O temné straně liberalismu
27. 8. 2026 / Daniel Veselý
Když sleduji agónii tuzemského liberálního mainstreamu, nemohu se ubránit hořké pachuti, ale i zadostiučinění. Osoby, které se po dekády pasovaly do role morálních arbitrů a strážců Fukuyamova odkazu o konci dějin, dnes procházejí těžkou kocovinou. Ovšem jejich vystřízlivění stále není na dohled. Podvědomě – či zcela vědomě – totiž tito lidé cítí, že se jejich starý, vyfabulovaný svět opírající se o blud „řádu stojícího na pravidlech“ definitivně hroutí. Neoliberální doktrína, v níž stačilo mechanicky opakovat tytéž báchorky o euroatlantických hodnotách a lidských právech (pochopitelně selektivně aplikovaných), se jim sype pod rukama. A s ní pomalu a jistě mizí i jejich sociální postavení.
Skutečnou pohromou však není plíživý propad těchto vyčpělých ideologů do bezvýznamna.Tragická je míra jejich vlastní odpovědnosti za zoufalý stav dnešního světa. Právě oni svou bezbřehou nadutostí, sociální myopií a naprostou ignorancí strukturálních problémů běžných lidí žijících v podzámčí předávají moc pravicovým populistům bez jediného výstřelu.
Tím, že léta pohrdali opomíjenými a bitými, že bez uzardění prosazovali asociální politiku škrtů a že každého kritika systému ihned onálepkovali jako „dezoláta“ nebo „ruského švába”, nesou značnou vinu na společenském rozkladu. Prakticky nikdo jim už nevěří. A nebezpeční pravicoví tlachalové typu Trumpa, Babiše či Macinky se mohli bez jakékoliv námahy dotknout politické moci. Je to vskutku tragická podívaná.
Jenže příslušníci této hermeticky uzavřené sociální bubliny nikdy žádnou chybu nepřipustí. Kdyby uznali své selhání, dokázali by tím, že se jimi pracně budovaný svět i jejich intelektuální nabubřelost o nic neopírá. Místo poctivé, ba i bolestné sebereflexe sledujeme fascinující a zároveň děsivý úkaz: jakmile z jejich tváří spadne maska plná frází o toleranci, inkluzi a západní kultuře, okamžitě nastupuje neřízená verbální agrese. Když jim dojdou argumenty a realita jim začne nepříjemně narušovat jejich ideologické kruhy, nastupují nadávky a odpudivé podpásovky.
Tato frustrace z politické impotence dnes dosahuje takových rozměrů, že se tito samozvaní obránci demokracie neštítí uchylovat k rétorice, která se v zásadě neliší od nacistické dehumanizace. Když šéfredaktorka dětského časopisu Martina Overstreet v záchvatu nenávisti kvůli izraelské demolici Gazy a ohavným zvěrstvům vůči bezbranné populaci označí Sašu Uhlovou a Tomáše Tožičku za „hmyzí pár“ a skandálně osočuje jejich děti, nejde o žádný zkrat. Je to její pravá tvář. Když režisér agitky Velký vlastenecký výlet Robin Kvapil vyjádří o brilantní české novinářce Saše Uhlové jako o páté koloně Putinova režimu, je to totéž. Vždyť Rusové, nehledě na jejich politickou orientaci, v jejich očích už dávno pozbyli jakékoli lidskosti. A proč by si tutéž rétoriku nemohli osvojit klausovští populisté, když jim někteří z předních liberálů tak efektivně nakypřili půdu?
Protivníka nejprve zbaví lidských vlastností, redukují jej na hmyz, aby bylo možné ospravedlnit obhajobu brutálních zločinů. Avšak i tento umělý konstrukt Izraele jako „jediné demokracie na Blízkém východě” se pod nánosem genocidního řádění a libovolných útoků na sousední státy nezadržitelně hroutí. Totéž platí i pro přesvědčení liberálů o nutnosti zvítězit na Ukrajině, nehledě na „kolaps ukrajinské důvěry ve válečné úsilí“, jak už před rokem informoval Gallupův ústav.
Tento zvrácený prostor prosycený inkvizičním pachem sice už v rukou netřímá skutečnou politickou sílu, aby zvrátil tragickou trajektorii dějin, nicméně jeho současná morální bažina je varovným mementem. Ukazuje nám, že ti nejtemnější hlasatelé fanatismu a nenávisti se nerodí na okraji společnosti, ale velmi často přímo v jejím středu.
.
Diskuse