Vzpomínáte na to, jak se Nicholas Winton náhle octl v sále plném lidí, jimž zachránil život? Zde je kulturní kontext

1. 6. 2023

čas čtení 15 minut
V roce 1988 zjistila britská televize, že anglický makléř Nicholas Winton zachránil těsně před začátkem druhé světové války svým kindertransportem z Prahy 669  židovských dětí. Objevil to televizní pořad Esther Rantzenové That's Life. Pozval nic netušícího Wintona do sálu, plného lidí, kteří mu vděčili za svůj život. V tomto klipu z tohoto slavného pořadu požádá Esther Rantzenová, moderátorka a producentka pořadu, aby se v sále postavili ti, kdo Wintonovi vděčí za život. Podívejte se na to, je to celé neuvěřitelně dojemné.

V první minutě tohoto videa ho uvádí jiný "britský" právník, také původně český chlapec z Prahy, kterého Winton zachránil, a v tom úvodu konstatuje, že "padesát let, až do roku 1988, jsem neměl tušení, kdo mi zachránil život."

Ten pořad byl tak silný, že si ho pamatuju dodneška, poznamenává Jan Čulík. No, posuďte sami, zde je úryvek. Překladu asi netřeba:


 

Za objevení Nicholase Wintona má zásluhu moderátorka a produkční vysoce populárního britského televizního pořadu That's Life! Esther Rantzenová, který byl kombinací zábavných až absurdních historek a odhalování vážných společenských skandálů. Rantzenová byla geniální. Její pořad That's Life! sledovalo až dvacet milionů diváků.

V těchto dnech si Británie připomíná, že je tomu padesát let, co se začal vysílat. V současnosti je Esther Rantzenové 82 let a má nevyléčitelnou rakovinu.


Pozorný divák si povšimne ve výše uvedeném videu, v minutě 2.32, na seznamu Wintonem zachráněných dětí pod Věrou Diamantovou, o níž Rantzenová mluví, jméno Alfred Dubs. Narozen 1932, bylo mu tehdy šest. Je to dnes lord Alf Dubs, je mu 89 let a silně se zasazuje za přijímání dnešních dětských uprchlíků. Britským listům poskytl tento pozoruhodný rozhovor ZDE.

Čtěte!

 
"Esther, ten zpívající pes nezpívá!" Esther Rantzen a tým o radosti z pořadu That's Life!


V pořadu That's Life! se mísila vystoupení domácích mazlíčků a mrkev či petržel falických tvarů  s odvážnými odhaleními - a zaujal 20 milionů diváků. Padesát let po uvedení pořadu That's Life! vzpomínali jeho hrdí moderátoři na své nejoblíbenější okamžiky.
 
Jeden mladý stážista BBC byl koncem 70. let vyslán, aby natočil  psa v Edinburku, který prý zpíval, když jeho pán hrál na dudy. "Ale," vzpomíná, "filmový štáb se připravil, chlapík v kiltu začal hrát a pes vůbec nezpíval. Jen tam seděl."

Tím začínajícím režisérem byl Adam Curtis, který nedávno získal svou čtvrtou televizní cenu Bafta, a to za svůj dokumentární seriál Rusko 1985-99: TraumaZone. Tehdy byl mladým kolegou v sekci Talentovaní mazlíčci v pořadu That's Life!, který na BBC One vedla Esther Rantzenová, známá perfekcionistka s naprostou kontrolou nad pořadem, který se poprvé vysílal letos na jaře před 50 lety a měl 15-20 milionů diváků.

Curtis se obával, že mlčenlivý pes znamená konec jeho kariéry. "Zavolal jsem Esther a řekl jí: 'Ten pes nezpívá!' A Esther řekla: 'Drahoušku' - mluvila vždycky tím teatrálním způsobem - 'Drahoušku, to je skvělé! Prostě pokračuj v natáčení!' Tak jsem pořídil různé záběry psa, který tiše sedí vedle muže, který hraje neuvěřitelně nahlas na dudy ve svém obýváku. Přivezl jsem ty záběry zpátky a Esther - ona vždycky dělala střih - z toho dala dohromady tříminutový film o psovi, který pasivně sedí, zatímco ten chlapík manicky hraje na své dudy s rostoucím zoufalstvím. A bylo to neuvěřitelně legrační."

Mezi zábavnými zvířaty však Curtis mohl pracovat na "příbězích o sídlištích, která se hroutí, protože radní brali úplatky". Tato kombinace reportáží a vtipů byla v tom pořadu od počátku stěžejní. "Byla jsem vychována v přesvědčení," říká Rantzenová, "že míchání komedie a tragédie je velkou britskou tradicí. Viz  scéna v Macbethovi. Taxikáři se mě ptali: 'Je ten váš pořad komedie, nebo je vážný?' A já jsem jim odpovídala: 'Ano'."

Při premiéře pořadu That's Life! v sobotu 26. května 1973 ve 22.25 (později se pořad stal nedělní stálicí) programový televizní týdeník BBC lákal diváky: "Když komunální úřad neustoupí, když ministerstvo neodpoví, když vás generální ředitel odmítne, řeknete si 'To je život' a vzdáte to? Nebo se obrátíte na tento pořad: večerní sbírku vtipů, dramat a problémů, které se dějí v reálném životě?"

Pořad  se vysílal až do roku 1994 a jeho tvůrkyně poté založila tísňovou linku Childline pro týrané děti a Silverline, která pomáhá osamělým starším lidem. Ale tou sobotou všechno začalo. "Moji 'Lifers' (moji odsouzenci na celoživotí), jak si říkáme my, absolventi, na to vzpomínáme jako na nejtěžší práci, kterou jsme kdy dělali," říká Rantzenová, "ale nejpřínosnější v tom smyslu, že jsme byli v neustálém kontaktu s našimi diváky, kteří nám přesně říkali, co si myslí o tom, co jsme udělali, a co chtějí, abychom udělali dál - 15 000 dopisů v době před e-maily. Bylo to skutečné partnerství s diváky."

William Nicholson - dnes dvakrát nominovaný na Oscara za scénáře k filmům Gladiátor a Shadowlands - byl v první sérii stážistou a byl zodpovědný za sekci Hromada týdne. "Spotřebitelé psali, že mají výrobek, který je zklamal, ale výrobce jim neodpověděl," říká. "Takže ho museli zničit emocionálně uspokojivým způsobem. Jedna žena poslala boty, kterým se odlepily podpatky. Vzali jsme ji na výstaviště a zápasník se vším všudy je vzal do ringu a roztrhal je na kusy, zatímco mladá dáma a její rodina skákali nadšením."

Curtis také zorganizoval nalezení nejslavnějšího domácího mazlíčka pořadu: psa, který údajně říkal "Sausages!". To mělo transkontinentální pokračování: "Po psovi, který říkal 'Sausages', někdo pořadu dal vědět o psovi v Austrálii, který uměl říkat 'Scissors' a 'Mother'. Udělali mezinárodní satelitní spojení, kde psi vedli rozhovor." Curtis přibližuje psí konverzaci: "Sausages!" "Mother!" "Sausages!" "Scissors!" "Esther," říká, "byla úžasně dobrá v tom, jak vyvolat smích."
 
A slzy. Jeden z dopisů "Drahá Ester" se týkal podvodného systému zneužívání hypoték. V polovině se písmo změnilo - dcera pokračovala v prosbě o pomoc, kterou začal její otec, který v zoufalství nad tím, že byl podveden, spáchal sebevraždu. Mezi psy a vyhozenými toustovači se v pořadu stále častěji objevovaly kampaně za transplantace orgánů, za zavádění bezpečnostní pásů v autech, za měkčí povrchy na dětských hřištích, aby si děti nepolámaly kosti - a odhalení sexuálního zneužívání dětí ve škole, které vedlo k založení charitativní organizace Childline.

"Náš vliv pramenil z velikosti našeho publika," říká Rantzenová, "což znamenalo, že rozhodující činitelé, dokonce i premiéři, věděli, že nás sledují lidé, kterým se zodpovídají. Pomohlo i to, že v neděli večer se poslanci nejčastěji dívali na televizi."

Adam Curtis fascinujícím způsobem aplikuje na Rantzenovou hlubokou kulturní analýzu známou z jeho pořadů, jako je Power of Nightmares, Síla nočních můr (o něm jsme psali v Britských listech ZDE) : "Esther byla součástí onoho politického momentu změny, kdy se od kolektivního pojetí společnosti přešlo k vzestupu individuálních práv. Pořad That's Life! byl do značné míry součástí thatcherismu. Esther se nezajímala o komunitní akce: zajímal ji  odvážný, nejlépe vtipný nebo svérázný jedinec, který se postavil velké instituci. I když, abychom byli k Esther spravedliví, nerozlišovala mezi státní a soukromou byrokracií."

Curtis říká: "Víte, jak se filmy naučily zbavovat přechodových záběrů - lidé jedoucí autem nebo jdoucí po chodbě? Teď se prostě stříhá z ložnice do divadla. Esther se také zbavila přechodů. Nebyly tam žádné 'odkazy'. Prostě jen stříhala. Byla vlastně docela moderní v tom, jak používala televizi."

Nejsledovanější příspěvek z pořadu That's Life! na YouTube pochází z roku 1988, ale týkal se životů zachráněných o pět desetiletí dříve. Rantzenová položila na pracovní stůl mladší výzkumné pracovnice Katinky Blackfordové Newmanové, dnes dokumentaristky nominované na cenu Emmy, album fotografií, které našla manželka burzovního makléře z Berkshire na půdě jejich domu. Vyplývalo z něj, že její manžel Nicholas Winton organizoval vlaky zachraňující 669 československých, převážně židovských dětí před nacistickou genocidou a našel jim britské pěstounské rodiny. Blackford Newman vysvětluje: "Esther řekla: 'Vím, že to není zrovna příběh typu That's Life!, ale mohlo by být opravdu úžasné, kdybychom nějaké ty děti vypátrali.'"
 
Badatelka zavolala na londýnskou British Czech and Slovak Association, kterou, jak se ukázalo, vedl někdo, koho Winton zachránil, a ten jí poskytl další jména. "Bylo to tak dojemné. První, s kým jsem mluvila, byla Vera Gissingová, která mi řekla, že ji rodiče odvezli na pražské nádraží a že to bylo naposledy, co viděla svou rodinu. Nikdy na to nezapomenu."

Winton svou misi nikdy nezveřejnil, protože další pokus o záchranu vlaku byl zmařen, což podle něj jeho záchranné akce anulovalo. Jeho žena proto využila záminky, aby ho dostala před kameru, kde zjistil, že sedí mezi dvěma svými uprchlíky. "Když si uvědomil, proč jsem ho nenechala sedět vedle jeho ženy, a přestal se na mě zlobit, stal se z něj přítel," říká Rantzenová. "Ta setkání s lidmi, které zachránil, jsou všude na internetu."

"Ve studiu to bylo elektrizující," říká Blackford Newman. "A my jsme apelovali na další zachráněné a telefony pořád zvonily." Následující neděli Rantzenová požádala všechny děti z českých Kindertransportů v publiku, aby povstaly. Winton se pomalu otočil a uviděl ovace ve stoje. "Bylo to ohromující," říká Scudamore. "Nejen přeživší, ale i pocit všech jejich dětí a vnoučat, která by jinak nežila. Rantzenová byla prostě velmi dobrá novinářka."

Rozhodně byla přímá. James Hawes, bývalý výzkumný pracovník, vzpomíná: "Jednou jsem předložil nějaký nápad na film a Esther dlouho mlčela  a pak řekla: 'Jamesi, miláčku, ty nejsi režisér a nikdy jím nebudeš'. Od té doby si to nesu v sobě."

Adam Curtis se domnívá, že byla nemilosrdnou televizní manažerkou, která musela každý týden udělat  pořad. "Muži v BBC mi připadali zákeřnější. Myslela si, že je okouzlující, možná víc než byla. Dával jsem si pozor na její úsměv, který obvykle znamenal, že přijdete o něco, na čem jste pracovali. Ale byla to editorka  a editorka musí být tvrdá."
 
Nicholson se domnívá, že Rantzenová byla také obětí své průkopnické kariéry: "Byl to svět, kde měl každý producent muž asistentku, se kterou měl pravděpodobně poměr. Kromě toho tam byly ženy jen od toho, aby vařily kávu a domlouvaly schůzky. A když se Esther dostala k moci, panovala tam spousta nevole, která byla téměř jistě sexismem. Jistě byla tvrdá a přímá. Ale znal jsem mnoho mužských producentů, kteří byli naprosto brutální a nebyli tak kritizováni jako Esther."

Rantzenová říká: "Vždycky jsem si byla vědoma toho, že když neuspěju, bude to pro ostatní ženy v branži ještě těžší, aby dostaly příležitosti, které si zaslouží. Proto jsem se snažila do kanceláře přicházet jako první a odcházet jako poslední."

Komplikujícím faktorem se stal určitý aspekt jejího ženství; byla chráněnkou, poté milenkou a nakonec manželkou Desmonda Wilcoxe, vedoucího jejího oddělení. Nicholson říká: "Byl jsem si vědom toho, že se lidi dívají na poměr mezi Esther a Wilcoxem s nelibostí."

Scudamor je zděšený, že se tyto historky stále vytahují: "Esther je velmi nemocná a my se snažíme oslavit pořad, který zachránil mnoho životů a přinesl spoustu radosti a humoru. Takže bych raději nemluvil o sporech v BBC z doby před padesáti lety, do kterých byli zapojeni lidé, z nichž někteří měli různé  záměry."

V roce 1994 byl Scudamore předvolán k řediteli televize a bylo mu řečeno, že 21. série bude poslední. "Ztráceli jsme sledovanost - ale to tehdy všichni. A kultura se měnila, takže bylo těžší dělat ten mix položek. Byl jsem prostě velmi smutný a seděl jsem s Esther, když naposledy rozdělávali studio. Bylo to velmi emotivní."

Dědictvím pořadu That's Life! je řada dalších pořadů zaměřených na ochranu kupujících. "Život se tolik změnil," říká Scudamore, "ale úplně stejný druh podvodů se stále děje. Triky, které se dříve prováděly dopisem, telefonem nebo faxem, se nyní provádějí prostřednictvím e-mailu a textových zpráv." Objevily se různé  pokusy oživit That's Life! (na který mají BBC a Rantzenová autorská práva), včetně pilotního dílu uváděného Victorií Coren Mitchellovou, ale žádný se zatím nedostal na obrazovku.
 
"Těší mě to ze dvou důvodů," říká Rantzenová. "Jedním z nich je, že tyto projekty mohou dokázat, že na ten pořad se vzpomíná s láskou. A druhý je ten, že skutečnost, že žádný z pokusů neuspěl, ukazuje, že bylo těžké ten pořad dělat."

Při sledování Curtisových dokumentů napadá, že odvážné juxtapozice v pořadu That's Life! mohly ovlivnit jeho vlastní tapisérie zlověstného a směšného v jeho slavných dokumentárních seriálech. "O tom jsem nepřemýšlel. Ale ano, pravděpodobně to posílilo můj zájem o koláž. Rantzenová přecházela od neuvěřitelně vážných příběhů k hloupým a já se z toho učil."

James Hawes, kterému Rantzenová řekla, že se nikdy nestane režisérem, se jím stal a má na svém kontě například filmy Black Mirror a Slow Horses. V současné době dokončuje film One Life, v němž Anthony Hopkins a Johnny Flynn hrají starého a mladého sira Nicholase Wintona a Samantha Spiroová Rantzenovou. Během přípravy tohoto filmu Hawes hovořil se svou bývalou šéfkou. Připomněl jí, že mu řekla, že se nikdy režisérem nestane? "Ne," odpověděl. "Zatím ne."

Podrobnosti v angličtině ZDE

1
Vytisknout
6886

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2023