalgická a benevolentní. „Žáci“, řekl, „nereagují na důraz na represi, naopak připomínají učitelům rodinné historky o štěstí za socialismu.“

c. Třetí téma je koncept totalitarismu, který je problematický v mezinárodní vědecké literatuře, ale to se v ÚSTRu dostatečně neřeší. Dějiny komunismu, které jsou nejvíce propracované, tj. dějiny NDR a SSSR, silně zpochybnily koncept komunistického totalitarismu a vyvolaly  částečný obrat od politických dějin k dějinám sociálním..13 Tato diskuse je tím nutnější, že práce ÚSTRu postupně přinese nový úhel na český totalitní paradigma. Výzkum Ústavu ukazuje, že společnost se částečně podílela na vymezení podmínek komunistické diktatury a že ta se mohla projevit i ve formě jakéhosi sociálního jednání – viz například DVD Česká společnost 1969-1989 pod vedením Jaroslava Pinkase, či pozoruhodná kolektivní monografie Milana Bárty, Jana Břečky a Jana Kalouse, Demonstrace v Československu v srpnu 1969 a jejich potlačení (2012). ÚSTR musí analyzovat tyto nové prvky a přinést cenný příspěvek k mezinárodní diskusi o pojmu totalitarismu.

3. Integrace ÚSTRu v české vědecké komunitě

Konečně je třeba poznamenat, že výzkumníci ÚSTRu dosud měli tendenci pracovat příliš izolovaně a nedostatečně v souvislosti nejen s mezinárodními sítěmi výzkumu, ale hlavně uvnitř České republiky. Opět jde o postavení diferencovaného pohledu na minulost na základě prokazatelných a kritizovatelných argumentů, přednesené v dialogu a v  konfrontaci s historiky všech politických přesvědčení. Soupeření a debaty s historiky, kteří mají jiné názory, může  jen přispět k zvýšení metodologické rigoróznosti.

Závěr: Opravitelná práce a slibující budoucnost

Navzdory výše zmíněným doporučením, jak zlepšit metodologický výkon pracovníků Ústavu, členové Vědecké rady byli občas velmi spokojeni s tím, co viděli a slyšeli z metodologickéh pohledu i co do obsahu zdejšího výzkumu.

DVD Česká společnost 1969-1989 je zvlášť obdivuhodné, ale podobně obdivuhodné jsou například práce Martina Tichého, Říkali mu Dědek. Příběh protikomunistické skupiny Bayer a spol., která zkoumá motivaci protikomunistického odboje (která nebyla vždy politická) a její recepci tehdy i teď, práce Jany Pávové, Demagog ve službách strany. Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého (2008), která je také velmi zajímavá (autorka přinesla  přesvědčující argument, že Václav Kopecký sám o sobě představuje dějiny KSČ do roku 1961) a míchá jeho osobní a profesionální historii,  a kniha Jana Synka, Svobodní v nesvobodě. Náboženský život ve věznicích v období komunistického režimu (2013.) Kniha editována Milanem Bártou, Lukášem Cvrčkem, Patrikem Košickým a Vítězslavem Sommerem, Victims of the Occupation. The Warsaw Pact Invasion of Czechoslovakia 21 August-31 December 1968 (2008) je typickým příkladem velmi zajímavé práce, která ukazuje kontrast mezi komunismem „à la tchèque“ a chováním sovětských vojáků, surových a lhostejných k lidskému utrpení: vojáci hodili zraněné před nemocnici přímo na zem, kradli, bránili vyšetřování, včetně práce československé kriminální policie atd. To poskytlo excelentní příležitost k zamyšlení nad adaptací sovětského komunismu na české a slovenské kulturní normy a na způsob, jak se komunistická ideologie prakticky změnila  v mnoha různých národních verzích.

Navíc workshopy ukázaly, že někteří historici mají naprosto adekvátní metodologickou úroveň, například v projektu Pavla Zemana o euthanasii židů.

Jestli je mnoho co upravit na metodologické úrovni, je také mnoho, z čeho je možno už teď se těšit.

Poznámky:

1 Viz například rozhovor z 1.11.2013 s Pavel Rychetským: „Už jako předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský hlasoval pro zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů, protože jde o instituci politickou, která se tváří jako vědecká.“

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Pavel-Rychetsky-promluvil-o-komunistech-a-pridal-pravdu-o-disidentech-291876.

3 Za zcela nestandardní součást produkce vědeckého ústavu musíme považovat nejnovější práci Mirka Vodrážky Filosofie tělesnosti dějin (2013). Ačkoliv intence práce – rehabilitovat emoce pro myšlení o společnosti a pro historické bádání – není nezajímavá, hlavní teze, výrazové prostředky a použité analytické nástroje („děloha dějin“, „sperma nového výkladu světa“, „co vyšlo z dějinných těl ven“) sotva působí seriózně.

4 Například v knize Jany Fantové a Jana Poloučka, Ještě jsme ve válce. Příběhy 20.století, 2011, kde je třeba všude hledat, aby se zjistilo, kdo je editor této práce.

5 Ondřej Koutek, Prokop Drtina. Osud československého demokrata, 2011, str. 9.

6 Například v knize Michala Stehlíka, Danica Valenová, 2012 či Ozvěny Gulagu, 2013.

7 Například kniha s fotografiemi, Praha objektivem tajné policie, kde se nevede žádná reflexe o zájmu, resp. o absurditě a banalitě těchto fotek, a tudíž i špionážní práce StB. Viz též Pavel Kreisinger, Brigádní generálmajor Josef Bartík, 2011, toto  je zajímavá práce ale chybí v ní  reflexe o tom, v jaké míře se jedná o typickou biografii dvacátého století. Jakou reflexi může inspirovat o českých elitách zdecimovaných komunismem? atd.

8 Článek Adama Hradilka a Petra Třešňáka, “Udání Milana Kundery”, Respekt, č.42. 13.10.2008 představuje v tomto ohledu obzvláště významné metodologické selhání. Pro podrobnou analýzu a reflexi ohledně používání archivů StB jako pramene, viz Muriel Blaive, „Zpřístupnění archivů komunistické politické policie: případ České republiky – od Zdeny Salivarové k Milanu Kunderovi”, Souvislosti, 4/2009, pp. 158-174, ke stažení zde:

https://www.academia.edu/31228629/Muriel_Blaive_Zp%C5%99%C3%ADstupn%C4%9Bn%C3%AD_archiv%C5%AF_komunistick%C3%A9_politick%C3%A9_policie_p%C5%99%C3%ADpad_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky_od_Zdeny_Salivarov%C3%A9_k_Milanu_Kunderovi_Souvislosti_4_2009_p_158_174.

9 Viz například Timothy Garton Ash, The File. A Personal History, New York, Random House, 1999; Alf Lüdtke, „Die DDR als Geschichte. Zur Geschichtsschreibung über die DDR“, Aus Politik und Zeitgeschichte, 36, 1998, str. 3; Sonia Combe (ed), Archives et histoire dans les sociétés post-communistes, Paříž, La Découverte, 2009, zvláště pak článek Thomase Lindenbergera, „Des dossiers de police à l’histoire sociale de l’Allemagne“, str. 277-288; Agnès Bensoussan, Dorota Dakowska, Nicolas Beaupré (ed), Die Überlieferung der Diktaturen. Beitrage zum Umgang mit Archiven der Geheimpolizeien in Polen und Deutschland nach 1989, Essen, Klartext, 2004; Klaus-Dietmar Henke, „Zu Nutzung und Auswertung der Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen DDR“, Vierteljarhshefte für Zeitgeschichte, 41, 4, říjen 1993, str. 575-587; Klaus-Dietmar Henke, Roger Engelmann (ed), Aktenlage. Die Bedeutung der Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes für die Zeitgeschichtsforschung, Berlin, Ch. Links, 1996 a mnoho dalších.
10 Thomas Lindenberger, Volkspolizei. Herrschaftspraxis und öffentliche Ordnung im SED-Staat 1952-1968, Kolín, Böhlau, 2003.
11 Sonia Combe, Une société sous surveillance. Les intellectuels et la Stasi, Paříž, Albin Michel, 1999. Autorka se nechá inspirovat analýzou nacistického jazyku provedena Viktorem Klempererem v jeho knize Lingua Tertii Imperii: Notizbuch einen Philologen, 1947.
12 Časem by badatelé ÚSTRu také mohli reflektovat o tom, jak zákon 181/2007 vůbec určuje historické bádání. Viz Inga Markovits, „Selective Memory. How the Law Affects What We Remember and Forget about the Past: The Case of East Germany“, Law & Society Review, Vol. 35, No 3 (2001), str. 513-563.
13 Pro shrnutí diskuse o totalitním paradigmatu viz například Andrew J. Port, „Love, Lust, and Lies Under Communism: Family Values and Adulterous Liaisons in Early East Germany“, Central European History, 44, 2011, str. 478-505 nebo Catherine Epstein, „East Germany and Its History since 1989”, Journal of Modern History, Vol. 75, No.3, září 2003, str. 634-661. Vědecká literatura na to téma je velmi početná a není možné ji zde všechnu připomenout.

1
Vytisknout
2913

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2024