Přišel čas přemýšlet o Británii bez Borise Johnsona

3. 6. 2022

čas čtení 10 minut
Odhalení pobuřujícího chování státních úředníků a poradců z nejbližšího okolí britského premiéra Borise Johnsona se ve směsi byrokratické procedury s béčkovou fraškou stala tak předvídatelnými, že se nyní zdá překvapivé, když uplyne den, aniž by se po celém světě v ranních titulcích objevil další incident, napsal Alexander Clarkson.

Úniky informací o bujarých večírcích v kancelářích používaných Johnsonovým týmem na Downing Street 10 během pandemické uzávěry se začaly šířit k novinářům koncem minulého roku. Od té doby se Konzervativní strana a britská vláda, kterou od srpna 2019 vede Boris Johnson, snažily vymanit z obrazu nedbalé špinavosti – ztělesněného na fotografiích Johnsona samotného, ​​který nosí klobouky, zatímco zbytek Británie se snažil vyrovnat se s pandemií.

Nějakou dobu se zdálo, že masivní podpora Johnsonovy vlády pro Ukrajinu a eskalující krize ohledně životních nákladů by mohly odvést pozornost britské veřejnosti od odhalení nezákonného chlastání jeho týmu. Přesto tato krátká úleva pro Johnsona rychle skončila poté, co policie udělila pokuty zúčastněným, včetně Johnsona samotného. Zpráva vydaná vysokou státní úřednicí Sue Grayovou 25. května, která uvádí, co bylo odhaleno o kultuře vedení britské vlády, umocnila veřejný hněv, který byl ještě více roznícen náznaky, že se Johnson pokusil zasahovat do vyšetřování.

Přesto, i když se Johnson potácí od krize k fiasku, mnozí v Británii a Evropské unii se stále zdráhají představit si, jak by mohla vypadat Británie po Borisovi a jaké by mohlo být její místo ve světě.

Johnsonova schopnost přežít předchozí skandály, které by okamžitě zničily kariéru jakékoli jiné postavy britské politiky, způsobila, že Britové a další evropští pozorovatelé se zdráhají připustit, že tentokrát to může být jiné. Přestože se Johnsonovy možnosti stále více uzavírají, musí se úředníci na obou stranách Lamanšského průlivu zabývat důsledky a potenciálními příležitostmi, které by mohly vzniknout pro Spojené království a EU, pokud by byl vyhozen z úřadu, aby zajistili, že škody, které Johnsonův styl politiky způsobil soudržnosti a pověsti britského státu by mohly být brzy napraveny.

V často úzkých hranicích britské stranické politiky každý diskutoval o scénáři hrozícího pádu Borise Johnsona, ale žádná strana se na to náležitě nepřipravila. Pro konzervativce, kteří už rok bojují za sesazení Johnsona, byla kampaň za sesbírání 54 dopisů konzervativních poslanců potřebných k vyslovení nedůvěry ve vedení jeho strany sama o sobě tak titánským bojem, že se zdá, že jen málo strategické myšlenky byly investovány do toho, jak by měl vypadat post-Johnsonův konzervatismus. Klíčovou překážkou pro získání dostatečného množství podpisů k zahájení hlasování – ve kterém by 180 konzervativních poslanců muselo hlasovat proti Johnsonovi, aby ho tak srazilo – byl nedostatek jakéhokoli jasného nástupce s autoritou a dovedností, která by dala dohromady soupeřící ideologické frakce strany.

V současné době žádná vysoce postavená osobnost – ať už je to ministr financí Rishi Sunak, bývalý šéf zdravotnictví a sociální péče Jeremy Hunt nebo ministryně zahraničí Liz Trussová – nevyvolává dostatek důvěry nebo respektu napříč stále roztříštěnější volební koalicí strany, aby byla schopna sjednoťte ji poté, co Johnson padne. A prozatím se každý potenciální uchazeč o vedení Konzervativní strany zaměřuje na namlouvání poslanců, aniž by to vypadalo jako příliš zjevně neloajální vůči Johnsonovi, který má stále podporu mezi mnoha členy strany. V takovém prostředí není pro žádného konzervativního poslance prostor, aby zpochybňoval nebo se snažil překonfigurovat aspekty vládní strategie vůči Evropě a širšímu světu. A takové přehodnocení je nutné, protože současná strategie Londýna je stále poháněna populistickými sliby a ekonomickými předpoklady zakotvenými ve velmi odlišném geopolitickém prostředí referenda o vystoupení z EU v roce 2016.

U ostatních britských stran rozsah, v jakém Johnson přeměnil celé zaměření britské politiky na pokřivenou debatu o svém vlastním osobním přežití, také omezuje jejich schopnost vyvinout dlouhodobé strategie k přetvoření budoucnosti Spojeného království. Mnozí v Labouristické straně odvádějí spoustu práce na rozvoji politik týkajících se ekonomických reforem a životních nákladů, které doufají realizovat s absolutní většinou nebo v mnohem pravděpodobnějším scénáři koalice s liberálními demokraty. Neustálé zaměření médií na Johnsonovu bitvu o setrvání v Downing Street však zúžilo schopnost Labouristů vyvinout politický příběh, který není jen o svržení Johnsona, ale také o labouristických návrzích zachránit jmění Spojeného království doma i v zahraničí.

Zpravodajský cyklus Černá díra, kterou je Boris Johnson, také představuje dilemata pro Liberální demokraty a Skotskou národní stranu. Jako strana přijatelnější pro liberální a proevropské konzervativní voliče, kteří jsou stále podezřívaví vůči levicovějšímu pohledu labouristů, jsou liberální demokraté nadšeni příležitostmi, které se otevírají v desítkách křesel, jež v současnosti zabírají konzervativní poslanci po celé jižní Anglii. Liberální demokraté, stále traumatizovaní volbami v roce 2019, ve kterých konzervativci využili evropských témat k shromáždění své základny, se však vyhnuli přílišným podrobnostem o tom, jak by utvářeli strategické směřování Spojeného království.

Co se týče Skotské národní strany, má koherentnější příběh zaměřený na to, jak by mohlo vypadat nezávislé Skotsko, zakotvené kolem členství v NATO a EU. Ale poselství SNP se také zaměřilo na Johnsona jako ztělesnění stereotypu každého skotského voliče o arogantním Angličanovi. Člověk má často pocit, že v případě SNP tento silný důraz na Johnsona zastínil přemýšlení o scénářích, v nichž se strana musí vypořádat s novou vládou Spojeného království, která by se mohla ukázat jako méně nepřátelská vůči EU.

Snaha promýšlet postborisovskou budoucnost je zvláště patrná, když se podíváme na to, jak protivníci reagují na jeho pokusy použít politiku vůči EU k podněcování takového druhu společenského rozdělení a polarizace, v němž se daří jeho formě populistické politiky. Johnsonovy pokusy porušit Severoirský protokol, k němuž se jeho vláda právně zavázala v podepsaných dohodách s Bruselem, jsou ukázkovým příkladem. Vedly ke znepokojení mezi konzervativními poslanci, kteří si byli vědomi toho, že mnozí z jejich voličů chtějí skoncovat s pravicovým křídlem strany, která donekonečna "mlátí do Evropy", a zároveň vyvolaly hněvivé odsouzení od opozičních stran, které se obávají poškození reputace, jaké britský stát utrpí, pokud poruší mezinárodní dohody. Přesto se labouristé a liberální demokraté po vyjádření rozhořčení často snaží změnit téma, aby nebyli zataženi do dalšího sporu o brexit, který britské voliče mimo Severní Irsko – a mnohé tamtéž – už nudí.

Pro EU toto politické vakuum v britské debatě o Evropě usnadnilo uklouznutí k institucionální prokrastinaci, pokud jde o rozvoj strukturovanější dlouhodobé strategie vůči Británii po referendu o Brexitu v roce 2016. Trojka institucí EU – Evropská komise, Evropská rada a Evropský parlament – ​​maximalizovaly svůj vliv na hluboce rozdělenou britskou politickou scénu k ochraně společných zájmů EU. Jednota a disciplína EU při jednáních o původní dohodě o vystoupení a nových obchodních vztazích se Spojeným královstvím zajistily, že úspěšně zrušily britské požadavky, které by podkopaly základní principy EU. Přestože od té doby pozornost Bruselu přitahovaly další krize kolem hranic EU, instituce EU a členské státy nevynaložily ani zdaleka tolik úsilí na plánování dlouhodobé strategie k vybudování silného partnerství se Spojeným královstvím.

Dokud se zdálo, že Boris Johnson má v britské politice nenapadnutelně dominantní postavení, strategický posun EU s ohledem na jednoho z jejích největších sousedů se zdál být méně problematický. Johnsonova vláda by mohla vydržet do konce 20. let 20. století, kdyby měl Johnson minimální sebekázeň, a pokračovala by ve velmi marném pokusu přerušit co nejvíce vazeb s EU a zároveň by rozdmýchávala protievropské nálady, aby si udržela sjednocenou svou rozdrobenou základnu. Nyní, když Johnsonův pád vypadá jako jasná možnost, nelze vyloučit vznik pragmatických konzervativních nástupců, kteří chtějí přestat "mlátit do Evropy" – nebo možná dokonce britských vlád s proevropskou základnou.

Znovuobjevení se britské vlády s proevropštějším výhledem by EU paradoxně dostalo pod větší tlak, aby vyvinula jasnější strategii pro postavení Spojeného království vedle systému EU. Taková debata v rámci EU o tom, jak interagovat s Velkou Británií, by byla ještě naléhavější vzhledem k tomu, že je prozatím nepravděpodobná možnost, že by se v britské politice prosadila podpora pro opětovné připojení k EU, protože takový posun by vyžadoval společný postoj k tomu, jaké podmínky EU pro návrat Británie k plnému členství musejí být splněny. Už by nestačilo, aby EU seděla a sledovala, jak britská vláda složená z protievropských populistů zoufale mává nad předvídatelnými a předvídanými výsledky tvrdého brexitu, který zvolili a který destabilizuje ústavní pořádek Spojeného království.

Je ironií, že nejúspěšnější zahraničněpolitická iniciativa Spojeného království v posledních letech bylo hrát ústřední roli, spolu s americkými a evropskými partnery, při pomoci Ukrajině dosáhnout jejích ambicí plné integrace do systému EU. A je to ironie, kterou tvůrci politik ve Spojeném království nebo v EU stále zcela nezpracovali. Ale signalizuje to, jak by mohla Británie po Borisovi najít stabilnější a produktivnější vztah s partnery v EU, pokud obě strany jasně rozumí tomu, jak a kde by měly spolupracovat. Pokud večírek pro Borise Johnsona opravdu skončil, ti, kdo doufají v lepší budoucnost EU a Spojeného království, musejí přestat být tak zmateni jeho mnoha absurditami a začít přemýšlet o tom, jak uklidit nepořádek, který nadělal, až bude pryč.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5134

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2022