Návrat ke skromnosti

2. 4. 2021 / Jan Sláma

V podstatě jde o neustálý boj o peníze. Boj s pandemií je jen okrajová záležitost. Záležitost, kterou je třeba vést tím správným směrem, aby přinesla patřičný zisk. Zisk přímý i nepřímý.

Ten přímý inkasují spekulanti, kteří odhadli situaci, nakoupili levně roušky, či respirátory, později možná covidová lůžka a podpůrnou techniku dýchání. K tomu se teď bude dobře dařit výrobcům a vyhodnocovačům různých testů atd.

Nepřímý zisk se snaží vygenerovat politici a jimi představované politické strany. Už jim mnoho času nezbývá. Zaseli nejednotu, nejistotu a rozkol do národa. K tomu jim napomáhají různé agentury odhadující průběžně příchylnost občanů k té či oné straně. Nedělají to zadarmo. Na podzim příjde sklizeň.

 

I ve světě se bojuje. Vakcina se stává strategickou zbraní. Kdo ji dostane a od koho. Neptáme se za kolik. Farmaceutický průmysl má nepochybně žně. Vlády, pokud nepadly si začínají uvědomovat, že co je doma, je doma. I když se to jinde vyrobí levněji. Že by nastal ústup od globalizace? To ale určitě bude jen ukročení stranou.

V naší zemi, tak jako vždy, po boji je každý generálem. Začíneme si vyčítat letní a podzimní rozvolnění. A také to vánoční. Lidé přece nemohou nejet v létě k moři, v zimě na hory a užít si nákupů před svátky. Tak, stejně jako předchozí roky, se občané vydali minimálně do Jugoslávie, ale také do zemí exotických a hle! Najednou zde máme další mutace, horší předcházejících. Lidé umírali, někteří se zotavili, aby zjistili, že nic už není jako dřív. Že sice žijí, ale s následky, které možná budou trvalé a možná jim život velmi omezí.

Přišlo jaro a přineslo vakcinu. Byla stanovena přísná pravidla, v jakém pořádku bude očkování probíhat. Ihned byla porušena a znovu a znovu.

V souvislosti s covidem už zemřelo několik desítek tisíc lidí. Strom života se mění. Prořídly starší ročníky, ubylo pamětníků. Je to škoda. Lidí, kteří si pamatují, si obvykle národy váží. Některé více, jiné méně, ale vše se nedá zaznamenat, a tak s každým zemřelým odchází jeho zkušenosti a vzpomínky. Často i pravda!

S uzavřením části prostorů, kam lidé obvykle chodí, se stereotip chování lidí velmi změnil. Lidé byli a jsou nuceni pobývat ve svých domovech více než obvykle. Zvýšila se patrně i sledovanost sdělovacích prostředků prošpikovaných reklamami. Epidemie je všude. Na všech kanálech, které poskytují zprávy, jsou vedeny rozhovory s odborníky. Diskutuje se o účelnosti zavření nejen obchodů a služeb ale i o uzavření továren. Nikdo ale dosud neřekl, že uzavřít velké továrny by jejich zahraniční vlastníci nedovolili, zvláště, když vyrábějí komponenty pro montáž v továrnách mateřských. Nakonec byl dohodnut systém testování za podpory peněz státu.

S majiteli živností se na druhé straně nikdo moc nebavil. Občas se ale objevují kverulanti, kteří se podvolit nehodlají, třebaže jim jsou ze státních prostředků vypláceny různé kompenzace. Zda jsou přiměřené, je diskutabilní a také hojně diskutované. Někteří si užívají placenou dovolenou, jiní jsou zoufalí a uvažují o změně své obživy. Jsou i takoví, kteří se „vyznají“ a z nedomyšlených a špatně kontrolovaných kompenzací bohatnou.

Stát chudne. Dluhy rostou tou měrou, že se už nikdo nad nějakou tou miliardou sem nebo tam příliš nepodivuje. V některých zemích jsou lidem k ulehčení situace prý rozdávány peníze. I tam narůstá dluh, ale s jeho splácením si velké starosti nedělají. I naše ekonomy jsem zaslechl spekulovat, že se možná dluhy mohou anulovat. Jestli to bude jako ve Švejkovi, který pravil „pan feldkurát vám nic nedá,“ nevím. Komu dlužíme a kde ten někdo peníze bere, stejně netušíme. Tušíme ale, že peníze jsou cenné jen dotud, dokud budeme ochotni je za takové považovat. To vědí i ti, kteří k penězům lehce přicházejí, a proto se je houfně snaží vyměnit za něco, co za cenné považují nebo co je jim za cenné předloženo.

Co by všichni ti dobře placení úředníci, advokáti, soudci, poslani a senátoři a další s penězi dělali. Koukat se jen, jak jim narůstá částka na bankovním výpisu, je přestane bavit a vynoří se obava, že by mohli o prachy přijít. Tak skupují prázdné byty a pozemky a chalupy a také zlato a diamanty (ty prý jsou věčné), ale zase mají starost, kam to schovat. Už jsem jednou radil – zakopat a zapomenout. Nebylo by to asi poprvé. Stále se občas nalézají zakopané poklady, ale i to se stává nejistým v dnešní tak sofistikované době.

Jak „snazší“ život mají třeba svobodné maminky, těm z ministerských fondů na účet pár set tisíc nebo milionů nepřistane. Nebo starobní důchodci. Vždyť už dostali v loňském roce pět tisíc bez rozdílu. Když omezí pestrost stravy a oželí ovoce a zeleninu o masu nemluvě, třeba jim i na léky, eventuálně na vitaminy něco zbude. Ti nemusí kupovat šperky a přemýšlet, od kterého módního malíře si koupit obraz. To je panečku život! Žádné starosti. Už nemusí šetřit ani na pohřeb. Stejně se už žádné nedělají.

Tak jak půjde život dál? Zářná vize zní, že s proočkováním se vše vrátí k normálu. Je ale ten normál to, co je dobré? Jsem si jist, že nikoli. Alespoň podle toho, co jsem mohl vidět a co lidem ukázali, přinesla brzda ve výrobě všeho možného i mnohá pozitiva. Vyčistilo se ovzduší, snížil se obecný hluk. Země si uvědomily, že není vhodné všechnu výrobu vyvážet tam kde je levná pracovní síla. Že náhle je problém strategické zboží mít k disposici, když je potřeba. Například léky.

V létě snad už bude proočkováno. A pak hurá do Chorvatska. Stejně jako loni. A pak hurá do další vlny? Nebo, že by už opravdu bylo vše dobré. Nebo už další mutace nebudou a pokud budou, že se zase naočkujeme a tak pořád dokola. Nebo jak vlastně?

Nebylo by lepší a životaschopnější se tak trochu v té naší Evropské unii více zabydlet a zapomenout na nutnost navštívit třeba Zanzibar či jaký jiný vzdálený země kout? Jsme Evropané, tak se rozhlédněme po té naší Evropě. Moře tu máme, hory a sníh a nemusíme vytáhnout paty. Naopak bychom se měli stát evropsky soběstačnými, pokud to alespoň trochu jde. Kdybychom pak ještě slevili ze své rozmařilosti. Jistě bychom dokázali uživit sami svoje památná místa s jejich hospodami a hotely a lázněmi. Nemuseli bychom honit letadla po nebi a ničit vzduch. Mohly by přestat jezdit ty tisíce kamionů převážejících výrobky sem a tam.

Poslední dobou se občas ozvou nesmělé návrhy, že není třeba vše vyhodit, jakmile to přestane fungovat. Představa, že domácí spotřebič je možné opravit, není našemu národu kutilů tak vzdálená. Jen aby se daly za rozumnou cenu sehnat náhradní díly. I legislativa EU o tom už něco vymýšlí. Tak třeba nakonec rozum nabude vrchu.

Moudří lidé doporučují majitelům zahrad a pozemků kolem nemovitostí, aby je využili k pěstování zeleniny. Už i ve městě vidíme kolem sebe, že lidé chovají slepice. Velmi rozumné počínání. Ale jsou to spíše výjimky. Boháči, jejichž vily jsou obklopeny pěstovanými okrasnými zahradami, by se sami k fyzické práci nesnížili. Na to mají personál. Je mi jich líto. Netuší snad ani, jaká je to radost pracovat na zahradě nebo dokonce na poli. Karel Čapek to věděl a v Zahradníkově roce to popsal a jeho bratr Josef nakreslil.

Lidé by se měli vracet k přírodě a sázet stromy. Ne jen pro uhlíkovou vypočítavost, ale pro vlastní velkou radost a potěšení. Vyšly skvělé knihy líčící, jak stromy žijí a co pro lidstvo znamenají. Jean Giono napsal knihu o Muži, který sázel stromy, Peter Wohlleben knihu Tajný život stromů. A jsou další. Vedou lidstvo k pokoře a pomáhají k návratu k radosti a rozumu.

Zmíním se ještě k tolik diskutovanému vytržení dětí ze škol. Trvalo opravdu dlouho. V minulosti jsem napsal, spíše z legrace, že jsem vnukovi koupil k narozeninám knihu Dva roky prázdnin. Tenkrát jsem netušil, že se téměř přiblížím k pravdě. Děti, aby jejich vzdělávání vůbec nějak pokračovalo, byly nuceny uchýlit se k výuce s použitím počítačů.

Učitelé dělali, co mohli, aby dětem vzdělání dodali, a sami se mnohdy museli s tímto médiem sžít. Nebylo to jistě lehké. Pro děti to bylo snazší, ovšem pokud jim to domácí zázemí umožňovalo. Mluvme ale v čase přítomném.

S návratem do školy bychom neměli na tuto otevřenou bránu ke vzdělávání zapomenout nebo na ni dokonce zanevřít. Naopak bylo by žádoucí, aby byl všem, opravdu všem dětem, umožněn přístup k internetu. Vyroste nám úplně jiná generace lidí. Lidí se širokým rozhledem. Lidí, kteří se dokážou navzájem domluvit a kteří se nenechají snadno manipulovat, ale budou používat vlastní rozum a informace si dokážou ověřit a vzájemně prodiskutovat.

Možná, že se tato vize nebude líbit lidem, kteří si zvykli, že stačí rozhodit pár fejků a pravidelně je opakovat a masy se pohnou určeným směrem. Ale s tím už nic nenadělají. Ledy se hnuly.

 
1
Vytisknout
2435

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2021