Kulatý čtverec americké zahraniční politiky

10. 10. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Představte si, že jste (stále ještě) vojensky nejsilnější vojenskou mocností světa - a po dekády vám kritici vyčítají, že hrajete roli světového četníka. Brojí proti tomu, že vojensky zasahujete nesmírně daleko od svého území pod pochybnými nebo snad dokonce zcela vymyšlenými záminkami. Že tam a tam, onde a onde nemáte vůbec co dělat, protože co se děje kdesi na dvorku někoho jiného není ani v nejmenším vaše věc.
 

A představte si, že to jednoho dne doopravdy uděláte - světovým četníkem prostě být přestanete. Odmítáte pokračovat ve válkách, které desítky let trvají a nikam nevedou. Chcete se z nich vymanit a věnovat se něčemu jinému.

Ti samí křiklouni, kteří vás po dekády odsuzovali za intervencionismus, vás nyní zpraží za to, že dostatečně nebráníte jejich favorizované spojence na druhé straně zeměkoule.


I takový notorický lhář jako Donald Trump občas mluví pravdu - a ne vždy omylem. Když se jej včera novináři dotázali na tiskové konferenci, co jim řekne k třetí turecké intervenci v Sýrii, upozornil na fakt, že vyhrál volby mj. se slibem "ukončit zbytečné války" - a že většina Američanů "mimo oblast Washingtonu" takovou politiku podporuje.

V tomto konkrétním případě Trump opravdu neřekl nic, co by bylo třeba rozporovat.

Rebrandovaná kurdská teroristická organizace PKK se vlastně za Obamy stala americkým spojencem právě proto, že se Američanům už nechce umírat na druhém konci světa v nekonečných bojích s všelijakými exotickými protivníky. Volba PKK/PYD coby hlavního spojence v boji s "islámským státem" odráží přesně tuto logiku. Vedení PKK šlo zase do koalice s Američany v naivní představě, že v kontextu boje s IS se mu podaří vybudovat v Sýrii vlastní stát, který pak Američané podpoří.

Ve výsledku se ale Američané prostřednictvím spojenectví s PKK/PYD odcizili syrským Arabům, menšinovým Turkmenům, kurdské opozici i sousednímu Turecku, které vybudovalo druhou největší armádu v NATO. Všichni jmenovaní jich mají dočista plné zuby a kurdský stát na severu Sýrie vyrůstající z hlavně kalašnikova nemají ani tu nejmenší chuť uznat.

Trump již před několika měsíci nařídil stažení amerických vojáků ze Sýrie. Nakonec ho však jeho podřízení přesvědčili, že by to nebylo správné, protože kurdští spojenci přece v budoucnu pomohou se zadržováním Íránu na syrském území.

Následně se ukázalo, že PKK/PYD se na možnost konfliktu s proíránskými milicemi vůbec necítí a nemá o něj zájem. Že jediným zbylým zájmem je vytvoření kurdského státu na 30 % území Sýrie, často v oblastech s tradiční arabskou většinou, které už kurdští militanti zčásti i etnicky vyčistili.

S tureckými okupanty se proto nyní do Sýrie přesouvá v první vlně 15 - 18 000 syrských opozičních bojovníků natěšených na návrat do svých domovů, odkud řadu z nich vyhnali právě "úžasní" spojenci Američanů.

Cože to Trump vlastně dělá? Plní volební sliby.

Slíbil voličům, že ukončí americkou účast v nekonečných konfliktech. Podle něj se Turci a Kurdové navzájem zabíjejí "stovky let" a USA tu nejsou od toho, aby jejich spor najednou zázračně vyřešily.

Jinak řečeno zase jednou trochu zakrytě prohlásil, že USA pod jeho vedením přestávají hrát roli světové policajta, což po nich bylo dlouhá léta kritiky kategoricky požadováno.

Když to ale nyní opravdu udělaly, tíž lidé se rozčilují, jak si jen Washington může dovolit opustit svého účelového, dočasného spojence na Blízkém východě.

Protože ať už USA udělají naprosto cokoliv, podle některých jejich kritiků to bude ve 100 % případů úplně špatně.

I kdyby nakrásně Washington právě v principu udělal, co jim na očích viděl.

-2
Vytisknout
11844

Diskuse

Obsah vydání | 15. 10. 2019