Pedro Sánchez minulý týden ve Španělsku vyhlásil předčasné volby na příští měsíc poté, co neblahá koalice konzervativní Lidové strany (PP), krajně pravicové strany Vox a katalánské strany usilující o nezávislost Junts zablokovala v parlamentu jeho rozsáhlý balíček reforem v oblasti bydlení. Pokud socialistický premiér, oslavovaný progresivními silami po celém světě, ale démonizovaný evropskou pravicí a Trumpovými Spojenými státy, prohraje svou volební sázku, mohlo by Španělsko padnout do rukou koalice konzervativců a krajní pravice, která v současné době vede v průzkumech veřejného mínění.

Kromě Španělska se v příštím roce k volbám vydají také Francie, Itálie, Polsko, Finsko, Řecko, Estonsko a Slovensko. Ve čtyřech největších z těchto zemí – ve Francii, Itálii, Polsku a Španělsku – by se mohlo stát, že krajně pravicové nebo nacionalistické populistické strany buď potvrdí svou moc (Itálie), vrátí se k ní (Polsko), nebo budou zvoleny poprvé (Francie a Španělsko). To by mohlo dramaticky změnit tvář Evropy.

Evropa se již nějakou dobu přiklání k pravici, přičemž krajně pravicové strany vstupují do koalic v různých zemích v různých obdobích. Středopravicové a krajně pravicové skupiny jsou nyní schopny vytvořit většinu v Evropském parlamentu, kde se sjednocují zejména kolem agendy zaměřené proti klimatickým opatřením a proti migraci. Ačkoli tento posun zpomalil evropskou integraci, jeho politické dopady nebyly tak rychlé a radikální jako ty, které jsme viděli v USA za vlády Trumpa.

Důvodem je, že posun doprava zatím nebyl jednotný. V Nizozemsku byla loni krajně pravicová Strana svobody Geerta Wilderse potrestána u voleb a liberálové se vrátili na scénu. Letos byl zastaven a nyní se obrací i maďarský sklon k autoritářství poté, co byl Viktor Orbán sesazen v drtivém volebním vítězství. Zcela nedávno ve Švédsku poklesla podpora krajní pravice, která podporovala odcházející středopravicovou vládu. Opoziční blok vedený sociálními demokraty vybojoval těsné vítězství. Ačkoli je tedy vzestup krajní pravice celokontinentálním trendem – nedávné vítězství strany Alternative für Deutschland ve východním Německu vyvolalo šokové vlny po celé Evropě –, neplatí to všude a za všech okolností.

Kdyby však nadcházející volební kolo přivedlo Marine Le Penovou do francouzského prezidentského úřadu, potvrdilo Giorgii Meloniovou v funkci italské premiérky, případně s podporou koalice ještě více napravo než ta současná, vrátilo stranu Právo a spravedlnost k moci v Polsku a vytvořilo ve Španělsku konzervativní/krajně pravicovou vládu zahrnující stranu Vox, tvář Evropy by se mohla dramaticky změnit.

Kdyby všechny tyto země, plus několik menších, zvolily krajně pravicové nebo nacionalisticko-populistické vlády, nedosáhly by kvalifikované většiny schopné určovat směr politiky EU. Vytvořily by však blokující menšinu, která by zmařila jakékoli ambice na hlubší integraci EU v oblastech, jako jsou finance, energetika, obrana a technologie.

A nejde jen o otázku čísel. Tito krajně pravicoví lídři by na sebe navzájem působili povzbuzujícím a radikalizujícím vlivem, podporováni hnutím „Make America Great Again“ a algoritmy ze Silicon Valley. Mimo Itálii panuje obecný názor, že Meloniová se u moci zmírnila. Pokud je to pravda, je to v nemalé míře proto, že byla obklopena lidmi jako Emmanuel Macron, Donald Tusk a Sánchez, mimo jiné. Kdyby byli tito lídři nahrazeni lidmi jako Le Penová, Jarosław Kaczyński a Alberto Núñez Feijóo, podporovanými Santiagem Abascalem z Voxu, chovala by se i sama Meloni jinak, více v souladu se svými skutečnými politickými instinkty. To vše by mohlo vyvolat nejen pomalou erozi projektu evropské integrace – tedy přežívání s neambiciózním programem, jaké jsme viděli v posledních letech –, ale i jeho vyprázdnění, ne-li přímo implozivní kolaps. EU, jak ji známe, by měla potíže udržet svůj smysl, zejména pokud se v nadcházejících měsících nedosáhne dohody o jejím příštím sedmiletém rozpočtu.

Ironií je, že evropská politická rozmanitost přetrvává, ale mimo EU není Kanada jediná, kdo si přeje větší sblížení. Ještě důležitější je, že Spojené království možná zahájilo pomalou cestu zpět. Trvalo 10 let, než britský premiér nazval věci pravými jmény, veřejně uznal, že brexit přinesl více škody než užitku, a otevřel dveře k opětovnému vstupu do EU, jak to nyní učinil Andy Burnham.

Trvalo deset let, než jsme si připomněli smysl evropské jednoty a prázdnotu malicherného nacionalismu – právě v době, kdy Evropa riskuje, že ztratí paměť na svou temnou minulost, a balancuje na pokraji rozpadu. Nyní je možná ten správný okamžik, aby Spojené království připomnělo svým evropským sousedům, co to znamená být tam venku úplně sám.

Zdroj v angličtině ZDE