Bodláky Václava Duška
Modlením k samo spasení
25. 7. 2017
/
Václav Dušek
čas čtení
6 minut
Bratře vše spasiteli,
vaše rozdováděné sebevědomí jest voláním do zamračeného nebe. Existuje pokora,
ano, chápu, neznáte, ale omlouvat to nelze; podporujete myšlenky neznabohů, že
víra je pro lidstvo silným jedem. Víry sdružují poslušně nebezpečné bloudy, vrcholně
vybavené k demonstraci nadlidského vyššího poznání – kdo nesouhlasí, bývá
odsouzen k pohrdání, pokud není rovnou zbaven života. Říkají o vás, že
jste pyšný i samolibý; nevěřím tvrzením, že věříte v možnost býti skutečně
nejchytřejší bytostí v dosažitelném ohradníku. Poťouchlé osoby o vás
trousí zaručeně ověřené zprávy – nejste ani náhodou myslitel, natož psavec,
zato rétor k závisti, a máte nakročeno k vrcholnému apoštolství.
Budete se prý modlit za prezidenta, protože alkohol mu podlamuje zdraví a
rozleptává rozum. Počkáme, zdali bude nejvyšší doléčen vaší metodou, potom vám
přihrajeme pluky alkoholiků k zázračným modlitbám; tam nahoře nesedí
hloupý, bratře. Vidí, slyší, baví se urputnými božími vojáky.
Modlení, ducha
spasení.
Napadá mě, že
nejvyšší dostane v osobě kněze dokonalého poručníka. Poručníků bývaly
mraky. V proletářském karlínském kolbišti vynikal poručník Míla, strýček
k bohatému nedělnímu obědu. Přišel včas, hnedka křičel, profackoval
neposlušná vyděšená děcka, sežral pekáč vepřového, vele knedlík a řádek zelí;
vytřel pekáč do čista prdelkou knedlíku, hubu zdravě mastnou, vylemtal džbán
piva s bělostnou čepicí pěny – nebo si nechal od nebohé matky dítek
usmažit řízek velikosti lopatky, svalil se na gaučík a vleže meditoval o
budoucnosti svěřenců – zahynou v průměru, syčáci!
Poťouchlice, známá drbna, trhávala a konzumovala v parku moruše,
sledovala lidičky na lavičkách a bezuzdně intrikovala; odsuzovala nehodné
kouřící matinky, sledující prcky v pískovišti. Zmocňovala se jí při pohledu
na milence jurodivost, návštěvníky divadla spěchající vyslechnout operetní
melodie označovala za měšťácké bačkory; silný sklon k nevíře v lidi
hraničil s katovstvím. Ano, neodpouštět, ničit; intrikánství i
v dnešních časech dokáže člověku nevídaně zavařit. Nic nového, dokázalo
vždy divy. Intrikán se vám snaží proniknout do myšlenek, lhaní má ve výbavě
připraveno dokonale, dokáže se otočit na obrtlíku, psíma očima vzbuzuje důvěru
– čeká na konečný úder, oj, jak je šťasten, vidí-li vás zhrouceného v mrzké
realitě.
Dnes není dne, aby nepromluvil výkonný sociolog, bodrá socioložka – neboť
je nutně třeba názorově napovědět tápajícím bytostem v pološeru světových
pohlednic, jak proplouvat divokou řekou domněnek; žurnalistické mlaskání láká
k pozornosti nad tématy určenými k hromadnému přežvykování, aby
konzumenti netrpěli zdlouhavým trávením. Obrazovkou plují lodivodi širokého
vědění – a dokáží obracet realitu na rožni nepravdy. Vyčistit svinčík, ano, ale
chybí odvaha. Služba může být zradou, ale kdo určí zrádce, kdo vykoná očistu ve
jménu lidu?! Za takovou očistu se lze schovat v zájmu kohokoli; služba
cizím mocnostem má hluboké kořeny od Aše do Čierné nad Tisou, dnes od Aše do
Brumova Bylnice.
Čteme, že jsme národem nevděčným – strháváme panáky a svážíme je do dvorů
zapomenutí. Švermu odstranil modrý pták, prý straka, bral, co se lesklo,
obzvláště miloval stříbrné příbory. A kdosi kdesi se chystá odstranit
z panteonu básníka a revolucionáře – a jiní tvrdí, že odstraněni byli na
počátku devadesátých let – v době, kdy hrdinové revolučního kolapsu
mávnutím kouzelných proutků určovali, kdo bude nadále hrdinou, a kdo naopak
zrádcem. Politologické frkání je v podstatě zábavné – nedávno znalec
Anglie, politolog, jak jinak, že, vykládal národu, jaký význam má pro ostrovní
lid královna – je všude, stíhá mnoho aktivit, o ničem nerozhoduje, ale nic bez
ní nezačne – to stará královna už sotva lezla… Hele ho, gentlemana od řeky,
jaké bejkoviny se mu honí lebkou bez ladu a skladu. Leze, leze, až kamsi
zaleze, že?
Politickou mrtvici si prý přivolal senátorský bohatýr, žvatlající o
soukromých podnikatelích nesmysly, holt, tajemnické manýry z hlavy
zavilému beranu nevytlučeš. Triumfální hovadismy už zajímají možná pouze starou
Blažkovou ve výslužbě. S politickou mocí se dostavuje plíživě duševní
ochablost, revoluční hrany strženy, měšťácká bachratost se vyřádí na postavách
dávno určených k podpírání. Modlitby nepomáhají. Miliony zdravic odlétá denně
k Bohu na výsostech. Adresát neznámý, zpytuje asi svědomí, kterak stvořil bytost
k uzoufání nedokonalou a nestálou; můžeš spočívat na kolenou do bezvědomí
v chrámu Páně, stát v monastýru sv. Gorazda při modlitbách – točit
mlýnkem u Chebu v budhistickém chrámu, v dalekém Akšardamu obdivovat
hinduistický rituál, můžeš se rouhat a vykřikovat, že kdosi Bohu voní; však
nevíš-li si rady, jak se zachovat, volej bratra z kostela Nejsvětějšího
Salvátora, znalce života.
Mdlé omáčky poslanecké, senátorské i jiné se podávají příliš dlouhou dobu,
lidé se oklepali z revolučních koláčků a uvažují, doufejme, o zásadních
změnách. Politická hora se drolí, co bylo neměnné, vadí – návnadu
nesmrtelnosti, důležitosti a světového uznání polkne i jinak slušný člověk,
pokud ještě žije. Kdo tvoří, nežvaní, nečechrá si peří plné čmelíků před
zrcadlem pravdy. Modleme se vroucně k sobě samým, přátelé, abychom
nepropadli beznaději a bezduchosti.
9357
Diskuse