Karel?

10. 2. 2022 / Jan Čulík

 
Musím se přiznat, že mám vážné pochybnosti nad dvouhodinovým (!!) filmem Olgy Malířové-Špátové s poněkud bulvárně emocionálním názvem Karel, zaznamenávajícím láskyplně poslední měsíce života zpěváka Karla Gotta - s průhledy do předchozích historických epizod jeho zpěvácké kariéry. Film uvádí Gottova komerční agentura, takže už to nás vlastně nutí zpozornět, že to bude dvouhodinová reklama na milovaného zpěváka. Produkci filmu řídí Gottova mladá manželka, takže všechno má pod kontrolou i ona. V závěrečných titulcích se dovídáme, že jedna ze starších dcer Karla Gotta nedala souhlas s použitím natočených záběrů s ní, takže se ve filmu nevyskytuje. Už to vyvolává pochybnosti, na co se to vlastně koukáme.

Před sledováním filmu jsem se zděsil, že má stopáž přes dvě hodiny. Kdysi jsem byl v porotě s Martinem Štollem na filmovém festivalu v Olomouci a zjistili jsme tam, na základě filmů, jimiž byl festival obeslán z České televize, že čeští filmoví dokumentaristé většinou neodkáží udržet zájem diváka na prostoru delším než třicet minut. Malířová-Špátová film o Gottovi samozřejmě natahuje hraním množství jeho populárních písní, takže to víceméně zvládá, ovšem přesto mi přijde dvouhodinová stopáž příliš dlouhá. Po hodině dvaceti jsem se na počítači díval, jak dlouhé to bude ještě, a s hrůzou jsem zjistil, že ještě dalších čtyřicet minut.

Jak známo, Milan Kundera ve své Knize smíchu a zapomnění nazval Karla Gotta idiotem hudby a Gustáva Husáka prezidentem zapomnění, psal, že se oba našli, že se navzájem potřebují a že příspívají úspěšně k zdětinštění českého národa. Kniha smíchu a zapomnění byla posledním Kunderovým románem, který konečně vyšel v České republice až v roce 2017 (dlouho bylo k dispozici pouze vydání u Škvoreckých z Toronta z roku 1981) a v tom vydání z roku 2017 v brněnském Atlantisu se Kundera zalekl a z Karla Gotta udělal Karla Lotta, zřejmě z obav, aby ho Gott nežaloval, takto jeho jméno pozměnil i v anglických reedicích své knihy.

K zdětinštění českého národa asi Karel Gott skutečně přispěl. Film Malířové-Špátové zaznamenává neuvěřitelný obdiv, který Gottovi projevovalo až do poslední chvíle nadšené publikum, a to nejen v Česku, ale i v Německu, kde proslul jako zpěvák od roku 1968. Je nesporné, že Gott uměl zpívat a jeho písně, mnohé z nichž skoro zlidověly, asi pro velké množství lidí mnoho znamenají, v záběrech filmu často vidíme, jak je publikum nadšeně zpívá s ním.

Ač film zjevně Gotta idealizuje, zaznamenává tento pozoruhodný fenomén a měl by vést k úvahám, jak populární kultura funguje a čím a jak  zaplňuje a uspokojuje život lidí. Přitom není však možné zapomínat na Kunderův odsudek - byl to muzikolog a výraz "idiot hudby" o Gottovi nepoužil lehce.

Kamera Malřové-Špátové je v Gottově domácnosti - zdánlivě - pořád a všude a člověk se neubrání dojmu, že přítomní, Karel Gott, jeho manželka i dvě náctileté dcery - pro tu kameru tak trochu hrají. Zjevně Gott u vědomí blízké smrti, ve věku těsně před svou osmdesátkou, mluvil na kameru Malířové-Špátové tak, aby poskytl svědectví o svém životě a o svých názorech. Mluví skromně, nearogantně a přátelsky, a mnozí jeho kamarádi svědčí, že se tak prý choval vždycky vůči všem.

Je zjevné - což není překvapivé - že nejuspokojivější období Gottovy zpěvácké kariéry bylo v liberálních šedesátých letech kulminujících Pražským jarem 1968. Začátkem sedmdesátých let se Gott spolu s bratry Štaidlovými stali oběti nesmyslného, autoritářského ideologického tlaku Husákových normalizátorů a na protest proti tomu v roce 1971 emigrovali do západního Německa. Ve filmu Gott tvrdí, že neemigrovali, jen se tam zdržovali "dlouho". Není úplně jasné, jak to bylo. Stb zjevně usoudila, že plně emigrovali, protože šikanovala a vyslýchala Gottovy rodiče. Kundera píše ve svém románu, že Gottovi do Německa napsal Husák dopis "Vraťte se, my se na vás nezlobíme" - ukázalo se, že to je fikce. K jakémusi jednání s českými diplomaty v Německu však prý docházelo (začátkem sedmdesátých let nemělo komunistické Československo v NSR zastupitelský úřad!, jednalo se přes českou obchodní misi) a po návratu udělal Gott celou řadu politických ústupků a režim ho nechal být.

Gottovi se neustále vytýká, že v roce 1977 podepsal antichartu. Ve filmu se brání, že o ničem takovém nevěděl, že je "nahnali" na jakési shromáždění, a tak je donutili podepsat tento kontroverzní dokument. Já bych nikoho za podpis anticharty nekritizoval: Je zcela zjevné, že režim prostě její signatáře k podpisu vydíral a oběť vydírání nemůže být zostouzena.

Je zjevné, že Gott byl prostě lidový bavič - s velkým nadáním zpívat - a jeho status celebrity vedl k tomu, že se těžce proplétal politikou. Nevím, zda je nutné ho kádrovat za jeho politické postoje během normalizace.

Jenže tento film vyvolává značné otázky. Co všechno v něm není uvedeno. Složitý Gottův osobní život? Je odpovědné od člověka zplodit děti kolem sedmdesátky? (Malířová-Špátová udělala s Malířem totéž. Možná je to film i o jejím životě.) Smrt milovaného otce musela být na podzim roku 2019 těžkou ranou pro obě Gottovy náctileté dcery.

Celkově je to vlastně film o smrti. Navzdory veškeré své energii a talentu je si Gott v tomto filmu dobře vědom, a pokorně to přiznává, že jeho život a kariéra vbrzku skončí. Film zaznamenává jeho časté pobyty v nemocnici a pak už značné potíže, s nimiž vystupuje na koncertech. Ať je kdokoliv jakkoliv bohatý, nadaný nebo slavný, život nakonec končí. To je asi hlavním poselstvím tohoto filmu, ať je jakkoliv zidealizovaný, Měli bychom si to uvědomovat všichni.