Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Obscénní skandál v britské Dolní sněmovně: Zatímco v Gaze umírají lidé, britský parlament se hádá o tom, jaké má být příměří

22. 2. 2024

čas čtení 4 minuty

Všichni chtěli příměří. Jenže oni chtěli své vlastní příměří, ne příměří kohokoli jiného

Když už jste doufali, že jste dosáhli dna, britský parlament najde způsob, jak klesnout ještě níž, píše ironický komentátor John Crace.

Westminster se ve své snaze zklamat vás i celou zemi před nikým neskloní. Naštěstí nedokáže zklamat sám sebe. To by znamenalo, že má nějaké primitivní, prvocké svědomí. Politici, kteří usilují o důstojnost - kteří se dožadují respektu -, dokazují, že jsou ze slámy. Malí mužíčci a ženy, kteří se řídí výhradně svými nejhoršími instinkty.

Vezměme si konflikt v Izraeli a Gaze. Vražda asi 1 200 Izraelců teroristy z Hamásu 7. října. Více než 100 rukojmích stále zadržovaných. Zabití 30 000 Palestinců, většinou žen a dětí. Velká část Gazy proměněna v trosky. Potraviny, voda a lékařské zásoby v kritickém stavu.

To měl být čas, kdy by se poslanci měli spojit. Stále o tom svatouškovsky mluví. Jako by měli monopol na osvětu. Jen oni mohou usměrňovat vyšší moc národa.

To, čeho se nám dostalo, byl pravý opak. Debata v rámci opozičního dne SNP, jejímž cílem bylo poukázat na rozkoly v Labouristické straně. Labouristická rezoluce vytvořená s cílem zabránit rozkolu ve vlastních řadách. Rezoluce, který překlenula propast mezi postojem SNP a vedením labouristů. Rezoluce toryů, jehož jedinou funkcí bylo vyřadit labouristickou rezoluci, protože mezi nimi nebyl skoro žádný rozdíl, podle parlamentního precedentu, že vládní rezoluce při takových příležitostech vyřazují rezoluce opoziční.

Tak jsme to měli. Zatímco v Gaze umírali další muži, ženy a děti, všechny britské strany využívaly konfliktu k marginálním, partikulárním ziskům. Pouze ústní projevy vyššího poslání. Všechny tvrdily, že jim jde jen o to, aby válka skončila. Všechny tak odtržené od reality, že ani neviděly, že lžou samy sobě. Jen se oddávali performativní politice. Věděli, že není šance, že by je velitelé IDF nebo Hamásu poslouchali. Nic z toho, co řekli, by nic nezměnilo. Takže si mohli říkat, co chtěli.

Ve středu brzy ráno se objevily zvěsti, že labouristé se přiklánějí k tomu, aby předseda parlamentu Lindsay Hoyle porušil konvence a umožnil projednávání jak labouristické, tak konzervativní rezoluce. Aby si Keir Starmer zachoval tvář. Aby zabránil masové vzpouře. Během otázek týkajících se vědy a techniky, které předcházely interpelacím premiéra, nebylo po Hoyleovi rozhodně ani stopy.

Hoyle se znovu objevil při interpelacích premiéra, ale v okamžiku, kdy skončily, byl za dveřmi. Znovu horké pronásledování Starmerovým týmem. Předseda parlamentou se tou dobou zjevně ještě nerozhodl, jak bude postupovat. Zda dodržet konvence a upustit od labouristické rezoluce, nebo se odvolat na zvláštní okolnosti a nechat sněmovnu hlasovat o obou rezolucích i o návrhu SNP.

Nakonec se Hoyle vrátil do sálu. Rozhodl se. Povolí jak labouristickou, tak vládní pozměňovací rezoluci. Lavice toryů a SNP šílely rozhořčením. A to jsme si všichni mysleli, že ve skutečnosti chtějí návrat rukojmích a ukončení bojů v Gaze. My hlupáci. Ozývaly se výkřiky a posměšky. Parlament se chystal rozpoutat svou vlastní občanskou válku. Mnohem napínavější než ta na Blízkém východě.

Někdo další vykřikl: "Měl by ses stydět, Lindsay." Hoyle se netvářil úplně příjemně. Tohle nemohl překousnout.

Projevy byly nevýrazné. Až na neobvyklý hybrid zbožnosti a hořkosti. Všichni byli svatější než všichni druzí. Svatouškovství na jejich straně. Všichni chtěli příměří. Jenže chtěli vlastní příměří, ne příměří někoho jiného.

Neuvěřitelně se to pak všechno zhoršilo. Hodně Těsně před hlasováním o labouristické rezoluci se přihlásila o slovo konzervativní poslankyně Penny Mordauntová Poté, co se toryům nepodařilo labouristy převálcovat, hodlali vyhodit své hračky z kočárku a nehlasovat o ničem. Dokonce ani o své vlastní rezoluci.

Nastal totální chaos. SNP se ani nedostala k hlasování o svém vlastním návrhu. Emotivní předseda se pak omluvil sněmovně.

Mezitím zuří válka. Kdyby jen poslanci byli schopni sebereflexe, byli by v sestupné spirále hanby.

Podrobnosti v angličtině ZDE