- frustrace pěstounů z kontaktů s přirozenou rodinou a případně z navracení dětí do její péče;

- frustrace sociálních pracovníků OSPOD z přepjatých očekávání systému samotného i veřejnosti i z nedostatečného ocenění jejich práce.

Všem těmto frustracím rozumím a myslím, že všechny mají svůj skutečný a věcný základ:

- první oblasti rozumím nejméně, avšak nezřídka se ke mně dostane příběh, kdy si říkám, že bych si to se svými dětmi neuměla představit. Přiznám se, že z reportáží Ve stínu k těmto tématům jsem byla ale trochu zklamaná, jelikož stáčely řešení k odborným posudkům. Nemyslím si, že ty něco vyřeší, spíš budou jen replikovat problém, který ve způsobu, jakým náš soudní systém k těmto otázkám přistupuje, už existuje. Snažíme se tu nalézt nějakou objektivitu, ale to prostě nebude fungovat, protože jde o životní uspořádání člověka. Dlouhodobě zastávám názor, že to rozhodnutí by se mělo odvíjet hlavně od toho, jak to vidí dítě, čímž neříkám, že bychom mu měli klást otázku, u koho by radši chtělo být, a ne od odborných pohledů. Obávám se, že odbornými posudky se v těch řízeních můžeme boxovat donekonečna.

- rozumím i frustraci pěstounů. Obávám se jen, že je hrozně často způsobena tím, že do systému zprostředkované náhradní péče jako pěstouni proniká řada skrytých osvojitelů. Bylo to tak nakonec i v případu Viktorky. Pěstounka se tím vlastně ani netají. Nezazlívám to těm lidem. Dokážu si i představit, že jim může být doporučováno, že je větší šance získat dítě do péče.

- a dokážu porozumět i frustraci sociálních pracovníků OSPOD, jen se domnívám, že v jejím jádru může stát i ještě něco jiného než to, jak ji sami pojmenovávají. Vyjádření té frustrace ze strany pracovníků OSPOD má totiž často výrazně disciplinační povahu – hodně citlivě se brání, když se zpochybňuje nějaký jejich mocenský nástroj, který mají k dispozici, anebo přístup. Přiznejme si ale, že jim ty skutečné nástroje opravdu chybí. Jen jimi nejsou další disciplinační instituty, ale funkční bytová a materiální podpora. Těch případů dětí, které v systému končí právě z těchto důvodů, stále není málo. Jenže co s tím může sociální pracovník OSPOD udělat, pokud obec nemá funkční systém sociálního bydlení, což většinou nemá? Přitom veřejnost, i odborná, na pracovníky klade očekávání, často nereálná. Pamatuju si, jak jednou na Výboru pro práva dítěte prezentovala Agentura pro sociální začleňování situaci v Chánově. A v diskuzi zaznělo, že by se tam měli poslat sociální pracovníci. Dobře, pošleme je tam, ale co těm lidem můžou nabídnout? Opravdu rozumím, že ta role je právě i z tohoto důvodu nevděčná. Sociálním pracovníkům OSPOD vyčítám především to, že pokud vystupují se svými návrhy, požadavky ve směru k podobě materiální pomoci nebo existenci sociálního bydlení, tam nezaznívají. Zaznamenávám především požadavky na to, aby se navyšovaly kapacity nejrůznějších pobytových zařízení pro děti, nebo aby se zrušil náběh zvyšování věkové hranice, pod kterou nebude možné dítě do pobytové péče umístit.

Každá z těchto frustrací je určitě relevantní, každá by měla hledat své řešení, ale není dobré, pokud se přestane přihlížet k tomu, že každá má opravdu jinou příčinu. Což se podle mě teď děje. Každý ucítil příležitost a každý chce teď urvat co nejvíc. Chybí nám odstup, ale kde pro něj v této bulvarizující medializaci, která rozdmýchává emoce, i když by je podle etických standardů měla mírnit, chcete najít prostor?

Ve výčtu mi chybí ještě jedna frustrace – frustrace přirozených rodin z toho, že přicházejí o své děti. Proč? Protože ve veřejném prostoru vlastně není vidět. Nebo alespoň v mé bublině. Trápí mě to už dlouho a silně jsem to pociťovala, když docela masivně nastoupila propagace pěstounské péče. 

A to opravdu není proti pěstounské péči. Jen mám prostě za to, že v situaci, kdy se opravdu největší část dětí v tom systému ocitá ze sociálních důvodů a k nim přidružených fenoménů, by třeba Česká televize měla točit Prázdné hnízdo a zprostředkovat nám příběhy těch rodin, a ne Plné hnízdo o rodinách náhradních. Jaké rodiny přicházejí o děti bylo mimoděk zachyceno ve skvělém dokumentu Dům bez východu. Minimálně dvě paní tam hovořily o tom, že na čas měly děti v institucích. A to kvůli problémům s bydlením. A jak ty problémy vznikají a jak se z nich (nejde) dostat, ten dokument zachycuje skvěle.

Což mě už delší dobu přivádí k myšlence, že nám prostě v této problematice úplně chybí třídní perspektiva a klidně mě pošlete do marxistů. Je to celé v duchu (vyšší) střední třída sobě. Koho slyšíme? Advokáty z rozchodových sporů, pracovníky OSPOD, případně soudce, dětského ombudsmana, dobře postavené novináře, zprostředkované pěstouny a jejich organizace, doprovázející organizace, politiky. 

Celá jedna sociální třída, která je ale v agendě ohrožených dětí nejpočetnější, nám z té viditelnosti úplně vypadává. Natož abychom její hlas brali vážně. To jsou přece lidé neschopní, nebezpeční, nerozumní, neodborní a bůh ví, co ještě. To přehlížení je tím závažnější, když si uvědomíme, že ten systém samotný má dost výrazný kořen v trestněprávním postihu žebroty a tuláctví. Byl budován z třídní nadřazenosti se snahou ty dole převychovat, případně izolovat, a funguje tak pořád. To není vina žádného jednoho pracovníka OSPOD nebo kohokoli jiného – rozhodně tím netvrdím, že ti lidé v systému mají tyto úmysly, tvrdím jen to, že ten systém tak funguje do značné míry dodnes a jednotlivec s tím až tolik pohnout nemůže. Toto je ten systémový problém, na který „investigativa“ pana Kubíka nedává odpověď.

Úplně poslední poznámka, největší strach mám z narativu, že vlastně jde o to, že na jedné straně jsou práva rodičů, na druhé práva dítěte, no a teď nastává trend, kdy upřednostňujeme práva rodičů. To je narativ, který dává smysl případně u rozchodových konfliktů o péči, kdy např. dítě nemusí o styk s jedním z rodičů stát, přesto je mu styk nařízen, ale rozhodně ne v otázkách, kdy se rozhoduje o náhradní péči. 

Dítě má právo nebýt odděleno od svých rodičů, ledaže je to v jeho nejlepším zájmu. Být se svými rodiči je přímo právo dítěte. Takže když se v tomto duchu rozhodne, je to rozhodnutí, které se snaží být šetrné k právům dítěte, ne upřednostnit práva jeho rodičů.

Případ Viktorky je strašně specifický tím, že ona s největší pravděpodobností jako svého rodiče vnímala pěstounku, protože v péči svých přirozených rodičů nikdy nebyla. Osobně bych byla za to, aby tedy nebyla vystavována odebrání, právě s odkazem na toto právo, protože definice rodiny podle Úmluvy o právech dítěte je široká a zahrnuje nejen biologickou rodinu, ale i rodinu tvořenou citovými vazbami – sociální rodinu. 

Právě z toho důvodu je podle mě třeba napnout všechny síly k tomu vytvořit dostatečně pevný a funkční systém materiální a bytové podpory pro přirozené rodiny a vůbec pro lidi obecně, aby k oddělení dítěte od rodičů vůbec nemuselo dojít a aby ve snaze napravit to, co se už stalo, neznamenalo pro dítě odebrání. Nicméně, co chci říct, ani případ Viktorky nás nenutí celou tu situaci tematizovat na pozadí konfliktu práva rodičů v. práva dítěte. Spíše se tu střetlo více práv samotné Viktorky, anebo dokonce toho stejného práva, které ale působilo vůči dvěma subjektům – pěstounce i přirozeným rodičům.

Lidská práva není potřeba zatracovat nebo je z něčeho vinit, spíš se s nimi naučit poctivě pracovat. Dává to větší smysl než vytvářet hodnoticí rámce na rizikové faktory apod.