Hrdí občané a občanky Ukrajiny na sociálních odborech….

14. 2. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 5 minut


(Věnováno všem statečným ženám a mužům z Ukrajiny, kteří jsou moji duševní oporou po mnoho let v sociální práci, vždy si na jejich osudech uvědomím vlastní rozmazlenost a slabost)

Na sociální práci je pro mne jedna z nejzajímavějších věcí ta, že jste neustále konfrontován s realitou až intimnosti života občanů (často je navštěvujeme v jejich bytech). Sice jim říkáme klienti, snad, abychom si drželi podle všech teoretických učebnic odstup a hranice a byli jsme tzv. profesionální.

 

Časem však poznáte, že u většiny klientů je toto slovo zbytečné, je to hlavně můj bližní, časem snad až kamarád nebo kamarádka a pochopíte, že v této práci je zásadní, aby ten na druhé straně stolu se cítil spokojeně (proto ty úřední, dlouhé stoly nemám vůbec rád, ten skoro "kilometrový" při setkání Putina a Macrona v Moskvě, byl důkazem té strašné neosobnosti až robotické nelidskosti ze strany hostitele Putina). (On se také bál covidu, pozn. JČ)

Vždy jsem od první chvíle v této práci cítil, že jsem stejný člověk jako tzv. klient a ty naše role se mohou během několika hodin úplně otočit. Asi nejvíce jsem si tuto "relativnost pozic" uvědomoval při setkávání s ženami z Ukrajiny.

Zajímavé je, že mužů z Ukrajiny na sociální odbor zamíří daleko méně. Ty jsem vždy spíše potkával po práci v restauracích, často opilí mi v noci líčí své děsivé osudy, ale ráno je vše jinak. Strnulí ve své rádoby chlapské, mnohdy chlapecké pozici, je jim stydno chodit za sociálním pracovníkem, pochopitelně, že je tam i velký strach, jelikož společná ukrajinsko/ česká mafie na všech úrovních (pardon, za vším stojí naši podnikatelé s levnou pracovní silou - např. slovutná Hospodářská komora. Vždy však pokrytecky schovaná za různé pracovní agentury, lichváře, ubytovací mafie...)

U žen je to však opravdu jiné, poznal jsem desítky skvělých, vzdělaných, optimistických a nesmírně pracovitých žen, které by v "normálním světě", kdy člověk není jen kolečkem v pracovním neoliberalismu, žily nejraději doma, často jsou to lékařky, učitelky, zdravotní sestry, historičky, vědkyně... Jenže ekonomická realita je vyhnala do světa manuální práce - nejen v ČR a světe div se, většina z nich neskončila na ulici, v psychiatrické léčebně, ve věznicích nebo sebevraždou... Po jejich neuvěřitelných příbězích ponížení na všech stranách by se nikdo nemohl divit a já bych tento, mnohdy "oddělený" život od svých nejbližších asi psychicky nevydržel, k tomu se přiznávám...

Vždy jsem nesmírně obdivoval a stále obdivuji jejich obrovskou schopnost snášet těžké osudy, jejich noblesu, až dojemnou péči o sebe, radostí z maličkostí a hlavně obrovskou schopnost pomoci v komunitě (a to nejen své).

Většinou své děti nechají u svých prarodičů na Ukrajině, posílají peníze z ČR domů a většinou dvanáct hodin denně makají. Další skupinou jsou mladé ukrajinské dívky a ženy, ty se mnohdy snaží rychle vdát (nikdo se jim nemůže divit), jejich manželství se často velmi brzy rozpadá, jelikož většinou český, zamindrákovaný muž, parazitující na své staré matce a u porna sedici mačista, má většinou pocit, že si "kupuje" nejen manželku, ale hlavně služku, zdravotní sestru, kuchařku, skvělou matku a sexuální společníci a buď mi ještě vděčná, děvenko z Ukrajiny). To se však chlapec většinou přepočítá, jestli něčeho tyto ženy mají v sobě nadmíru, potom je to hrdost, schopnost vtipně a s nadhledem převzít často otěže ve vztahu a českému chytrákovi zbývá jediné, být rád, že tato ve všem jeho osobnost převyšující žena to s ním nějak vydrží. Když vše selže, nastupuje poslední triumf všech mužských agresorů vůči těmto ženám - fyzická převaha a české občanství jako nástroj vydírání.

Ukrajinské ženy a dívky se však dokážou většinou nádherně semknout, hlídají si navzájem děti, doplňují si navzájem ledničku potravinami, nechávají se navzájem ubytovat... Prostě něco tak krásného a lidského, co málokdy v současné ČR již zažívám.

Moc na ně teď myslím, řešil jsem s nimi v roce 2014 opravdové tragédie (úmrtí otce nebo bratra ve válce s Ruskem v roce 2014, odjezd do válečné zóny apod.).

Modlím se, aby appeasement Západu na východě opět neslavil svůj krutý a zbabělý triumf před agresorem (rok 1938 a 1968 v Československu bychom měli zejména v těchto dnech mít stále na paměti).

Potlačit české sobectví a strach ze všeho, co nám nepřináší okamžité výhody, a stát za tímto statečným státem, které má tu strašnou smůlu, že sousedí s agresivním, militaristickým Ruskem, které dokázalo v minulém století v opakovaných a uměle vyvolaných hladomorech, skutečnou "lásku" k této zemi a jejím obyvatelům, je naše morální povinnost.

"Holky" moje statečný, držte se, myslím na Vás, modlím se za Vás a jsem opravdu duší a srdcem v Kyjevě!




1
Vytisknout
6372

Diskuse

Obsah vydání | 17. 2. 2022