Nejlepším Putinovým spojencem je český vichistický syndrom

4. 5. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Grafika: Wikimedia Commons.

Francie začala publikovat jména svých občanů, kteří ve 40. letech kolaborovali s nacisty, teprve v roce 2015. Samozřejmě, že tehdy už byla naprostá většina z nich po smrti. - Veřejným zpřístupněním seznamu kolaborantů jako by se symbolicky uzavřela historie fenoménu, který historik Henry Rousso v roce 1987 označil termínem "vichistický syndrom".


"Vichistický syndrom" se vztahuje k účelovému a výběrovému používání vzpomínek na dobu hanby prožitou pod zločinným kolaborantským režimem nastoleným okupací. Pečlivě izolované vzpomínky posloužily ke konstrukci pohodlného národního narativu, podle nějž "(skoro) všichni jsme byli odbojáři a nic tak strašného se přece nestalo".

Prubířským kamenem tohoto překrucování historie se stal zejména postoj k francouzskému podílu na genocidě židů, která byla vytěsňována či rovnou výslovně zalhávána. V rámci pohodlnosti bylo například o židovských obětech odvezených k likvidaci z francouzských táborů původně prohlašováno, že "zemřely za Francii" (ačkoliv velká většina z nich ani neměla francouzské občanství).

Chcete-li, francouzský vichistický syndrom můžete chápat mj. jako přímý protipól Jaspersovy studie "Otázka viny". Tedy pregnantní formulace pocitu viny z pera Němce, který sám měl jen velmi málo objektivních důvodů cítit osobní odpovědnost za zločiny nacismu. Od roku 1937 ho kvůli židovské manželce postihl zákaz vyučovat a od roku 1938 až do konce války nad oběma neustále visela hrozba koncentráku. Jistěže Jaspers osobně nebojoval proti režimu se zbraní v ruce, ale sotva lze tvrdit, že by s ním kolaboroval - byť jen na úrovni, jaká byla tehdy v Německu zcela obvyklá.

Jaspers, původní profesí psychiatr, si byl ale velmi dobře vědom, jak důležité je po tak děsivých událostech vyčistit si stůl.

Francouzi udělali opak. Velmi dlouho živili vybranými vzpomínkami úlevný narativ, který je prakticky úplně vyviňoval. Přitom kulturní výrazy ve sféře bláznivé komedie typu "Sedmá rota za úplňku" či "Eso es" ještě patří k tomu nejlepšímu, co se vůbec z vyhýbavého postoje k vlastní minulosti podařilo vytěžit.

***

Ač si to mnozí nemyslí, s českým vichistickým syndromem jsme na tom velmi podobně - třebaže dynamika je přesně opačná než ve Francii. Paříž začala po válce s velmi "milosrdnou" verzí vlastní okupační historie, aby postupně docházelo k jejímu pomalému dotahování až do situace, kdy se zločinnost vichistického režimu a kolaborace s ním víceméně otevřeně uznává.

Kdežto Češi to mají obráceně. Těsně po listopadu 1989 se nějaký čas o starém režimu hovořilo a psalo velmi přísně, aby s postupujícím časem kritiky ubývalo a nastoupil relativizující historický revizionismus, který změkčil postoj ke komunistické diktatuře na konzistenci pouťového žužu.

Přitom došlo k zásadnímu nedorozumění přinejmenším na straně části obhájců revizionismu. Myslím tu, jež namítala, že generální odsouzení starého režimu prý "dělá ze všech utlačované nebo odbojáře", čímž jim připisuje zásluhy, které fakticky nemají. (Karikaturu toho, co vadilo, reprezentuje názor V. Klause seniora, podle nějž poddaní starého režimu proti němu bojovali přikrádáním a špatnou prací.) A změkčení historického narativu pak - alespoň podle těchto lidí - mělo přinést anulování fiktivních zásluh.

Nicméně stalo se něco úplně jiného. Ti, kdo původně čelili tezi, že okupační starý režim byl jednoznačným zlem, nyní dostali do ruky způsob, jak si odůvodnit postoj, podle nějž ani jejich vlastní kolaboraci vlastně nelze jednoznačně odsuzovat. Vždyť prý režim nebyl úplně "totalitní", prý s poddanými "vyjednával". Jednoznačné hodnocení kolaborace s okupační mocností se vytratilo ve prospěch úpadkově postmoderního maglajzu.

Jenže pokud by taková interpretace čtyřiceti let dějin české kolonie sovětského impéria měla nadále být brána vážně, nutno podotknout, že každé A má samozřejmě za sebou i své B.

Jestli nelze jednoznačně odsoudit kolaboraci se starým režimem, který přinejmenším polovinu svého trvání byl zcela zřejmě režimem okupačním, pak ani není důvod něco zásadního namítat, pokud se k témuž stavu v nějaké lehce pozměněné podobě vrátíme.

Buď Češi vidí svou budoucnost na Západě a najdou si mezi sebou politiky, kteří konečně vymyslí reálnou rozvojovou strategii zahrnující překonání role německé montovny, nebo jim montovna a agrofertí zlodějina vlastně stačí - a hodlají jen kulišácky pošilhávat na Východ, aby si tam kompenzovali mindrák vůči vyspělejším sousedům.

S těmito vzájemně se vylučujícími vizemi budoucnosti úzce souvisí i převládající výklad minulosti. Buď ještě víme, od čeho jsme v roce 1989 odešli, nebo nás cestou jímá nepřekonatelná nostalgie po plných hrncích egyptských, toužíme se zastavit a složit svá břemena u nějaké té výrobny předvolebních pelmeňů.

Jestli nebylo naprosto odsouzeníhodné kolaborovat s minulými okupanty, pak vlastně nelze zcela odsoudit ani případné kolaboranty budoucí.

Historie bohužel není zábavná televizní soutěž nabízející vychytralé odpovědi typu "Áno, aj".

Vichistický syndrom umožňující "milosrdný" obraz minulé okupace se spoustou zábavy a povyražení představuje tu nejlepší šanci, jak se k nějaké formě okupace dopracovat znovu.

1
Vytisknout
8672

Diskuse

Obsah vydání | 10. 5. 2021