Bidenova vláda: Tony oslňuje, ale Michèle to jistí

25. 11. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Nově zvolený americký prezident Joe Biden v pondělí představil svého kandidáta na post ministra zahraničí. Oproti původním očekáváním jím není Susan Riceová, u níž byly nasnadě problémy se schvalování v Senátu, ale bývalý náměstek ministra zahraničí a bývalý zástupce poradce pro národní bezpečnost Antony Blinken.


Blinken pochází z rodiny židovských přistěhovalců a studoval ve Francii, tudíž se u tohoto kariérního diplomata předpokládá víceméně bezproblémová spolupráce s evropskými spojenci. Obecně je považován za inteligentního a schopného, což nepochybně během jeho instalování ve State Departmentu bude hojně vystavováno na odiv.

Ačkoliv je však Blinken nepochybně s Evropou "kulturně kompatibilní", nelze přehlížet ani méně naleštěné stránky jeho někdejšího působení v Obamově administrativě.

Blinken byl hlavním architektem Obamovy syrské politiky. Ano, té, která kvůli nadbíhání Íránu a pod praporem "boje s terorismem" dala přednost faktickému spojenectví s režimem Bašára Asada. Politiky, která předstírala zásadovost prázdným prohlášením o nulové toleranci vůči použití chemických zbraní. Politiky, která nutila syrské povstalce podepisovat přísahy, že nebudou bojovat proti režimu. Politiky, která se totálně zdiskreditovala, když Asad opakovaně použil chemické zbraně proti civilistům, ale Američané neudělali nic.

Politiky, která nese svůj díl odpovědnosti za miliony mrtvých v Sýrii a další miliony uprchlíků v celém regionu plus v Evropě, za systematické vyhánění nepohodlného sunnitského obyvatelstva a jeho nahrazování příslušníky Íránem organizovaných, vesměs šíitských milic.

Za spojenectví s rebrandovanou kurdskou teroristickou organizací PKK v Sýrii, které definitivně přesvědčilo tureckého spojence, že se na Američany a jejich "nesmiřitelný boj s terorismem" rozhodně nelze spoléhat.

Byl to Blinken, kdo se v Sýrii pokusil aplikovat slavnou Obamovu zahraničněpolitickou zásadu "Don´t Do Stupid Shit", kterou pochopil tak, že je nutno se za každou cenu vyhnout přímé vojenské intervenci. Ve skutečnosti se však Obamova syrská politika koncipovaná Blinkenem ukázala být právě tím, před čím exprezidentovo úsloví varuje. Jestliže Irák je po americké intervenci v rozvratu, oproti kolabující "vítězné" Asadově Sýrii je na tom stále ještě mnohem lépe.

Na druhé straně je Blinkenovi připisována také zásluha na prosazení západních sankcí proti Rusku po anexi Krymu v roce 2014. Sankce ovšem Moskvu v dlouhodobém horizontu těžce zasáhly, pokud jde o zdroje využitelné k expanzi impéria. Na druhou stranu ale za Obamy nedošlo k významnější vojenské pomoci Ukrajině (ta začala přicházet až za Trumpa, který jí poté využil k vydírání ukrajinské strany v souvislosti s vlastní volební kampaní). A zatímco se lze dlouho bavit o nedostatcích mezinárodních jednání o konfliktu v Donbasu v tzv. normandském formátu (Francie, Německo, Ukrajina, Rusko), Američané se z tohoto projektu od počátku naprosto vyvázali a paralelně vedli tajná jednání s Rusy ve Skandinávii - bez jakékoliv účasti Ukrajinců. Také tohle je Blinken. Nebo přinejmenším byl.

Proto je velmi důležité nedělat z příštího oslňujícího PR Antonyho Blinkena příliš jednoznačné závěry. Patřil k těm lidem kolem předposledního amerického populistického prezidenta, kteří byli až příliš neotřesitelně přesvědčeni o své mimořádné inteligenci a nepotřebnosti pravidel a zásad, jimiž se americká zahraniční politika řídila přinejmenším do časů druhého Bushe.

V turbulentní době jako současná je jistě třeba zkoušet nové věci. Ovšem nikoliv naprosto nedomyšlené, aby ve výsledku i dávno zavedené rutinní byrokratické postupy založené koneckonců na dlouhodobě hromaděné zkušenosti vypadaly jako vrchol kompetence ve srovnání s tím, co se "nápaditě inovovalo". To samozřejmě platí v prvé řadě o končící Trumpově administrativě, která kromě zprostředkování arabsko-izraelského diplomatického vyrovnání (s nímž ale neměla mnoho práce, protože nepřítelem č. 1 je nyní pro arabské režimy fundamentalistický Írán - a to výhradně vlastní zásluhou) nemůže vykázat vlastně žádný zahraničněpolitický úspěch. Ale do značné míry se to vztahuje i na "neortodoxní" postupy z dob Obamova prezidentování, včetně Blinkenových.

Nezbývá proto než doufat, že Blinkena bude v tandemu co nejlépe jistit nejpravděpodobnější budoucí ministryně obrany Michèle Flournoyová. Na rozdíl od něj si tolik nezakládá na pověsti mimořádně chytrého politika, ale spíše pracuje na své schopnosti se z dosavadních zkušeností velmi rychle poučit.

Kdysi se jednalo o jednu z hlavních konkurenčních výhod Američanů - vedle jejich průmyslového potenciálu, samozřejmě.

Jde o to zbytečně neopakovat, co se rozhodně neosvědčilo. Ať už k tomu došlo za kterékoliv administrativy.

Nezáleží na udržení pověsti "mimořádně chytrého" politika, ale na úsilí co nejrychleji za pochodu identifikovat, napravovat a již neopakovat chyby, k nimž ve zlomových časech vždycky nevyhnutelně dochází.

0
Vytisknout
4502

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2020