Trumpova a Erdoganova nebezpečná hra v Sýrii může destabilizovat celý region

10. 10. 2019 / Daniel Veselý

Turecká armáda ve středu zahájila leteckou a pozemní intervenci do Sýrie, aby vykořenila "kurdský terorismus" na 15 400 kilometrech čtverečních na jih od tureckých hranic. „Není přátel kromě hor,“ praví staré kurdské přísloví. Kurdové opět na vlastní kůži zažívají zradu velmoci, která je zneužila pro své vlastní záměry. Aby bylo jasno: stahování amerických vojsk z blízkovýchodních bitevních zón je krok správným směrem, nicméně toho je zapotřebí dosáhnout systematicky, aby nevypukl další ničivý konflikt a miliony lidí se neocitly v ohrožení. Bez řádných bezpečnostních záruk jsou syrští Kurdové předhozeni tureckému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoganovi jako lovná zvěř. Turecký prezident nejen že politickou a vojenskou reprezentaci syrských Kurdů považuje za teroristickou metlu, ale i za největší hrozbu pro Sýrii a její budoucnost.

Je to samozřejmě absurdní nesmysl. I když se syrským Kurdům opakovaně vytýká porušování lidských práv, v blízkovýchodním kontextu se jim podařilo vybudovat poměrně pokrokové sekulární společenství, třebaže s nejedním nešvarem a chybou. Kurdy vedené Syrské demokratické síly (SDF) ve středu oznámily, že turecká armáda během bombardování pohraničního regionu usmrtila pět civilistů, kdežto Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) hovoří o jedenácti usmrcených včetně osmi civilistů. Turecké letectvo podle SDF bombarduje kurdské vesnice a pozice SDF, zatímco stíhací letouny útočí na cíle až 50 kilometrů za hranicí uvnitř Sýrie, tedy mimo takzvanou bezpečnostní zónu. Západně od města Tal Abjád došlo k prvním střetům mezi tureckými vojáky a SDF. SOHR také uvádí, že z měst Ras al-Ain, Tal Abjád a přilehlých vesnic civilisté prchají hlouběji do vnitrozemských oblastí. Ofenziva má být zaměřena na kurdské milice YPG, avšak boje dopadají především na civilní obyvatelstvo.

Ankara oficiálně oznámila, že jí Trumpova administrativa předala velení nad vojenskými operacemi proti Daeši (sic!). Jenomže tyto operace už od konce roku 2014 prováděla americká armáda společně s kurdskými jednotkami. Ty však pro Turky na rozdíl od islamistů z Daeše představovaly skutečné ohrožení, jak ostatně dokazují obvinění z čilé vojenské a ekonomické spolupráce Ankary s Daešem.

Mezitím OSN varuje před nejhoršími možnými scénáři. Ve čtvrtek se sejde Rada bezpečnosti OSN, Německo se obává, že turecká intervence na severovýchod Sýrie může resuscitovat aktivity Daeše, generální tajemník NATO Stoltenberg Ankaře doporučuje, aby postupovala s maximální zdrženlivostí, Rusko urguje dialog mezi syrskými Kurdy a Damaškem, Írán zahajuje vojenské cvičení u hranic s Tureckem a Arabská liga tureckou ofenzivu kritizuje. Donald Trump invazi ostře kritizuje a hrozí zničením turecké ekonomiky, aniž by si uvědomil, že Erdoganovi poskytl všechny trumfy.

Jedná se o krizi s mnoha aktéry, což je vždy velice nebezpečné; o krizi, kterou svým ukvapeným rozhodnutím vyvolal politicky negramotný Donald Trump. Jenomže to nebyl první „akt shakespearovské zrady“, jak Trumpův krok zhodnotil blízkovýchodní reportér listu Independent Patrick Cockburn. Kurdové byli tvrdě utlačováni Brity a poté zneužíváni a podvedeni Američany. A to opakovaně. A sami Kurdové do této pasti padali znovu a znovu, neboť vidina samostatnosti je navzdory všem prohrám a šrámům neskutečně silná a svůdná.

Prezident Erdogan by patrně rád vyřešil uprchlický problém, který je zjevný už i ve velkých městech včetně Instanbulu, přesídlením jednoho až tří milionů syrských uprchlíků do „bezpečnostní zóny“ na severu Sýrie. Má k tomu požehnání českého premiéra Andreje Babiše, který se domnívá, že pološílené demografické přesuny vyřeší uprchlickou otázku, aby si pak nad ní mohl umýt ruce. Pokud chce turecká armáda na severovýchodě Sýrie vytvořit „bezpečnostní zónu“ a „mírový koridor“, v praxi to může znamenat etnickou čistku až dvou milionů lidí a útěk tisíců militantů z Daeše z věznic SDF. Ti pak mohou pokračovat dál na Západ. Daeš může oslavovat, protože Syrské demokratické síly, které přišly v bojích s ISIL o 12 tisíc svých členů, budou značně oslabeny. SDF už oznámily, že ruší veškeré operace namířené proti Daeši, aby mohly odrazit tureckou ofenzivu. Panují rovněž obavy z řádění Ankarou podporovaných sunnitských fundamentalistů, kteří si už na syrské Kurdy brousí zuby.

Ankara se v boji s Kurdy nikterak nemazlí, jak dokazuje na domácí půdě. Strana kurdských pracujících (PKK) byla založena v roce 1978 jako logická odpověď na národnostní útlak. V té době nesměli turečtí Kurdové používat svůj jazyk ani pěstovat svou kulturu. PKK po letech pošlapávání kurdských práv v roce 1984 zahájila  proti turecké vládě ozbrojené povstání, aby se sama stala opresivní silou. Zahynulo více než 40 tisíc lidí, většinou kurdských civilistů, a dalších 17 tisíc Kurdů zmizelo. Turecká armáda proti povstalcům postupovala brutálně, a to převážně v 90. letech s klíčovou vojenskou pomocí Clintonovy vlády: vojenské a bezpečnostní síly srovnaly se zemí až 4000 vesnic, 18 tisíc Kurdů bylo popraveno a tři miliony dalších byly vysídleny. Mezinárodní instituce a lidskoprávní organizace Ankaru obvinily ze systematických poprav kurdských civilistů, mučení a vražd novinářů, politiků a aktivistů.

Konflikt se znovu rozhořel v roce 2015 a scénář se opakoval. Turecké bezpečnostní síly při obléhání města Cizre v únoru následujícího roku usmrtily více než 170 civilistů, přičemž mnozí z nich uhořeli, když se před boji ukrývali v suterénech budov. Válčilo se také v Dyiarbakiru, v kulturním centru tureckých Kurdů, kde během mé loňské návštěvy iráckého a tureckého Kurdistánu panovala mnohem stísněnější atmosféra než v kosmopolitním Erbílu.

Ani v Sýrii si Erdogan nebral servítky, jak ilustrují stovky civilistů zabitých během loňské etnické čistky Afrínu. Ankara pravidelně bombarduje také pozice PKK v Iráku, kde dochází k zabíjení civilistů. A jak je vlastně možné, že si turecký sultán může svévolně útočit na cizím území a provádět tam vojenské intervence? Turecko je naším spojencem v NATO, a proto bychom měli jeho kroky co nejpřísněji odsoudit a žádat uvalení mezinárodních sankcí na Ankaru, jenže šéf české diplomacie naivně věří, že konflikt vyřeší EU a USA.

 

0
Vytisknout
4582

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2019