Předběžné vyvrácení Marxe

12. 12. 2018 / Tomáš Korda

čas čtení 14 minut
Nevyvrátila snad Marxe jednou a dostatečně sama skutečnost reálného socialismu? Nebylo by proto na místě raději potichu na Marxe zapomenout? Pohodlné vyšumění Marxe z historické paměti však nepřipadá v úvahu – protože Gulag (když zúžíme skutečnost komunistického experimentu do jednoho bodu) Marxe sice vyvrací, ale zároveň Marxe připomíná, že právě on svou filosofií (ideologií, chcete-li) podpíral po dobu celého jednoho století režim, který ke kapitalismu představoval alternativu a který navíc zprostředkovaně svou existencí podmiňoval kultivaci (socializaci či polidštění) kapitálu na Západě.



Postkomunistický člověk si proto na Marxe chtě nechtě vzpomene, už když jen přijde řada na to pojmenovat, v čem žije, totiž kapitalismus. Postkomunistický člověk je rozdírán rozkolem mezi minulostí a přítomností. Minulost ho od Marxe odvrací, zato kapitalistická přítomnost ho k němu vrací. Tento rozkol zcela zákonitě ústí k paradoxním jevům Babišova typu. Andrej Babiš sice zjevně reprezentuje velký kapitál, ale bez potíží do toho reprezentuje také vztek lidí na kapitalismus, neboť celou polistopadovou politickou garnituru zaštiťující restauraci kapitalismu u nás hází do jednoho pytle.

Nikoli Marx, ale postavy jako Andrej Babiš jsou postkomunistickou odpovědí na kapitalismus. Žádnou lepší odpověď ale nečekejme. Dokonalejší kritika kapitalismu totiž nepřijde, dokud Marx nebude vyvrácen. Marx totiž straší a připomíná, k čemu každá kritika kapitalismu vede. Odtud plyne pro postkomunistického člověka úkol: vypracovat kritiku, která jednorázově bude kritizovat kapitalismus a zároveň tím vyvracet Marxe. Kritika, jež „zabije dvě mouchy jednou ranou“.

Hegelova kritika Spinozy jakožto nástroj pro vyvrácení Marxe

K vyvrácení Marxe poslouží metoda G. W. F. Hegela, pomocí které Hegel kritizoval, vyvracel, idealizoval a postavil na hlavu vše, co bylo hodno kritiky, mimo jiné, také filosofie Barucha Spinozy, na níž bude tato metoda názorně ukázána.

Hegel Spinozovi vytýká, že jeho filosofie je základem každého dalšího filosofování. Na první pohled lichotivé vyjádření. Avšak dialektická zrada spočívá v tom, že základ je vždy pouhým základem. Být základem znamená sice nebýt úplně mimo (tj. mimo pravdu), zároveň to ale také znamená, že tento základ není dosud skutečnou filosofií. Proto potřebuje ještě rozvinout, rozhýbat, dokončit, kritizovat, vyvrátit, idealizovat – postavit na hlavu.

Hegel to formuluje tak, že ačkoli Spinoza nestojí mimo pravdu, nevyjadřuje ještě celou pravdu. Podvratnost této věty z ní přímo čiší: přistoupit na stanovisko Spinozovy filosofie s odůvodněním, že je základem, je přesně tím důvodem, proč na Spinozově stanovisku nelze déle setrvávat a proč je nutné ho rozvinout. Hegelovi tudíž vůbec nevadí a vadit nemůže, že Spinoza zaujal stanovisko, které zaujal, vadí mu naopak, že Spinoza na něm zůstal stát, že na něm ustrnul, jako by snad bylo hotové a dokonalé v té podobě, v jaké ho světu odevzdal.

Stanovisko substance, jak Hegel nazývá stanovisko Spinozovy filosofie, má ten podstatný defekt, že substance neboli bůh neboli příroda o sobě neví. Hegelovi nevadí přirovnání boha k přírodě, jímž Spinoza pobouřil obec teologů a jímž předjal výrok všech pozdějších opožděných kritiků náboženství, že „bůh je mrtev“. Hegelovi zrovna tak nevadí, že bůh, který je přírodou, je zákonitě mrtvý jako nejvyšší mimosvětská náboženská podstata. Hegelovi avšak vadí, že si tento bůh, který je přírodou, sám sebe jakožto přírody není vědom. Copak je to za boha, který o sobě neví, který postrádá sebevědomí, který nemá nitro a který se k sobě nevztahuje… O tom, čím bůh je, ví jen Spinoza (potažmo každý, kdo na jeho filosofii přistoupí), avšak bůh sám nemá o sobě žádné ponětí.

Nevadí, že bůh je mrtev, zvláště pro křesťany musí být pouhou otázkou času, než si v kostele pohledem na kříž připomenou, kdože to na něm zemřel. Ostatně kým jiným je ateista než křesťanem, který si tuto skutečnost v kostele již připomněl. Než se vzpírat smrti boha či ji oslavovat, zaleží spíše na tom, aby bůh sám o své smrti také věděl. V opačném případě, když bůh nebude pochopen jako živoucí sebevědomí, které ví, že je po smrti, a které protože to ví, žije a existuje jakožto duch, pak k žádnému osvobození lidí od vyšší (boží) moci nedoje, neboť ji zákonitě něco jiného nahradí. Zbožštěna pak bude například komunistická strana, kapitál (volnotržní hospodářství), národ či nějaký populista.

Proč je tak důležité, aby si bůh uvědomil vlastní smrt, přibližuje slovinská filosofka Alenka Zupančič pomocí jednoho vtipu z psychoanalýzy: Pacient pokládající sám sebe za zrnko obilí, přijde za psychoanalytikem s obavou, že ho sezobne kuře. Lékař mu vysvětlí, že se nemusí bát, neboť je lidskou bytostí a nikoli zrnkem obilí. Uspokojený pacient se vrací domů. Za pár dní avšak uříceně spěchá opět za doktorem. Panická hrůza z kuřete se mu navrátila. Psychoanalytik ho zkouší uklidnit a opakuje, co řekl posledně, jenomže tentokrát terapie nezabírá. Pacient lékaři potvrzuje, že si sám sebe je dobře vědom jakožto člověka, lidské bytosti, jenomže … ví to i to kuře nade mnou, ví, že nejsem zrnkem obilí?

Alenka Zupančič tento vtip obměňuje, aby ukázala, že týž problém stíhá moderní ateistickou společnost. Stačí si představit osvícenskou diktaturu, kde každý, kdo věří v boha, je zatčen, podroben tvrdé osvícenské kritice náboženství a předveden ateistickému psychoanalytikovi, který mu vysvětlí, že bůh neexistuje. Po osvícení je zatčený propuštěn, ale po několika dnech přispěchá nazpět, že sice ví, že bůh neexistuje, ale pořád má z něho strach a hlavu mu sžírají náboženské představy, protože si není jist, zda také bůh ví, že neexistuje. Proto se bojí božího trestu i nadále. Jinými slovy si člověk není jist, zda jeho vědění coby vědění konečného smrtelného člověka o smrti boha odpovídá absolutnímu vědění samotného boha.

O to běží Hegelovi v kritice Spinozy – o to poznat boha neboli substanci neboli přírodu vskutku křesťansky, lidsky a milosrdně. Poznat boha jako ducha, který si následkem toho je vědom, že jakožto nevyšší náboženská podstata trůnící nad světem je mrtvý, a který protože to ví, musí žít, ale nyní již jakožto duch uskutečňující se ve světě, ve státu, v dějinách.

V čem spočívá Marxova chyba

Kde tedy Marx udělal chybu? Rozhodně ne v tom, že objevil kapitalistickou základnu a zaujal stanovisko kapitálu, podobně jako Spinoza neudělal chybu, když zaujal stanovisko substance – stanovisko boha jakožto přírody. Chybu Marx udělal až posléze, když nepojal kapitál tak, aby o sobě věděl. Avšak k opravě této chyby je nejprve potřeba na Marxovo stanovisko kapitálu přistoupit, zniternit si ho – ano, stát se na moment pro sebe (nemusíte to nikde říkat) zcela přesvědčeným, k sobě poctivým, upřímným marxistou. Jen tudy vede cesta k vyvrácení Marxe. Není jiné cesty. Neexistuje jiné vyvrácení než vyvrácení imanentní, které protivníkovo stanovisko vyvrací jeho rozvedením. Marxe proto nelze vyvrátit odněkud zvnějšku, například z liberálních pozic. V tomto smyslu nevyvrací Marxe ani post-marxisté, pokud pouze odmítají Marxův determinismus, esencialismus či redukcionismus (ekonomismus). Imanentní kritice totiž neběží o to lokalizovat přesné místo Marxovy teoretické chyby a tu následně s chirurgickou přesností vyjmout. Takto „opravený“ Marx je mrtvý Marx. Produkt postmoderní vivisekce – neohrabaného zacházení s myšlením. Myšlení totiž není žádná věc, žádný stroječek, který by šlo zvnějšku opravit. Marx bez chyb, bez determinismu, bez esencialismu, … káva ke kofeinu.

Naopak moc imanentní kritiky spočívá v tom přijmout právě tuto Marxovu chybu a následně ji myslet či spíše jen přihlížet, jak sama sebe překonává, jak se sama ruší a jako Parsifalovo kopí léčí ránu, kterou sama způsobuje. Imanentní kritika tak Marxe nezatracuje za to, že způsobil nadstavbě (politice, kultuře, duchovnu, vědomí) těžká zranění, ze kterých se postkomunistický duch dosud nevzpamatoval. Neviní Marxe za to, že určil nadstavbu jako determinovanou kapitálem, když ji redukoval na kapitalistické vztahy, když její existenci nadekretoval kapitalistickou esenci. Pokud se totiž nadstavba k této své determinaci kapitálem nepřizná a bude ji povýšeně odmítat (neboť onehdy, když se k ní přiznala, způsobilo to gulag), pak se nikdy z této rány, kterou utrpěla, nevyléčí, nikdy Marxe nevyvrátí a zákonitě bude degenerovat, tj. jevy jako Babiš budou stále častější a smrtelnější.

Jestliže se ale postkomunistická nadstavba k této své determinovanosti přizná a především si na rozdíl od komunistů uvědomí, že když se k ní přizná, tak už tím ji překonává, pak jen tak překoná a vyvrátí Marxe samotného. Takovéto překonání determinovanosti kapitálem totiž Marx myslet nedokázal. Nedokázal myslet, že to, co o své determinovanosti ví, ji právě tímto svým věděním překonává. Takové vědění totiž Marx považoval za pouhé vědění (ideologii), které na determinaci nic nemění. Avšak toto vědění není ničím pouhým, čímsi pouze subjektivním, neboť toto vědění musí být vidět, musí být vidět, že nadstavba o své determinaci kapitálem ví, což znamená, že musí jednat, chovat se a dělat takovou politiku, která odhaluje, že ví, že má vědění o své determinaci kapitálem (podobně příroda musí v člověku poznat, že si s ním nemůže dělat, co chce).

Problém s Marxovým kapitálem je tudíž ten, že stejně jako Spinozův bůh (čili příroda) o sobě neví. Nejenže kapitál vykořisťuje lidskou práci, determinuje nadstavbu, ale podstatné je, že to dělá, neboť neví, že to dělá, nemá totiž kde si sebe uvědomit, nemá kde si uvědomit vlastní překonání, vlastní smrt. Jako si bůh musí uvědomit, že je jakožto zásvětní náboženská podstata mrtvý, musí si rovněž kapitál uvědomit, že je jakožto slepý vykořisťující subjekt-automat mrtvý. Jinak dál bude drancovat, kolonizovat (determinovat) nadstavbu. Tento slepý mechanismus nemá totiž kde přijít k sobě. A to je Marxova chyba, nikoli chyba kapitálu. Protože právě v Marxově teorii chybí kapitálu prostor, kde by sebe si mohl uvědomit, kde tento determinující automat by se mohl překonat, tj. poznat, že je coby mrtvý automat mrtvý. Nadstavba totiž není u Marxe pojata jako toto rozhodující místo obratu, kde kapitál přichází k vědomí. Marxova chyba spočívá v tom, že nepojal nadstavbu jako místo překonání kapitálu, kde se slepý automat sám překonává. Jinými slovy Marx nepojal kapitál jako stát a stát jako sebevědomí kapitálu.

Prakticky to znamená, že nadstavba, která o sobě ví jakožto o kapitálu a která si tento základ uvědomuje jako svůj základ, se od něho musí soustavně oddělovat, ohraničovat ho, vystavovat mu znovu a znovu hranici či spíše mu být hranicí, jinak nemůže být kapitálu jeho sebevědomím. Znamená to pro nadstavbu, aby pod sebe nepřetržitě kapitál podsouvala, zakrývala ho a stavěla se na něho jako na svůj základ. Nešťastné je proto vytýkat nadstavbě, politice či státu, že zakrývají kapitál, protože právě o to běží.

Tento prakticko-politický cíl zakrývat kapitál, být kapitálu hranicí čili být jeho sebevědomím nadstavbě odpadá, pokud se jí zmocní liberální nebo marxistická ideologie. Obě tyto ideologie si mohou podat ruce, protože ani jedna nechce, aby nadstavba měla kapitál za svůj základ. Liberální ideologie vůbec nemá důvod stavět sebe a tím i nadstavbu nad kapitál a tím kapitál ohraničovat, protože kapitál je pro ni přirozená v sobě ohraničená, harmonicky cirkulující jednota. Následkem toho je nejen bezpředmětné vystavovat kapitálu omezení, ale navíc je takové zasahování do cirkulace kapitálu ze strany nadstavby nežádoucí politickou chybou. Jejím cílem má být naopak spíše jen civět, jak kapitál hladce cirkuluje. V případě Marxovy ideologie je sice kapitál objeven jako špatná nekonečnost, která nezná vlastních hranic, která vše determinuje a nic jí není svaté, rodina, kultura, mezilidské vztahy, nic. Leč Marxův génius neunesl tíhu svého teoretického objevu. Marx nedokázal Hegelovy slovy prodlévat u tohoto záporna: nedokázal vidět, jak se tato negativita sama překonává a překlápí v nové bytí. Na místo toho Marx kvapně a netrpělivě tento svůj objev zakryl požadavkem kapitál odstranit. Nic (mezi nebem a zemí) totiž v jeho očích nemá moc být kapitálu mezní hranicí překonávající jeho špatnou nekonečnost. Proto svým dílem zadal nadstavbě úkol kapitál odstranit. Komunistický experiment ve dvacátém století tento úkol splnil na výbornou: po odstranění ekonomické základny se z logických důvodů celá nadstavba zřítila. Avšak kdy přesně se zřítila? Až když se podívala pod sebe a zjistila, že nemá, čeho by byla sebevědomím. Tím komunistický experiment vyvrátil Marxe, ale vyvrátil ho pouze „o sobě“, nikoli však za nás, protože to dá práci pochopit a poznat, v čem přesně byl Marx vyvrácen. Tuhle práci za nás nikdo neudělá. Když to pochopíme, pak Marxovi i odpustíme. Či přesněji: pochopením Marxovy chyby mu zároveň bude odpuštěno, neboť (abychom parafrázovali jednu geniálním způsobem odzbrojující větu) jen ať si na Marxe hodí kamenem ten, kdo je ve světle jeho chyby nevinný.

0
Vytisknout
9390

Diskuse

Obsah vydání | 14. 12. 2018