Proč je Emmanuel Macron součástí problému, a nikoliv jeho řešením
10. 12. 2018
/
Daniel Veselý
čas čtení
5 minut
Hnutí žlutých vest, jež ve Francii původně protestovalo
proti zvýšení spotřební daně z nafty a benzínu, nyní reprezentuje masový nesouhlas
s ekonomickou politikou prezidenta Emmanuela Macrona. A jako obvykle se
pozornost sdělovacích prostředků obrací na negativní aspekty protestů. Někteří
komentátoři kritizují řádění a násilnosti žlutých vest, jiným zase vadí, že se do
všelidového odporu zapojili extrémisté, a další hájí vládní opatření, neboť jde
prý o klíčový krok v boji s klimatickými změnami. A třebaže je zcela legitimní
poukazovat na nešvary masového hněvu, jádro problému v první řadě spočívá
v politické agendě Elysejského paláce.
Vždy je dosti alibistické kritizovat negativní aspekty
širokého nesouhlasu s nepopulárními opatřeními, jež prosazuje politik
těšící se oblibě mainstreamových médií, neboť sžíravá kritika mnohdy přehluší
legitimní pohnutky vzbouřené ulice. Kupříkladu liberální komentátorka listu The Guardian Natalie Nougayrède spojuje protesty žlutých vest
s „chaosem
v liberálních demokraciích“, přičemž nad bouřemi ve Francii
jásají „extrémisté v celé Evropě“. Komentátorka vnímá francouzského
prezidenta Macrona jako „zastánce evropské demokracie a liberálního pořádku“.
Ano, můžeme mít pro tyto obavy pochopení, nicméně se opět míjíme s meritem
věci, protože jednotlivá, byť znepokojující negativa postrádají kontextový
rámec.
Nougayrède si ze záhadného důvodu neklade základní otázku,
tj., proč lidé v ulicích francouzských měst v tak hojném počtu
protestují? Ačkoli Macronova vláda žlutým vestám nakonec ustoupila a plánovanou
spotřební daň z pohonných hmot zrušila, zároveň vyloučila zrušení nepopulárních
opatření (daňové úlevy pro bohaté, včetně snížení
korporátních daní z 33 na 25 procent, a škrty ve veřejné sféře ve
výši 15 miliard dolarů). Mezi další neoblíbené kroky Macronovy vlády patří kontroverzní zákoník práce, který upřednostňuje
práva zaměstnavatelů před právy zaměstnanců, nahrazení
progresivní daně z příjmu rovnou daní či podstatné zvýšení
výdajů na zbrojení.
Zde se sluší připomenout, že Macronův kabinet navzdory
rostoucí opozici vůči genocidnímu tažení Saúdské Arábie v Jemenu nehodlá
zrušit zbrojní kontrakty uzavřené s Rijádem, jež za poslední dva roky dosáhly výše 11
miliard eur. Apely z Berlína a několika dalších evropských měst francouzský
prezident šmahem odmítá, řka, že jde o populismus.
Macronova Francie, jež prodává zbraně také Spojeným
arabským emirátům (druhý strůjce jemenského inferna) či egyptské juntě,
tak Rijádu dál vesele posílá
tanky, obrněná vozidla, děla a munici.
Středolevý deník Libération
loni v narážce na Macronovu ekonomickou vizi francouzského prezidenta označil
za „hrdinu
bohatých“. Bývalý ministr financí Michel
Sapin v loňském roce uvedl, že Macronova daňová politika bude mít „brutální
a násilné dopady na zhoršující se nerovnost“. A já se ptám: Jak je možné, že liberální komentátoři nepojmenovávají
tyto zdroje vzteku a frustrace, když varování před explozí nespokojenosti ve
francouzských ulicích zaznělo již před rokem?
Dokonce ani námitka, že francouzská vláda chtěla zavedením
spotřební daně z pohonných hmot iniciovat bohulibý boj s globálním oteplováním,
v širším kontextu příliš neobstojí. Francouzská vláda totiž neudělala vůbec
nic pro rozvoj veřejné dopravy na venkově a v městských periferiích. Přitom
spousta obyčejných lidí musí do zaměstnání dlouho cestovat. Příkladně v Paříži
a jejím okolí je polovina z těch, kdo do práce dojíždějí autem,
mnohdy nucena žít na periferii nebo mít flexibilní pracovní dobu. Z tohoto hlediska je environmentální
opatření Macronovy vlády, které protesty žlutých vest zažehlo, spíše drzým
pokrytectvím.
Hněv žlutých vest a jejich stoupenců je tedy zcela
pochopitelný - nehledě na násilné excesy ve francouzských ulicích. Ty však
nejsou příčinou „chaosu v liberálních demokraciích“, nýbrž jeho vedlejším
produktem. „Výsadkář bankéřů“, jak francouzského prezidenta trefně nazval
komentátor Martin Hekrdla, je pouze uhlazenou verzí Donalda Trumpa. Americký prezident
obdobně jako jeho francouzský protějšek také dělá vše proto, aby se zavděčil těm
nejbohatším, jež zahrnuje luxusními dary v podobě velkorysých daňových
úlev. Politikové typu Emmanuela Macrona se svou asociální ekonomickou agendou
na domácí půdě a vojenskou podporou brutálních režimů ve světě tedy z logiky
věci nemohou být „zastánci evropské demokracie a liberálního pořádku“, nýbrž tradičními,
leč dlouho opomíjenými symptomy všeobecného neladu, z nějž je neustále napájen
toxický populismus na celém světě.
14310
Diskuse