Život s dlouhým covidem

4. 9. 2025 / Bohumil Kartous

Vzpomínáte na to období?

První – a zatím i poslední – potvrzenou nákazu onemocněním covid-19 jsem prodělal začátkem roku 2021. Pamatuji si to přesně, protože první den, co jsem zůstal doma, skládal zrovna inaugurační slib nový americký prezident Joe Biden. V té době jsem pracoval jako terénní sociální pracovník, byť papírově jsem byl veden jako úředník. Takže pokud šlo o vakcínu, která se do Česka dostala jen krátce předtím, byly logicky upřednostněny jiné profese. U nás v práci se pak covid začal šířit až s neuvěřitelnou rychlostí, přičemž já sám jsem „odpadl“ jako poslední. To znamená, že jsem musel dostat obrovskou nálož. Až zpětně jsem se dozvěděl, že se jednalo o novou mutaci známou jako Brigita.

Jak se u vás covid projevil?

V úterý večer mě začalo škrábat v krku a hůře se mi dýchalo. Takže jsem zrušil rozhovor, který jsem měl naplánovaný, a do postele uléhal v naději, že ráno to bude lepší. Bylo to ale stejné, a tak jsem se omluvil v práci a objednal na test. Ve čtvrtek, kdy jsem měl termín, nastala krize. Měl jsem problém na polikliniku vůbec dojít a hned po testu se mi udělalo mdlo, takže jsem zkolaboval na ulici. Naštěstí mě doprovázela má žena a několik kolemjdoucích jí hned přispěchalo na pomoc. To byl signál, který rozhodně nevěstil nic dobrého. Druhý den jsem pak obdržel SMS zprávu, že výsledek mého testu byl pozitivní.

Jaký byl průběh akutní fáze nemoci?

Přetrvávaly u mě čtyřicítky horečky a dýchalo se mi, jako bych měl na plicích těžký balvan. Moje žena, původní profesí zdravotní sestra, správně odhadla, že tady už domácí léčba nepomůže. Zeptala se mě, jestli může zavolat sanitku, a já souhlasil. To už jsem byl doma zhruba týden. A najednou jsem se ocitl v nemocnici. Mým velkým štěstím – kromě manželčina včasného zásahu – bylo, že mě hospitalizovali v Nemocnici Milosrdných bratří. Vedle toho, že je velmi dobře technicky vybavena, zaměstnává také skvělé doktory a sestřičky. S tak lidským a empatickým přístupem se člověk setká jen málokde. Prvních cca 24 hodin pro mě bylo hodně těžkých, musel jsem absolvovat několik vyšetření, než se ukázalo, jak se věci doopravdy mají. V těchto kritických chvílích mi byla velkou oporou také moje alergoložka. Dokázala mě po telefonu uklidnit, za což jí budu do konce svého života vděčný. Situace byla navíc o to horší, že se covidem nakazila i má žena a maminka. V jejich případě to sice na hospitalizaci nebylo, ale i tak jim bylo hodně zle. A do toho tu byl můj syn, který měl teprve něco přes rok. Neustále se po mně sháněl. Návštěvy v nemocnicích byly tehdy pochopitelně zakázané, takže můj jediný „fyzický“ kontakt s domovem představovaly balíčky, které mi po svých rodičích do nemocnice posílala má žena. Vyšetření, která jsem v nemocnici absolvoval, každopádně odhalila oboustranný covidový zápal plic. Takřka po celou dobu hospitalizace jsem byl odkázán na kyslíkový přístroj. Cesta na toaletu pro mě byla jako výstup na Mount Everest. Dalším mým štěstím pak bylo, že mi ošetřující lékaři naordinovali lék jménem remdesivir. Na jeho vývoji se v rozhodující míře podílel Tomáš Cihlář, který už několik let profesně působí ve Spojených státech. I díky němu byl remdesivir v Česku dostupný.

Co to znamená “dlouhý covid”? Jak si to máme představit? 

Nedávno jsem dočetl příručku Svépomocný průvodce dlouhým covidem, kterou napsali britští vědci. Jako bych v ní četl o sobě. Mým štěstím je, že plíce se mi nakonec zahojily a srdeční činnost zůstala nenarušena. Dokonce jsem – na rozdíl od jiných – neztratil ani čich. Ale jinak se na mně covid výrazně podepsal. Oslabené průdušky (jsou náchylnější vůči různým infektům, takže vloni jsem si opět poležel v nemocnici se zápalem plic), problémy s pamětí a koncentrací, únava... O tom všem bych tu mohl vyprávět. Ale nejhorší následky, které stále pociťuji, jsou neuro-psychického charakteru. Potýkám se s častými úzkostnými stavy a trpím silnými bolestmi hlavy. Ty jsou ještě umocněny chronickým zánětem trojklaného nervu. Ještě před pár lety jsem nevěděl, že něco jako trojklaný nerv vůbec existuje. Někdy se cítím, jako by mi někdo pouštěl do těla elektrický proud. Má chůze je občas nejistá, zejména po schodech. A někdy, když jsem přetažený, doslova „zamrznu“, připadám si ztracený. Pokud jde o problémy psychického rázu, zmínil bych ještě panické ataky. Ty dnes ale trápí spoustu lidí. Některé z uvedených příznaků se u mě projevily později, jiné bezprostředně po prodělání nemoci.

Jak se vám daří fungovat v každodenním životě? 

Jsou lepší a jsou horší dny. Někdy mě vyčerpá i napsání a odeslání jednoho e-mailu. Často mi trvá, než ráno „nahodím motor“, a někdy jsem duchem úplně nepřítomen. Razím ale přístup, že to nejhorší, co může člověk v takové chvíli udělat, je lehnout si a trápit se tím. Bolest se dá někdy „rozchodit“ a mysl zaměstnat něčím pozitivním. Ale samozřejmě mě štve, že už nemůžu fungovat tak jako dřív. Před covidem jsem běhával téměř půlmaratóny, s tím je však konec.

Co se dá v případě, že se u člověka projeví dlouhý covid, dělat?

Mám velké štěstí na své ošetřující lékařky. Dostává se mi od nich nejen špičkové péče, ale také veliké podpory. Kdykoliv mi doporučily nějakou další léčbu, bylo to jedině ku prospěchu věci. Velmi se mi osvědčila psychoterapie, zejména při zmírňování příznaků posttraumatické stresové poruchy. Pokud jde o problémy způsobené zánětem trojklaného nervu, hodně mi pomáhají v ambulanci bolesti, která je součástí Nemocnice Milosrdných bratří. Už téměř rok tam pravidelně docházím na akupunkturu.  

Jak byste - na základě své zkušenosti s vleklou nemocí - hodnotil přístup zdravotníků? A jak hodnotíte české zdravotnictví jako celek?

Jak už bylo naznačeno, s naším zdravotnictvím mám jen ty nejlepší zkušenosti. Když slyším někoho nadávat, že byl u doktora a strávil v čekárně půldruhé hodiny, mám chuť mu říct: „Ale dočkal ses. A měl jsi to na pojišťovnu. Co by za to spousta Američanů dala?“ Někteří si zase stěžují na dlouhé čekací lhůty. Moje zkušenost je ale jiná. Na konci každé návštěvy mi moje doktorka řekne, abych se v případě akutních potíží ihned dostavil. Osobně si myslím, že naše zdravotnictví dosahuje vynikající úrovně. A myslel jsem si to už před svojí „covidovou anabází“. Rozdíl je v tom, že to dnes vnímám ještě silněji a intenzivněji. Jedna věc mě ale trápí. Dozvěděl jsem se, že se bude rušit postcovidové centrum, které je součástí Fakultní nemocnice Hradec Králové. To je špatně! O covidu-19 a jeho následcích stále ještě nevíme všechno. Chápu, že do našeho zdravotnictví „teče“ spousta peněz, ale zdravotní faktory by vždy měly převažovat nad faktory ekonomickými.

Nedá mi to, abych se nezeptal na další dopady dlouhého covidu, nejen na ty zdravotní. Co práce?

Covid výrazně ovlivnil můj profesní život. Když jsem se šest měsíců po prodělání infekce vrátil do původního zaměstnání, zakusil jsem něco, o čem raději pomlčím. Jednak mi to rozum nebere, jednak to ještě nemám úplně zpracované. Takže jsem změnil zaměstnání, byť jsem setrval v sociální oblasti. S příchodem roku 2023 jsem si ale uvědomil, že změna profese je také nevyhnutelná. Jak řekl můj blízký kamarád, zesnulý novinář Dan Anýž, ve čtyřiceti letech na ni ještě není pozdě. Měl jsem štěstí na skvělé lidi i šťastné souhry okolností. Takže od loňského roku učím na škole, kde jsem kdysi sám studoval, píši pro několik časopisů a spolupracuji s Českým rozhlasem. Současně jsem ale v částečném invalidním důchodu, protože mé pracovní schopnosti jsou přece jen omezené.

Jaké dopady má dlouhý covid na váš rodinný a společenský život?

Určitě je těžké, když vidíte, jak někdo, na kom vám záleží, trpí bolestmi. Vím, že pro mé nejbližší, tedy rodinu a přátele, to není zrovna jednoduché. Ale ta podpora, kterou z jejich strany cítím, je veliká. Mimořádnou vstřícnost projevují i mí současní zaměstnavatelé. Když je zle, pozná člověk, kolik hodných lidí na světě je. Jistě, mohl bych se tu zmínit také o několika negativních zkušenostech, ale nechci. Jednak jich je méně, jednak se je snažím vytěsňovat.

Nechci, aby to znělo jakkoliv cynicky, přesto se zeptám, je něco, na co jste díky dlouhému covidu přišel? 

Když mi někdo řekne, že mi covid zničil život, odpovím: „Nezničil. Pouze změnil.“ Ano, jsou dny, kdy se cítím opravdu hrozně, ale jsou také dny, kdy zažívám radost. Pokud jde o finance, musel jsem se samozřejmě trochu uskromnit, ale nejsem jediný. Paradoxně se díky covidu mohu profesně věnovat tomu, co mě opravdu naplňuje. Změnilo se mé vnímání času, snažím se s ním nakládat co nejrozumněji. A naučil jsem se poslouchat své tělo, což považuji za velmi důležité. Souhlasím s profesorem Pavlem Kolářem, který se vyjádřil ve smyslu, že chronická bolest může někdy vést ke zvýšení kvality života. Naučí vás zvolnit tempo a radovat se i z maličkostí. Každému, kdo se potýká s dlouhým covidem, bych tedy vzkázal: „Nejste v tom sami, je nás asi 10 %. Důvěřujte svým lékařům. Buďte trpěliví a naučte se říkat ‚ne‘. Nikdo po vás nemůže chtít, abyste dělali věci, na něž nemáte dostatek sil. A nikdy se nevzdávejte.“ 

Co mě ale mrzí, je, že celkově se lidstvo z pandemie covidu příliš nepoučilo. Pořád někde slyšíte všelijaké konspirační teorie – a jeden z jejich šiřitelů dnes dokonce ve Spojených státech zastává funkci ministra zdravotnictví. Problém vidím také v tom, že během pandemie se ke covidu vyjadřoval prakticky každý, kdo se těší zájmu veřejnosti. Netřeba připomínat nehorázné výroky exprezidenta Václava Klause. Do toho tu máme válku na Ukrajině, humanitární katastrofu v pásmu Gazy, návrat prezidenta Donalda Trumpa... Možná bychom si tedy měli vzít k srdci radu předchozího papeže Františka a věnovat více času modlitbám.