Spor o summit NATO je ve skutečnosti sporem o roli samotného Ústavního soudu
25. 6. 2026
/
Petr Waniek Horváth
čas čtení
5 minut
Rozhodnutí Ústavního soudu, kterým bylo poměrem hlasů 10:2
vydáno předběžné opatření v kompetenčním sporu mezi prezidentem republiky a
vládou, vyvolalo okamžité politické reakce. Hovoří se o soudním aktivismu a
bohužel i hůře. Mluví se také o nezbytné ochraně ústavního pořádku. Rozhodnutí však otevírá i mnohem hlubší
otázku: jak daleko může Ústavní soud zajít, aby zabránil možnému
porušení ústavy ještě předtím, než definitivně rozhodne o samotném sporu?
Co vlastně Ústavní soud rozhodl?
Je důležité zdůraznit, že soud zatím nerozhodl, kdo má ve
sporu pravdu. Nerozhodl, zda je prezident skutečně oprávněn jednat tak, jak
tvrdí, ani zda vláda překročila své pravomoci.
Soud pouze vydal předběžné opatření, tedy
dočasné řešení, které má zabránit tomu, aby pozdější rozhodnutí neztratilo svůj
praktický význam.
Právě zde se objevuje první zásadní otázka: může
být nemožnost vykonat určitou prezidentskou pravomoc důvodem pro okamžitý zásah
Ústavního soudu?
Většina soudců dospěla k závěru, že ano. Pokud by
prezident nemohl vykonat spornou pravomoc před konáním summitu NATO, pozdější
rozhodnutí soudu by již nemohlo vzniklou situaci napravit.
Argument většiny: rozhodnutí nesmí přijít příliš pozdě
Ústavní soud vycházel z úvahy, že jeho konečné rozhodnutí
musí mít také praktický význam. Pokud by soud rozhodl až po skončení summitu,
mohl by sice autoritativně vyložit ústavu, ale už by nemohl změnit skutečnost,
že prezident se jednání nemohl zúčastnit.
Soud se tedy snažil zachovat účinnost svého budoucího
rozhodnutí.
Většina soudců současně poukázala na dosavadní ústavní
praxi. Prezidenti České republiky se summitů NATO dlouhodobě účastnili a soud
považoval za vhodné dočasně zachovat dosavadní stav až do konečného rozhodnutí.
Argument disentu: Ústavní soud musí být zdrženlivý
Odlišné stanovisko soudců Jana Wintra a Dity Řepkové je
však právně mimořádně zajímavé.
Podle nich samotná účast prezidenta na summitu
nepředstavuje takovou situaci, která by vyžadovala mimořádný zásah Ústavního
soudu ještě před rozhodnutím ve věci samé. Kompetenční spor by bylo možné
rozhodnout i později a soud by stejně autoritativně vyložil ústavu pro
budoucnost.
Disent tak upozorňuje na jiné nebezpečí a to aby se
Ústavní soud nestal přímým účastníkem aktuálních politických sporů a nezačal
zasahovat tam, kde by měl zachovat maximální zdrženlivost.
Ve skutečnosti zde narážejí na sebe dva odlišné pohledy na
roli Ústavního soudu:
·
aktivnější přístup, podle
něhož má soud chránit ústavní kompetence i před jejich možným zmařením;
·
zdrženlivější přístup,
podle něhož by měl soud zasahovat jen ve zcela výjimečných situacích.
Odlišné stanovisko zároveň připomíná, že samotná existence
ústavní zvyklosti ještě automaticky neznamená vznik právní povinnosti. To, že
se prezidenti dosud summitů NATO účastnili, samo o sobě ještě neodpovídá na
otázku, zda jim takové oprávnění ústava skutečně zaručuje.
Proč je důležité, kdo hlasoval proti?
Ve veřejné debatě se objevily spekulace, že rozhodnutí
mohlo být ovlivněno tím, že většinu současných soudců jmenoval prezident Petr
Pavel.
Právě zde se však tento argument rozpadá.
Proti předběžnému opatření hlasovali dva soudci jmenovaní
prezidentem Petrem Pavlem – Jan Wintr a Dita Řepková.
Tato skutečnost ukazuje, že český Ústavní soud zatím
nevykazuje znaky politicky rozděleného soudu, jaké známe například ze Spojených
států, kde bývají soudci často vnímáni podle toho, který prezident je do funkce
jmenoval.
Naopak se potvrzuje, že česká tradice soudcovské
nezávislosti zůstává silná a že ani soudci jmenovaní stejnou hlavou státu
netvoří automaticky jednotný názorový blok.
Rozhodnutí, které může mít dlouhodobé důsledky
Tento spor má ještě jeden rozměr. Ústava ani zákon o
Ústavním soudu totiž výslovně neřeší, jak má soud postupovat při vydávání
předběžných opatření v kompetenčních sporech mezi ústavními orgány.
Soud se tak pohybuje na ústavněprávním území, které dosud
nebylo podrobněji zmapováno. Jeho konečné rozhodnutí proto může mít význam
daleko přesahující samotný spor o jeden summit NATO.
Může totiž vymezit nejen hranice pravomocí prezidenta a
vlády, ale také určit, jaké nástroje má Ústavní soud k dispozici v situaci, kdy
hrozí, že výkon některé ústavní kompetence bude zmařen ještě před vydáním
konečného nálezu.
Jakou roli má mít Ústavní soud v českém ústavním systému?
Na první pohled jde o spor mezi prezidentem a vládou. Ve
skutečnosti je však v sázce něco podstatnějšího a tím je vymezení role
Ústavního soudu v českém ústavním pořádku.
Má být pouze rozhodčím, který s časovým odstupem
autoritativně vyloží ústavu, nebo také institucí schopnou zasáhnout v okamžiku,
kdy hrozí, že pozdější rozhodnutí už nebude mít žádný praktický význam?
Právě na tuto otázku bude muset Ústavní soud v konečném
rozhodnutí odpovědět. A jeho odpověď může být jedním z nejdůležitějších
ústavněprávních precedentů posledních let.
1947
Diskuse