O pojetí žen ve Francii po druhé světové válce

23. 2. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
Často narážím na jakousi podivnou představu neměnnosti, jako by naše civilizace během posledních dvou set neprodělávala obrovské změny. Tam či onde je demokracie prý zcela nemožná (v roce 1940 by asi málokdo věřil v dnešní podobu Bavorska), jako by na Západě byla vždycky. Konkrétní procento populace na gymnáziích je přirozený stav, jako by tu tisíce let nebyla masová negramotnost. Snad nejvíce se to ovšem projevuje v otázce tzv. přirozenosti žen, menšin, lidských práv.


To, že ženy mohou studovat na univerzitách, samy se uživit a rozvíjet, dokonce že mají volební právo, to opravdu není samozřejmost. Zdaleka není samozřejmost ani to, že vůbec někdo má volební právo. Ale zkusme si to, jak se společnost mění, ukázat na příkladu žen.

Ve Francii, dnes proti nám tak vyspělé zemi, pokud jde o postavení žen, získaly ženy volební právo až v roce 1944 (u nás téměř o dvacet let dříve!). Ještě v roce 1949, kdy Simone de Beauvoir poprvé publikovala svou převratnou knihu Druhé pohlaví, se na ni vrhli muži ze všech stran. Když si přečtete následující úryvek (překlad můj) z A New History of French Literature (Harvard University Press), můžete mít občas pocit, že to je česká současnost.

Výmluvné je, že nejde o to, zda šlo o komunisty nebo katolíky, šlo o společnou mentalitu. A samozřejmě se to může vrátit. Může se vrátit i fašismus nebo nacismus, zejména pokud si nebudeme vědomi, že naše hodnoty, naše společnost nejsou žádnou věčnou samozřejmostí, ale křehkým výsledkem mnoha velmi čerstvých, nedávných bojů o základní lidská práva.

„Přineslo jí to nepřetržité obtěžování od nenávistných a chlípných mužů. Jakmile se objevily první úryvky v květnu 1945 v Moderní době, stala se Beauvoir cílem nebývalé šíře surových a sexistických útoků. Pravičáci stejně jako komunisti ji ukazovali jako zvrhlou nymfomanku, nebo, což byla druhá možnost, jako poníženou, sexuálně frustrovanou intelektuálku, která se chlípně rozhodla přenést svou nesplněnou erotickou posedlost na důvěřivé francouzské publikum. K tomu je třeba dodat, že komunisté ji obvinili ze zrady socialistické revoluce, která měla sama o sobě vyřešit všechny problémy žen najednou. Camus ji pokáral, že dělá francouzské muže směšnými. Katolická buržoazie byla šokována jejím jazykem (říkala penisu penis), ačkoli sami tito lidé používali jednoznačné výrazy ve snaze pošpinit její jméno. François Mauriac, respektovaný člověk z vyšší společnosti, se nemohl ubránit tomu, aby v dopise někomu, kdo měl blízko k Simone de Beauvior, napsal, že nyní je pro něj její vagína bez jakéhokoli tajemství.“ (BC: Dnes by možná Francouz takové postoje přičítal s pohrdáním muslimům).

Denis Hollier (ed.): A New History of French Literature, Harvard University Press 2001, str. 983.


V té souvislosti stojí za zmínku, že v téže knize lze najít esej o roku 1924. Pouhých sto let! V tom roce 1924 vyšla ve Francii kniha o roli žen v literatuře. Na otázku, proč ženy nikdy v minulosti nestvořily prý velká umělecká díla, připouštěl autor dvě odpovědi: buď na to prostě biologicky nemají, nebo byly zotročené. Když se pro odpověď obrátil na tehdejší vědy, všechny ho unisono přesvědčily, že ženy jsou intelektuálně a osobnostně méněcenné, jsou příliš emocionální, určené k rození a péči o domov, neschopné samostatnosti a odpovědnosti. Ono i vědy se hodně změnily. Za pouhých sto let. Věda o člověku v té době byla zhruba na té úrovni, která umožňovala nacistickou rasovou teorii (a u nás dodnes mnoho tzv. vzdělaných lidí je přesvědčeno o tom, že rasy biologicky existují). 

2
Vytisknout
4013

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2024