Proč bychom neměli pomáhat štíru překročit řeku

3. 5. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 17 minut

Jako většina škol, i moje měla různé skupiny dětí, které byly součástí různých kulturních nebo módních „kmenů“. Někteří byli šprti nebo pitomci, jiní byli sportovní typy, někteří byli chuligáni, jiní byli oběťmi šikany a tak dále. Většina skupin, i když se příliš nedružily, nebyla plná nenávisti vůči druhým. Když přišel poslední den střední školy, byl uspořádán mejdan na rozloučenou. Skupina chuligánů však zjistila, že nebyli pozváni, a tak začali ostatním vyhrožovat. Pokud bychom je nepozvali, přišli by a večírek by zničili. Po nějaké debatě bylo rozhodnuto, že jsou chuligáni také součástí naší střední školy, takže mají právo být účastnit se rozlúčkového večírku. Všichni jsme si přece byli rovni, protože jsme všichni spadali do kategorie studentů.

Na začátku se jen mísili se všemi ostatními. Jak ale večer pokračoval, začali se chovat stále hlučněji a zvýšila se také jejich konzumace alkoholu. V určitém okamžiku začali obtěžovat dívky, házet po sobě jídlem, vyhnali diskdžokeje a hranou pop hudbu vyměnili za punk a někteří z nás skončili se zlomenými nosy. Chuligáni ten večírek  přece jen  zničili.


Jednou z klíčových strategií, kterou používají v 21. století populisté, je diskreditace tisku. Levicové i pravicové strany vždy útočily na média, kdykoli ta média informovala o tom, co ty strany dělají špatně. Je to přirozená reakce. Politici vždy obviňují média, která je vykreslují nepříznivě, jako údajně zaujatá. Kritické  zprávy jsou vždy odmítány jako "tendenční" nebo "zlomyslně formulované". Ale krajně pravicoví a krajně levicoví populisté současné éry používají dnes  proti novinářské profesi opravdu ničivou zbraň. Tvrdí, že zprávy, které čteme a sledujeme v hlavních médiích, jsou naprosto fiktivní, pokud podvracejí jejich propagandu.

Než překročila popularita Vladimíra Putina ruské hranice a Putin se stal terčem obdivu pro ty lidi, kteří se chtějí uchýlit pod křídla autokratického "Otce-Diktátora",  který je sice drsný, i když nedokonalý, ale „udržujte nás v bezpečí a jsme slavní“, byl Hugo Chávez prvním typem populárního autokratického populisty, který počítal s mezinárodními sympatiemi. Autokrati ve skutečnosti nemají ideologii, pouze si falešně volí tu ideologii, která lépe vyhovuje duchu doby, a pak vládnou silou své osobní atraktivity masám, které poté, co je autokrati získají na svou stranu,  přijmou  většinu rozporů v prohlášeních svého autokrata nebo dokonce i do očí bijící zradu jeho dříve deklarovaných záměrů. Populismus využívá emocionálního, pudového akordu, který je motorem písně Sirén, která občany hypnotizuje a imunizuje je proti logice a racionalitě.

Když tedy Hugo Chávez slíbil Venezuelanům, že je zachrání před bídou, a vybral si nepřítele, který prý tuto bídu způsobil - nepřítel je základním nástrojem pro úspěch populisty -, nezaměřil svou pozornost na bohaté židy tak, jak to učinil Hitler, nebo na zlé vykořisťovatelské kapitalisty,  jak to činil Sovětský svaz, ale  ukázal prstem na vlastníka Globovisión, nejsledovanější a nejmocnější televizní stanice v zemi.

Bylo to proto, že tento kanál měl obrovskou sledovanost, stejně jako TV Nova v ČR v době své největší slávy. Jak ukázal Mao Ce-tung se svou kulturní revolucí, není nic jednoduššího než podněcovat obyvatelstvo proti jeho bezprostředním autoritám. Když odvedeme pozornost od nejvyšší autority, vztek lidí se zaměří směrem k místnímu, nejbližšímu „utlačovateli“. Televizní stanice, která byla silnou přítomností ve většině volného času veškerého obyvatelstva, byla virtuální nejbližší autoritou. Byla bohatší než oni, obyčejní občané, s krásnými šťastnými a mocnými lidmi uvnitř.

Tím, že si místo osoby, která by pro obyvatelstvo zhmotnila nepřítele, vybral Chávez televizní stanici, realizoval tak chytrý taktický cíl, totiž monopolizovat veřejný příběh. Po zničení hlasu, který byl schopen oslovit celou populaci s jiným narativem než vůdce, ostatní stanice a média obecně tomuto signálu porozuměly a buď se diktátoru podrobily, nebo byly také zničeny. Po desítky let už tedy ve Venezuele nyní existují jen média, která nevysílají zpravodajství, ale propagandu, a tak  má venezuelský lid k dispozici jen čistě fiktivní popis reality. Vzhledem k téměř neexistujícímu připojení k internetu musí většina sledovat toto dystopické zpravodajství, stejně jako obyvatelé Kuby, Severní Koreje, Běloruska, do jisté míry i Ruska. Když pak Nicolás Maduro zvítězí ve volbách, fanatici po celém světě hájí ty volby, prý byly monitorovány a nebyly podvodné. Zapomínají,  že se ty volby konají,  jako na Kubě, za podmínek, které již dříve zlikvidovaly opozici, což znamená, že ty volby byly nespravedlivé a nelegitimní od samého počátku.

Poukazuji na levicovou stránku populistického viru, protože v dnešní době je tendence identifikovat populismus jako pravicový nebo krajně pravicový jev. Ačkoli  ve skutečnosti je to lidský jev, ​​proto se mu říká populismus, zasahuje masy, ne jen některé lidi. Jakákoli lidská bytost je zmanipulována tak, aby se stala stoupencem fantasmagorie, která utiší její bolest  nebo jí poskytne potěšení. Historie je plná příkladů a byly stejně účinné při okouzlení a zmanipulování vzdělaného obyvatelstva Rakouska v minulosti i současnosti, stejně jako nevzdělaného obyvatelstva chudé Ugandy za vlády Idi Amina nebo nyní. Kořen úspěchu populistů nespočívá v jejich argumentech ani v ideologiích. Jediné, co musí udělat, je poskytnout nám tu správnou fantasmagorii.

Takzvaní „vážní“ lidé se ptají, jak je možné, že byly zvoleny tak zjevné karikatury jako Donald Trump nebo Tomio Okamura. A velmi snadno si to progresivisté zjednodušují tím, že tyto voliče odmítají jako masu anonymních ignorantů nebo rasistických homofobů. Což by nemohlo být dál od pravdy.

Mezi obdivovateli těchto extremistů po celém světě máme lidi ze všech prostředí a systémů víry. Protože to, co je všechny spojuje, není inteligence nebo její absence, nejde o předsudky nebo ideologie.

V současných kulturních válkách, kde si jedna strana přeje pokrok hodnot a společenský blahobyt, zatímco druhá strana je fatalistická, darwinistická a bojí se změn, nemá nikdo  šanci zvítězit, pokud jedna strana nedodržuje pravidla platná pro všechny.

Simplicistní argument, který tvrdí, že každý názor má právo na vyjádření, nás může přivést k tomu, že přijmeme nebezpečně „shnilé jablko v koši čerstvých jablek“. To má naprosto ničivé důsledky.

Diskuse o tom, co má šířit nebo vysílat veřejnoprávní médium, nemůže tvrdit, že veřejná diskuse má být automatickým zrcadlovým obrazem počtu hlasů, které rúzné politické postoje dostaly v posledních volbách.

Demokracie nemůže znamenat volný přístup a zajištěný prostor pro všechny, kdo se chtějí vyjádřit. Každá svoboda potřebuje omezení. Protože aby v našem binárním světě něco existovalo, musí to být protikladem  něčeho jiného. Aby bylo možné definovat  samotnou svobodu, musíme si definovat to, co ji zlikviduje. A proč chceme svobodu. Chceme svobodu, protože nechceme útlak. Bojujeme za svobodu, protože je to lepší stav pro nás pro všechny a zjevně i pro utváření zdravějších společností. Svoboda není úplná svoboda dělat nebo říkat, cokoli se někomu zachce. Svoboda musí mít hranici, dobře střeženou hranici, musí razantně vyloučit všechno, co by vedlo k likvidaci svobody.

Když tedy Donald Trump a jeho fanoušci tvrdí, že je Twitter je nedemokratický a nesvobodný, protože zakázal šíření tweetů  bývalého prezidenta, které podněcují k zničení demokracie a tím i svobody, argumentují falešně. Je to, jako by zločinec, který má v úmyslu vyloupit můj dům, protestoval, že mu bráním pro to použít můj telefon a jím požádat, aby se k němu při loupeži  přidali členové jeho gangu.

Mnoho lidí, kteří jsou zjevně slušní a inteligentní, jsou obětmi zvrácených narativů Donalda Trumpa nebo Vladimíra Putina, bez ohledu na to, jaké argumenty tyto lidé používají. Ti, kdo  zbožňují lidi jako Narendra Modi, Rodrigo Duterte, Daniel Ortega, Viktor Orbán, Jair Bolsonaro, Alexander Lukašenko atd., jsou imunní vůči logickému uvažování.

Všichni výše uvedení populističtí autokrati zdiskreditovali v očích svých voličů svobodná média. Trvali na tom, že média šíří jen pohádky, že fakta jsou ve skutečnosti proměnlivá a relativní. Pravda už není pevná, stala se tekutým pojmem. Nic už neslouží jako důkaz ničeho. Alespoň pro ty, kdo obdivují tyto kulty osobnosti.

Totéž se opakuje po celém světě, Duterte účinně zavřel dveře nejsilnější filipínské televizní stanice, ABS-CBN, a Viktor Orbán vrátil maďarská média na úroveň důvěryhodnosti doby Jánose Kádára, nebo je to možná dnes v Maďarsku ještě horší. A George Soros byl proměněn v  avatara zla, v přesně takové ohnisko nenávisti, jaké potřebují všichni diktátoři.  V Brazílii se Bolsonaro pokouší zrušit licenci obří televizní sítě Globo a v Hongkongu byl  tamější mediální magnát odsouzen do vězení, je také tváří, kterou diktatura používá jako terč nenávisti.   

Twitter a Facebook poskytly vzácný volný prostor těm, kteří by byli odfiltrováni z mainstreamových médií protože v  demokratickém prostředí nejsou adekvátními diskutujícími. Každá země, která si zvolila autokratického populistu, propadla vůči němu okouzlení prostřednictvím neverifikované, nezodpovědné, nedisciplinované a fiktivní sféry sociálních sítí. Úplná svoboda umožňuje plevelu, aby zvítězil nad květinami.

Takže i když politické strany jako strany Tomia Okamury nebo Václava Klause ml. mají do veřejnoprávních médií přístup, který lze konkrétně vypočítat, povinnost každého  média a ještě daleko více veřejných médií je nedávat příliš mnoho prostoru antidemokratickým silám,  které zneužíváním svobody projevu získávají moc pro likvidaci této svobody.

Vezmeme-li v úvahu nyní zcela ověřitelnou strategii populistů, kteří byli zvoleni na anti-establishmentových platformách, je zjevné, že tito lidé  jsou velmi dobří při ničení stávajících struktur, ale nejsou schopni na jejich místě vybudovat nové.

Od té doby, co se v České republice prosadily populistické pravicové skupiny, které byly legitimizovány tím, že byly pozvány ke stolu společně s demokratickými stranami navzdory jejich dětinskému chování,  vznikl projekt puče proti veřejnoprávnímu rozhlasu a televizi. Dozorčí rady ČRo, ČT a dokonce i ČTK a funkce  ombudsmana byly pečlivě obsazeny tak, aby se připravily na vysněný den populistického převzetí moci antidemokratickými konzervativci. Tito spiklenci tvrdí, že jim prý jde o prosazení vyváženosti ve veřejných médiích, ale ve skutečnosti je jejich cílem prosadit své vlastní názory jako převládající a nadřazené. Změny vedení veřejnoprávních institucí prosazované těmito radami s údajným cílem osvobodit ČRo a ČT od údajné levicově progresivní mafie je ve skutečnosti pokusem naplnit veřejnoprávní média samolibými putinovskými propagandisty, kteří zkreslují realitu podle svých fantasmagorií.

Kdokoli může subjektivně dospět k závěru, že český veřejnoprávní rozhlas nebo televize nedělají svou práci v dostatečně neutrálním režimu. Stačí zaslechnout jedinou zprávu, která neodpovídá našemu vnímání věcí, aby tato jediná epizoda zastínila všechny ostatní zprávy, které nás neobtěžují. Když k tomu přidáme skutečnost, že se každý Čech cítí trochu jako vlastník obou institucí, díky tomu, že jsou financovány obyvatelstvem, jsou tyto instituce  jako národní hokejové a fotbalové týmy - ať už dělají cokoli, nikdy neuspokojí všech deset milionů trenérů.

Jako někdo, kdo byl vychován v zemi, kde  veřejnoprávní rozhlas ani televize neexistují,  jsem užasl, když jsem objevil  BBC a později i česká veřejnoprávní média. Ve srovnání se vším, co jsem znal v Brazílii a ve Spojených státech, jsem byl s vysokou úrovní kvality žurnalistiky, dramaturgie i veřejné služby, velmi spokojen. Takže můj úsudek je zamlžen mou loajální vděčností za česká a britská veřejnoprávní média, protože s jistotou mohu tvrdit, že mě prostřednictvím svých dokumentů, seriálů, filmů a reportáží naučila víc než kterákoli univerzita. Abych mohl spravedlivě posoudit, zda se stížnosti hlasitých krajně pravicových a populistických stran opírají o pravdu, nebo jen o jejich přirozeně tendenční vnímání, dal jsem si tu práci, abych shromáždil přesná data o prostoru poskytovaném českými veřejnoprávními rozhlasovými stanicemi Radiožurnál a ČRo Plus politickým stranám a politikům.

Čísla nelžou, ale také neříkají celý příběh. Například kontext pandemie způsobil, že politikové nebo politické strany zapojené do boje proti viru získali neúměrně větší podíl, pokud jde o minuty v éteru. Nebo v roce 2018 měla strana, která kandidovala do Evropského parlamentu, více prostoru. Bez těchto nepřímých epizodicky ovlivňujících faktorů však vidíme, že bez ohledu na to, co říká jakákoliv  strana politického spektra, nabízí ČRo všem politickým stranám čas, který nepředstavuje zkreslení voličských preferencí.

Po pečlivém výzkumu jsem dal dohromady čísla pro léta  2018, 2019 a 2020, abych vyhodnotil nejen počet minut, které každá politická strana a každý politik dostali ve vysílání na stanicích Radiožurnál nebo ČRo Plus, ale také abych zjistil, zda došlo k evidentní změně trendu za posledních pár let. Čísla pro rok 2020 jsou velmi relativní, protože pandemie přirozeně vedla k častějšímu vystupování členů vlády při hodnocení problémů souvisejících s virem. Zde je video se souhrnem těchto čísel: 



V roce 2018 měla ANO více než 20 000 minut vysílacího času  na všech stanicích, které patří ČRo dohromady. Následovala ČSSD s asi 12 500 minutami, SNK s asi  9000 minutami, ODS měla 7000, KDU něco málo přes 5000 STAN 4000, KSČM 3000, TOP 09 také 4000, Piráti 2500, SLK 1500, Zelení 1300, SPD 1000.

Ještě v roce 2018 byli ve veřejných rozhlasových stanicích nejvíce zastoupeni politici Andrej Babiš s 3964 minutami ve vysílání, Jan Hamáček měl 2034, Adam Vojtěch 1254, Miloš Zeman 1222, Richard Brabec 892, Vojtěch Filip 873, Dan Ťok 801, Martin Netolický 651, Tomio Okamura 508, Ivan Bartoš 402, Petr Fiala 382, ​​Kateřina Valachová 358, Jaroslav Faltýnek 358, Klára Dostálová 307, Pavel Bělohrádek 296.

V roce 2019 bylo ve všech stanicích ČRo  ANO ve vysílání asi 19 000  minut. Na druhém místě skončila SNK s přibližně 14 000 minutami, ČSSD měla 12 500, ODS 10 000, KDU 6500, STAN 5 000, Pirátí něco pod 4 000, TOP 09 také, KSČM 2800, SLK 2 000, Zelení 1500, SPD 500 minut.

Ještě v roce 2019 měla ANO v éteru 3618 minut, ČSSD 2227, SNK 1493, ODS 1251, KDU 581, STAN 604, Pirátí 587, TOP 09 541, KSČM 395, SLK 96, Zelení 90, SPD 67, SEN 21 61, ProMOST 40, NEZ 32, ČS 25, VPM 24, SPOZ 23, REAL 22, ostatní 382 minut.

Pokud zkontrolujeme ČRo Plus v roce 2019, Babiš byl ve vysílání  771 minut, Hamáček 365, Alena Schillerová 330, Jana Maláčová 263, Adam Vojtěch 243, Tomáš Petříček 243, Miloš Zeman 170, Karel Havlíček 161, Robert Plaga 146, Marek Výborný 139 , Vojtěch Filip 127, Richard Brabec 127, Jakub Michálek 118, Lubomír Zaorálek 106, Adam Schenherr 101.

Čísla roku 2020 odrážejí pandemii, takže nejsou reprezentativní, jsou příliš ovlivněna  tímto vnějším faktorem.




Vidíme vyváženou množinu čísel, která víceméně odrážejí postavení politických stran u voličů. Extremistické politické strany by však měly mít ještě menší účast v legitimizační aréně veřejnoprávních médií, aby nelákaly neoprávněná srdce.

Populisté jsou velmi nebezpeční, protože jejich síla může velmi rychle narůst, pokud nebude oslabena. Jsou jako trojský kůň. Přitažlivost snadných řešení a podněcování našich základních instinktů mohou při stisknutí správných tlačítek ochromit  naše logické schopnosti. Je mnohem snazší zaujmout něčí srdce než něčí mysl, takže populisté, bude-li jim poskytován příliš velký prostor, se mohou šířit jako virus. Nemůžeme ve jménu demokracie nechat chuligány vstoupit, aby ji zničili.

Stejně jako ti chuligáni z mé střední školy nebo onen štír z toho slavného příběhu, některé bytosti v sobě kodifikovaly takový druh chování, které ničí půdu, na které chce prosperovat. Pokud uděláme chybu a pozveme je na večírek, zničí jej, protože tajkové chování je jejich podstatou.

-1
Vytisknout
10043

Diskuse

Obsah vydání | 6. 5. 2021