ROZHOVOR S JAMESEM NAUGHTONEM 4:

Jak Angličané vnímají Bohumila Hrabala

11. 2. 2014 / Jan Čulík

Člen koleje St. Edmund Hall oxfordské univerzity dr. James Naughton vyučuje na tamější fakultě moderních jazyků českému a slovenskému jazyku a literatuře. Poslední dobou překládá do angličtiny dílo Bohumila Hrabala. Dnes bude Jan Čulík s dr. Naughtonem hovořit převážně o recepci Hrabalova díla ve Velké Británii a o problémech překládání Hrabalových próz do angličtiny.

Tento rozhovor se vysílal ve Svobodné Evropě v červnu 1991.

Znají a čtou Britové Bohumila Hrabala?

[pásek]:

James Naughton: Ah, well, Hrabal is an interesting case. When in 1968 his book Closely Observed Trains came out, it had a certain success, especially in connection with Menzel's film, based on the book...

[hlasatel]: Hrabal je zajímavý případ. Když v Anglii vyšly r. 1968 Ostře sledované vlaky, kniha měla jistý úspěch, hlavně v souvislosti s Menzelovým filmem. Pak se dlouho nedělo nic. V roce 1975 vyšel Hrabalův soubor povídek Automat svět pod názvem The Death of Mr. Baltisberger v New Yorku v nakladatelství Doubleday. Tady v Británii tento povídkový soubor vůbec nevyšel a ani v Americe zřejmě nebyl tehdy příliš úspěšný. Pak opět nebylo dlouho nic, až r. 1989 v Anglii vyšel v překladu Paula Wilsona Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále. Asi ten román taky nebyl hned nutně obrovským úspěchem, nicméně určitý úspěch zřejmě měl.

Já jsem se zeptal v nakladatelství Chatto and Windus, v jakém nákladu toho Hrabala vydali. Odpověď zněla: šest tisíc výtisků. To je v Anglii na v podstatě začínajícího, cizího, neznámého autora dost.

Jistě. Prvotina začínajícího anglického autora by měla náklad asi tak dva tisíce výtisků. To je ovšem vázané vydání, které má v Anglii vždycky malý náklad. Pokud je kniha úspěšná, následuje vydání brožované, které má náklad větší. A román Obsluhoval jsem anglického krále nyní v Anglii skutečně už vyšel i v paperbacku. A prý se dokonce angličtí nakladatelé přímo přetahovali o autorská práva na Hrabalovu Příliš hlučnou samotu.

Ale proč se Angličané zajímají o českou literaturu a ne třeba o ruskou literaturu? Je česká literatura západnější než ruská? Anebo jsou Angličané přitahováni Československem, protože je pro ně exotické? Tyto zvláštní, až iracionální sympatie vůči Československu má určitě například televize BBC.

Polská literatura tu zdaleka není tak populární. Maďaři také ne. Ale jistý substrát zájmu o východoevropskou literaturu nyní v Británii existuje. Malým důkazem toho je například nově založený londýnský literární čtvrtletník STORM, neboli BOUŘE, který tiskne, jak inzeruje, "novou prózu z Východu i ze Západu". Takže jaksi podává pomocnou ruku literaturám vznikajících demokracií na Východě? V první čísle časopis uveřejnil můj překlad textu "Meschugge Stunde" z Listů Dubence od Bohumila Hrabala, v druhém čísle povídku od Edy Kriseové. V třetím čísle bude povídka Alexandry Berkové Pohádka šťastného konce. Časopis uveřejňuje prózy od autorů z mnoha zemí Evropy. Zmiňuji se o tom proto, že jakmile číslo časopisu STORM s překladem Hrabalova textu vyšlo, obrátili se na mě redaktoři edice módních turistických průvodců, tzv. "Rough Guides" to jest "Neuhlazených průvodců", kteří připravovali "Neuhlazeného průvodce po Československu" s tím, že v průvodci chtějí mít i literární oddíl s ukázkami. To je dost nezvyklé. Vybrali si ukázky vizuální poezie, tzv. "Antikódů" od Václava Havla a mimo jiné také znovu přetiskli celý text Hrabalovy Meschugge Stunde. Je zajímavé, že tahle povídka tu v Anglii tedy za neobyčejně krátkou už vyšla tiskem dvakrát.

Co jste všechno od Hrabala zatím přeložil do angličtiny?

Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas a dva texty z Listů Dubence. Jiný text Bohumila Hrabala, Totální strachy, který česky vyšel v pražském týdeníku Tvorba, nedávno uveřejnil v anglickém překladu Igora Hájka na několika velkých stranách nejvýznamnější britský literární časopis Times Literary Supplement. Tohle číslo TLS bylo také vlastně skoro celé české. Kromě Hrabalova textu obsahovalo i článek od Milana Kundery a příspěvek od Miroslava Holuba.

Je ale vůbec možné adekvátně převést Hrabalův zvláštní styl do angličtiny? Když jsem srovnával překlad románu Obsluhoval jsem anglického krále s originálem, zjistil jsem, že překladatel Paul Wilson Hrabalův dynamický, překypující styl dosti ztlumil.

V tom bych s vámi souhlasil: Wilson občas zkracoval Hrabalovy výčty slov a někdy také některá slova a části vět vynechával.

Typické Hrabalovy dlouhé věty bez interpunkce rozdělil zřejmě pro přehlednost tečkami, takže text vypadá v angličtině daleko tradičněji a uměřeněji než v českém originálu.

Já se samozřejmě nedomnívám, že je správné příliš v překladu měnit interpunkci. Ale když někdy místo čárky napíšete tečku, větnou stavbu překladu to příliš nezmění. Vypadá to jen vizuálně jinak, a to ovlivňuje rychlost čtení. Ale možná leccos změnili na Wilsonově překladu redaktoři v nakladatelství.

Wilsonův překlad také v Hrabalově románu občas tlumí různá dynamická slovesa. Kde v originále někdo "proletí oknem", u Paula Wilsona na tom místě pouze "odejde oknem". To taky při překládání děláte?

Upřímně doufám, že ne. Povšiml jsem si, že na jednom intenzívním místě Paul Wilson například vynechal z Hrabalovy složité úvahy o smrti většinu autorovy filozofie.

Myslíte si, že tyto změny byly provedeny proto, aby bylo čtení knihy anglickému čtenáři ulehčeno? Třeba aby kniha nevyznívala příliš cize?

Na to opravdu nemohu odpovědět. Hrabal má ve zvyku své historky rozvíjet stále dál a dál, přidává do vyprávění pořád další a další komplikace, takže nakonec jsou jeho odbočky strašně složité, ale když už to vypadá, že se mu celá věc úplně vymkne z ruky, nakonec ji vždycky zase zvládne. A pak začne roztáčet zase jiný takový maelstrom. Zdá se mi, že Paul Wilson skutečně měl tendenci tyto rozevláté vypravěčské výkony poněkud uzemňovat. Nenechal někdy, aby se vyprávění rozvíjelo zcela jakoby spontánně a nespoutaně, ve vší své někdy zdánlivě i přebujelé, ale ve skutečnosti hravě zvládané složitosti a mnohovrstevnosti.

Má to co dělat s přílišnou "nevázaností" Hrabalova stylu, který je snad neslučitelný s pozůstatky uměřeného viktoriánství v anglosaském světě ?

Já jenom mohu říci, že já jsem ve svých překladech Hrabala žádné takové změny neprovedl, a v žádném případě nedovolím, aby takové změny v překladu udělali nakladatelští redaktoři. Už jsem jim řekl, že mi nesmějí např. zasahovat do interpunkce.

Vy se nedomníváte, že Hrabalova "nevázanost" anglické čtenáře odradí?

Vůbec ne. Pokud bude Hrabal v této zemi skutečně úspěšný, tak to bude proto, že je takový, jaký je - jeho osobnost a styl se nemá nijak a ničemu přizpůsobovat. Jistě, jeho texty jsou převedeny do úplně jiného jazyka a pro překladatele bude vždycky obtížné plně zachovat Hrabalův jakoby "improvizovaný", bezprostřední styl. Přitom ale samozřejmě v Postřižinách i v Městečku je celá řada nejrůznějších hrabalovských stylů. Jsou tam pasáže, o nichž má člověk pocit, že byly velice pečlivě konstruované. a pak tam jsou zase sekvence, kde Hrabal letí dopředu a jeho text je zcela spontánně vynikající, takže ho už autor po prvním napsání zřejmě vůbec nemusel měnit.

Bylo tedy pro vás hlavním problémem zachovat v angličtině bezprostřednost Hrabalových automatických pasáží?

Ano. Nedomnívám se, že ty pasáže jsou stoprocentně automatické. Hrabal ale má smysl pro rytmus, to je pravda. Když jeho text převedete do rytmicky neohrabaných vět, které zadrhávají, a mezi nimiž není hladký přechod, pak bude ta známá Hrabalova spontánnost a "nevázanost" v angličtině čtenáře rušit. Protože nebude moci při četbě letět dopředu tak, jak to Hrabal od čtenáře očekává v originále.

Takže je v překladu nutno zachovat nejen Hrabalovu volnost a bezprostřednost, ale i jeho rychlost pohybu vpřed?

Myslím, že jde hlavně o tu plynulost a rytmický spád.

V češtině ale mají podstatná jména pádové koncovky, a tak je z nich okamžitě bez kontextu poznatelné, o jaký větný člen jde. V angličtině se pozná, zda jde o podmět či předmět, až z větného kontextu, ze slovosledu. Proto snad bývají anglické věty spíš krátké než dlouhé, a syntakticky přehledné: angličtina, na rozdíl od češtiny snese tíž rozsáhlá, košatá souvětí. Byl tohle právě při překládání Hrabala problém?

Anglickému překladateli může někdy působit potíže české aktuální větné členění. Podle pravidel aktuálního větného členění se totiž část věty, která obsahuje novou informaci, v češtině zpravidla vyskytuje až na konci. V angličtině tohle v podstatě neexistuje. A když následující věta v originále přímo navazuje na novou informaci na konci předchozí věty, to se někdy nedá v angličtině dost dobře napodobit. Překladatel je pak nucen začít měnit pořádek větných členů ve větě, a tím zabředne do určitých problémů.

Ale tyto problémy je možno překonat.

Snažil jsem se zachovat více méně přibližně hrabalovský pořádek slov všude, kde to bylo jen trochu možné. Existují různé jazykové techniky a triky, jimiž je toho ve většině případu možné docílit. Pokud by to člověk nedělal, mám podezření, že by se Hrabalův text roztříštil. Wilsonův překlad Anglického krále mimochodem nedostatkem plynulosti vůbec netrpí. Kniha se čte v angličtině opravdu hladce a lehce. S vyprávěním letíte kupředu, přesně tak, jak to Hrabal zamýšlel. A když nezačnete překlad pečlivě srovnávat s originálem, kniha působí jako autentický Hrabal.

Trošku krotčí Hrabal.

To je pravda, ale Hrabal někdy píše krotčí texty.

Zejména jsou to ta díla, která v Československu před revolucí vyšla oficiálně.

Ano, přiznal se ale, že ty texty redigoval sám, takže to je jeho vlastní hlas.

Vadí anglickému čtenáři, že Hrabal píše o světě, který je anglickému čtenáři cizí?

Proč myslíte, že je mu cizí?

Středoevropská zkušenost není v Anglii příliš známa.

Hrabalovi hrdinové nejsou příliš výjimeční. V Postřižinách píše Hrabal o dívce, která si nechá zkrátit vlasy, protože to vyžaduje móda. Vypráví o době, kdy se rozšířil vynález rozhlasu - to jsou základní věci, které Angličanům přece nejsou nijak cizí. Ano, dobře, přesný ceremoniál zabijačky - to je možná pro Brita trochu nezvyklé.

Ptám se proto, že Češi mají často dojem, že jejich vidění světa a skutečnosti je zcela jedinečné a že nikdo, kdo v Čechách nežije, jim nemůže rozumět. Pokud je to skutečně pravda, neztratí se tato "jedinečnost" českého vidění cestou k anglickému čtenáři?

Něco samozřejmě spadne pod stůl, třeba když Pepin mluví dialektem. Dal jsem mu mírný skotský přízvuk, ale nechtěl jsem to zase přehnat. Jistě se také vždycky ztratí určitá míra jazykové expresivity originálu.

Ale co ta typická, nenapodobitelná českost?

Bezpochyby existují rozdíly v mentálním postoji Angličanů a Čechů ke světu. Zdá se, že Češi mívají zvláštní druh humoru. Je to černý humor, který vidí tragické události často jako frašku. Máte na mysli tohle, když mluvíte o tom mýtu nenapodobitelné českosti?

Já ho sám neumím definovat. Ale vím, že Češi podvědomě cítí, že existuje.

Když říkají, "Tomuhle byste pořádně rozuměl jedině, kdybyste byl Čechem," mají často hlavně na mysli, že by člověk musel mít dokonalou znalost českého jazyka. Přiznávám, že Češi mají (jako všichni) zcela konkrétní historickou zkušenost, typicky českou. Ale něco takového je při exportu literárního díla do zahraničí často výhodou. Lidi rádi čtou o exotických zkušenostech. Mluvíme ovšem o tom, zda česká zkušenost je vůbec přenosná. To nás ovšem zavede až k otázce, zda je přenosná vůbec jakákoliv zkušenost. Ale to, že lidé mají různé zkušenosti, různé názory, různé zázemí přece samo o sobě neznamená, že literární dílo je do cizího prostředí nepřenosné.

Děkuji Vám za rozhovor.

Tím končí čtyřdílný pořad o recepci české literatury ve Velké Británii, v němž s bohemistou oxfordské univerzity dr. Jamesem Naughtonem hovořil Jan Čulík.