Danteho Božská komedie III

29. 6. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 20 minut

Pokračování poznámek k Božské komedii.


 

První část Božské komedie skončila a dostáváme se k Očistci. Obecně lze říci, že Peklo je z celé Komedie básnicky nejpovedenější a nejpoutavější: čím Dante stoupá výše, tím víc převažuje abstrakce, krkolomné a nesrozumitelné popisy i výklady a idealizované postavy. Přesto není sporu o tom, že i tady se Dante ukázal jako básník z nejlepších. První zpěv Očistce nenavazuje přímo na předchozí verše, autor se zastavuje a vzývá Múzy, pak popisuje hvězdné nebe nad sebou (spíš jako kosmos než jako přírodní jev) a náhle zahlédne Catona Utického, osamělého to kmeta. Cato byl Dantovi zvláště blízký, i proto je umístěn, ač pohan a sebevrah, na začátek očistce. Čím si zasloužil tuto Boží (Dantovu) milost? Cato se proslavil tím, že raději spáchal sebevraždu, než aby snesl žít v nesvobodě pod Césarem. Všimněme si tohoto: César sám je v předpeklí, Brutus je na dně pekla, Cato skoro v očistci, a při tom všem Dante rád sní, jak ještě bude lze vidět, o císaři, jenž spasí Itálii. Bruta tedy, zdá se, odsuzuje ne tak Dantova láska k Césarovi jako nenávist ke zradě. Oproti zradě Brutově představuje Cato hrdost, zásadovost, lásku ke svobodě. Svoboda ovšem předpokládá řád, a ten Dante v reálných podmínkách soudobé Itálie hledá v principu nadstranickém, mocném, snad i cizím, tj. neangažovaném v italských nesvárech všech se všemi – v císařovi (např. v Jindřichu VII. Lucemburském, který vtáhl do Itálie roku 1310, avšak nesplnil básníkova očekávání). Dante je na Catonův pokyn omyt na kouzelném, opuštěném mořském břehu a opásán třtinou (znamení pokory).


Ve druhém zpěvu začíná svítat, čehož příčinu (pohyb slunce) autor popisuje se scholastickou složitostí. Přes moře se k poutníkům přižene velkou rychlostí anděl Páně – byla to vlastně loďka s andělem, na níž se vezlo ještě asi sto duší (lidí, kteří právě zemřeli a byl jim určen očistec). Duše vystoupí a loď se vrací zpátky pryč po moři. Z hloučku k Dantovi pospíchá jeden stín, básník ho chce obejmout, ale marně (ruce se mu prázdné vracejí na prsa – i když už z pekla věděl, že duše mají tělesné tvary jen zdánlivě, Dante na to pod silou emoce zapomíná). Je jasné, že se oba poznali, ačkoli moment poznání tu není rozveden. Jedná se o hudebníka Casella, Dantova přítele, který skládal hudbu i k jeho básním. Oba rozmlouvají a Casello začne zpívat jednu z kancón, k níž složil hudbu, čemuž všichni naslouchají – až Cato ruší kouzlo okamžiku a pohání duše k očistcové hoře. Toto setkání Danta a Casella na břehu moře před očistcem prolnuté tónem kancóny (o němž autor říká: „dosud zní mi v duši sladkost ona“) je jistě jeden z nejkrásnějších momentů Komedie. Proniká jím svěžest, útěcha a intimita reálně prožité věčnosti. Všimněme si, jakou obrovskou moc má podle Danta milostná láska i na onom světě.


Já: „Nevzal-li ti nový zákon spolu

paměť i schopnost zpěvu milostného,

jenž tišil vždycky touhu mého bolu,

laskavě trochu potěš zvuky jeho

mou duši, jež tak smutnou cestu koná,

když přichází sem s tíhou těla svého!“

„Amor che nella mente mi ragiona,“

on začal náhle zpívati tak sladce,

že dosud zní mi v duši sladkost ona.

I mistr můj, i já, ono stádce,

jež bylo s ním, jsme v naslouchání stáli,

nebo pozornost nám poutal jako vládce.


Ve třetím zpěvu Dante vidí, že na rozdíl od Vergila vrhá stín; ten mu řekne, že se nemá trápit tím, jak taková  (tj. nevrhající stín, iluzorní) těla mohla v pekle snášet bolesti. Prý se máme spokojit jen s poznáním, že věci jsou, nezkoumat tedy, proč jsou. Ježíš se prý nemusel narodit (a umřít), kdyby se lidé mohli „dobrat všech vztahů“. Jako křesťan odmítá Dante Aristotelovy a Platónovy snahy poznat všechno a hlavně poslední účely vesmíru, Danta o nich poučuje víra. Složitější je pochopit jeho slova o Ježíšovi. Mohou mít význam jednoduše takový: kdyby člověk zůstal v ráji, nemusel by se Bůh vtělit a zemřít. Působí ale i dojmem, že právě dokonalé teoretické poznání je hlavní charakteristika ráje a důvod Ježíšovy oběti (což je v souladu s pohanským činitelem v tomismu) – totiž jako by Ježíš umřel proto, abychom v ráji nazíráním Boha vše poznávali a tak došli blaženosti. Cestou k tomu je pro Danta však víra, ne rozum.


Poutníci se ocitnou před strmou skalní stěnou; nevědí, jak jít dále, tu se však vynoří houf duší. Nejprve se duše leknou toho, že Dante vrhá stín, pak vystoupí Manfréd Sicilský, někdejší hlavní opora italských ghibellinů. Ten mluví o tom (kromě osobních věcí), že jeho hříchy byly strašlivé, ale Bůh prý přijímá vždy znovu toho, kdo k němu přichází „prost pýchy“. Zajímavé je, jak se Dante vyrovnává s tím, že Manfréd zemřel v církevní klatbě. To je velmi citlivá otázka a rozhoduje o významnosti církve v náboženském životě. Viděli jsme už, že Peklo příliš nedbá na teologickou kasuistiku, také jsme viděli papeže, kteří měli mít klíče od nebe, hanebně trpět v pekle. Nyní zase Manfréd říká, že klatba není překážkou spásy, jen prokletý člověk musí třicetkrát tolik času strávit v očistci, než kdyby nebyl pod klatbou. Avšak prosbami pozemšťanů za duše v očistci se jejich utrpení (jak říká katolicismus) může zkrátit, proto Manfréd prosí Danta, ať ho připomene jeho dceři.


Ve čtvrtém zpěvu je poutníkům ukázána cesta, stoupají úzkou průrvou. Konečně vylezou na skalní římsu a následuje Vergilův subtilní astronomický výklad. Vysvětluje i zvláštní povahu očistce: že čím se jde výše, tím se jde lehčeji (člověk jde nahoru jako voda teče z kopce). Proč je tomu tak, se dá prý snadno objasnit: člověk se totiž zbavuje svých vin jako nějakého závaží a přirozenost duše tíhne vzhůru. Náhle poutníci spatří za kamenem skupinu duší, mezi nimiž básník pozná Belacqua, Florenťana proslulého svou liknavostí ve všem. Z celého jeho projevu vyzařuje autentická lenost a apatie, nikam nespěchá, je takový jak na zemi (důvod, proč Belacqua není mezi dušemi, které byly zcela nijaké, je asi v tom, že má pro umělce svou zajímavost, typus – poutník se usmívá, když ho slyší mluvit). V pátém zpěvu si duše náhle povšimnou Dantova stínu, ten se k nim obrací, ale Vergil ho volá už dále. Je to jeden ze skvělých detailů, které podtrhují filmovost Komedie. Objeví se však další houfec duší a shlukne se kolem poutníků. Jsou to lidé, kteří do posledních chvil žili v hříchu, ale těsně před smrtí se káli (další teologická teze: podobně jako že beze křtu nelze dosáhnout spásy, nedosáhnou jí ani ti, kteří měli tu smůlu, že umřeli náhle dříve, než se stihli kát). Před námi opět vystupují lidé z nedávných italských dějin i se svými osudy – a začíná zpěv šestý, v němž jejich defilé pokračuje.


Začátek šestého zpěvu se třpytí obrazem situace, která nastává po dokončení hry v kostky, tuto situaci srovnává Dante se situací svou (jako vítěz dává ruku tomu, kdo ho z gratulantů nejvíc obtěžuje, aby se ho zbavil, tak i básník sliboval, jak jen mohl, aby se zbavil dotěravých duší). Když se pak Vergil ptá na cestu, sotva vysloví jméno svého rodiště (Mantova), vrhne se mu do objetí duše Sordellova (provensálský trubadúr 1. pol. 13. stol.), také Mantovana. Prudké objetí těchto dvou duší autora vede k žalostnému přemýšlení nad úpadkem současné Itálie – stěžuje si na rozkoly a volá císaře, který by je zkrotil. Dantovo sloučení pohanských a křesťanských božstev lze dobře vidět, když mimoděk zvolá: „ó Die svrchovaný, jenž pro nás jsi byl ukřižován“. Zpěv končí divným chvalozpěvem na Florencii, který zní přemrštěně i upřímně, sarkasticky a zároveň kontemplativně. Hned v sedmém zpěvu Vergil na otázku trubadúrovu prozradí svou identitu, a ten ho překvapený obejme u kolen. Sordello poutníkům vysvětlí, že jim rád bude dělat průvodce, ale už zapadá slunce a ve tmě očistcem nelze dále postupovat, proto je odvede na stranu k odpočívajícím duším. Otevře se před nimi údolí plné zázračných květin a vůní a ozve se katolický hymnus Salve Regina (duše v Komedii zpívají vždy latinsky). Poutníci i s průvodcem zůstávají až do tmy stranou, Sordello jim ukazuje Rudolfa Habsburského, Přemysla Otakara II. (ti dva si tu vytvářejí milou společnost, ačkoli historicky byli ostrými protivníky), Filipa III. Smělého a další a další panovníky.


Osmý zpěv vykresluje nastalý soumrak jako chvíli, která v plavci probouzí touhu navrátit se ke svým blízkým – tu jedna z duší zvolá: „už nedbám, co mě kruší!“ A ostatní zazpívají omamně Te lucis ante (závěr katolické denní pobožnosti). K duším přiletí dva zelení (barva symbolizující naději) andělé vyslaní Marií chránit je před hadem (pokušením). Poutníci sejdou dolů ke skupině, kde Dante potká svého přítele Nina, který mluví o svých osobních věcech. Mezitím se objeví had a je zahnán. Po Ninovi přijde k básníku markrabí Currado Malaspina (zemřel roku 1294) a opět mluví o personáliích. Devátý zpěv začíná spornými verši, které využívají antickou mytologii v líčení tak neurčitě, že je nejasné, mluví-li o jitru nebo o noci. Dante usne a Lucie (syrakuská legendární světice, která je zmíněna už v druhém zpěvu Pekla, kde Vergil říká, že Panna Maria přiměla Lucii, aby upozornila Beatrici na Dantův stav, a tak iniciovala Božskou komedii) ho vynáší nahoru, Dante se ocitl „až u očistce nyní“. Brzy se dostanou k vrátnému-andělovi, který je symbolem kněze-zpovědníka. Po třech schodech (symbolizujících lítost, zpověď a zadostiučinění) vyjde Dante k andělovi, který má popelavý šat (značící pokoru) a dva klíče (autoritu úřadu zpovědníka a autoritu svědomí). Dva klíče jsou zvláštním důsledkem Dantovy teologie mísící autonomní víru (svědomí) a církevní autoritu (úřad). Básníku je hrotem meče na čelo vepsáno sedm P, tj. sedm hlavních hříchů (patří sem pýcha, závist, hněv, lenost, lakomství, nestřídmost a smilstvo). Tato P si má svou očistcovou poutí smýt. Brána očistce se skřípavě otevře, Dante je poučen, že pokud se při další cestě ohlédne, vrací se nazpět – a tu už z očistce zazní Te Deum a tento dojem Dante přirovnává k chvílím v kostele, kdy zní zpěv doprovázen varhanami a „časem / je slovům rozumět a časem není“.


Poutníci v desátém zpěvu stoupají průrvou ve skále, až se dostanou na pusté místo. Skalní stěna je tam z mramoru, v němž jsou vysochány s uměním předstihujícím přírodu různé biblické výjevy, jako např. zvěstování Páně (ale i nebiblická pověst o císaři Trajanovi). Všimněme si jiné věci: Dante, když chce říci, že byl Vergilovi po jeho levé straně, říká: „jenž měl mne po tom boku, / kde vloženo je srdce uvnitř těla.“ Takový opis je pro Danta typický. Sám o sobě může působit příliš šroubovaně a umělkovaně, avšak díky hladkému tónu Dantovy tercíny, intelektuální atmosféře a snadnosti výrazu spíše umocňuje specifický, umný a obrazově bohatý dojem z Komedie. Zatímco Dante si prohlíží výjevy v mramoru, objeví se nový houf duší zkroucených těžkými břemeny, která v muce nesou (zde už jsme v očistci, tj. v místě skutečného zadostiučinění za viny). Ozývá se tu meditace v přirovnání pozemského života k životu housenky: housenka se má proměnit v motýla, člověk ve vykoupenou duši. Jedenáctý zpěv začíná parafrází Otčenáše, kterou zpívají zkroucené duše. Je to vlastně podle Danta i modlitba za nás, kteří ještě žijeme – tím spíše bychom měli dbát my svou modlitbou o to, abychom pomohli jim. Hříchem zkroucených duší byla pýcha. Dante se tady setkává s jedním ze soudobých feudálů a především s iluminátorem Oderisim z Gubbia, který mluví o marnosti světské slávy. Toto zavrhnutí slávy je jedním z nejdůležitějších kroků od pozemské logiky pekla k božské logice ráje. Jako v pekle duše prahly po pozemské slávě, zde jí odumřely, ergo pozemská sláva je pro Danta nakonec princip marný a negativní (ale jistě v té věci byl na rozpacích a odumření je to, co cítil, že má býttáhlo ho to ovšem ke slávě). Při rozmluvě s iluminátorem Dante sděluje s jistou samozřejmostí další princip své teologie: duše, která se celý život nekaje a teprve v poslední den se dá na pokání, nesmí po dobu odpovídající délce jejího života vystoupit v očistci vzhůru. Ve dvanáctém zpěvu poutníci jdou dál, opouštějí duše a náhle si všímají pod sebou na zemi vykresleny příběhy hříchů: pád Satana, příběh Saulův a jiné. Autor je nezmiňuje podrobně a brzy se objeví anděl, jenž vede dvojici výše, odkud se ozývá zpěv Beati pauperes spiritu. A Dante pocítí, že mu jedno z P zmizelo z čela


Ach, jak se jiná ona ústa jeví

než pekelná! Neb tady za zpívání

se vstupuje, a dole s nářkem, řevy.

My posvátnými schody šli už strání,

a mně, že mnohem lehčí jsem, se zdálo,

než dříve jsem se cítil v rovné pláni.

(…)

Jak člověk, který na hlavě má cosi

a jde tak, vysvětlit si nedoveda,

jaká to znamení mu dává kdosi,

až přijde ruka na pomoc a hledá

a nalezne tu věc a takto maně

vykoná, co se zrakem konat nedá,

tak prsty pravé ruky sáhnuv na ně,

jsem šest jen písmen nalezl, jež v čelo

mi vyryl ten, jenž vládne vstupní bráně,

což vůdce mého k úsměvu zas mělo.“


Ve třináctém zpěvu na pouti v skalinách slyší náhle Vergil i jeho svěřenec letět proti sobě neviditelné duchy. Jsou to ti, kteří hřešili závistí (závist je tedy podle Danta lehčí než pýcha, protože v očistci neklesáme jako v pekle ke stále horším hříšníkům – nýbrž naopak). Proč mají závistiví sešité oči? Je to jako v pekle: povaha trestu je u Danta často něčím, co prostě vidí a čehož důvod mu i nám není nasnadě. Básník upře pozorněji oči a spatří stíny sedící v pláštích podél skály, jejichž víčka jsou sešita železnou nití. „Ó vy, již jste si jisti uviděti…“, takovýmto pro Danta typickým způsobem (maně si vzpomenu na sonet Vy, které jdete odevzdaně kolem… z Nového života) poutník oslovuje duše. Z houfu vystupuje sienská měšťanka Sapie, která záviděla svým spoluobčanům blahobyt natolik, že se radovala z jejich vojenské porážky. Mluví o svém příběhu, prorokuje nejbližší události v Sieně a nechává dole vyřídit „našim“ v Toskáně, aby o ni neměli strach (čili není v pekle). Čtrnáctý zpěv začíná rozmluvou dvou duší o tom, kdo je ten, kdo tu prochází živý. Obrátí se na Danta, ten jim řekne, že jeho jméno ještě mnoho neznamená a je tedy marné jim ho říkat. Zde vidíme, že sláva pro pozemšťana Danta neztrácí roli. Svou vlast naznačí duším jen nejistě, ty se ale domyslí, co chce říci – jen se podiví takové vyhýbavosti: neskrývá to jméno snad proto, aby bylo zapomenuto? A tu jedna z těch duší mluví o zkáze mravů v Toskáně, obyvatele Arezza nazývá psiska, Florenťany vlky, Pisany lišky. Obě duše pocházejí z nedávných toskánských dějin (nakonec se vyjeví jejich identita) a opět se vše točí kolen čistě dobových událostí a problémů. Když poutníci opouštějí závistivé duše, jako tečka za touto částí očistce se objeví Aglaura, postava z antické mytologie, kvůli své závistivosti proměněná v kámen (který je teď inventářem očistce). A Vergil na konci medituje: „volá vás (tj. lidi) nebe, krásy velkolepé / a věčné kroužení vám spatřit dává … však zrak váš hledá zem…“


Patnáctý zpěv se otvírá složitým astronomickým sdělením v jádře jednoduchého faktu: že byly zrovna tři hodiny odpoledne. Objeví se anděl a vede poutníky výše, odkud se ozývá hymnus Beati sunt misericordes. Celkem složitým způsobem pak Vergil během chůze vysvětluje Dantovi (v duchu sv. Augustina a sv. Řehoře Velikého), že světské statky budí závist, nebeské naopak vedou k lásce a k svornosti. Náhle se však oba ocitnou „v jiném kruhu“ a Dante má vidění biblických a antických výjevů. Vergil ho poněkud stroze po odeznění vidění povzbudí k chůzi a další cestou se dostávají do tmavého dýmu: „ten oči vzal nám, vzal nám i vzduch čistý“. V šestnáctém zpěvu uslyší poutníci zpívat Agnus Dei. Vergil svěřenci řekne, že v této části očistce jsou duše, které zhřešily hněvem. Dante tady potkává jakéhosi Marka „lombardského rodu“, jehož se vyptává na náhodnou otázku: co je příčina úpadku světa, zda pohyby planet nebo svobodná vůle? Marek odpovídá asi takto: je sice pravda, že nebe (tj. nejspíše planety, ovšem řízené Bohem) je původcem našich hnutí, ale ne tak, aby to omezilo svobodnou vůli. Úpadek světa je selhání svobodné vůle, tj. vina lidí. V jeho dalších slovech se celý úpadek světa (jímž je míněna vlastně především Itálie) vidí ve sporu italských guelfů a ghibellinů. Oproti kuriální doktríně (kurie chtěla vidět v císařství cosi závislého na papežství) Dante hlásá dvě nejvyšší autority lidstva, papeže a císaře. Hovor umlkne a poutníci jdou v sedmnáctém zpěvu stále dál. Dantovi se opět zjevují vidiny příběhů, pak uslyší anděla, který poutníky pobízí výše.

 



1
Vytisknout
5799

Diskuse

Obsah vydání | 2. 7. 2021