Duch bezpráví: Používání sovětských vlajek na okupovaných územích je jasným pokusem o vymazání posledních tří desetiletí
22. 8. 2023 / Volodymyr Jermolenko
Symbolika ruské propagandy na okupovaných územích ukazuje naprosté ignorování reality, slušnosti a právního státu, píše Volodymyr Jermolenko na stránkách Visegrad Insight.
Jednou z prvních věcí, kterou ruská armáda udělala v únoru až březnu 2022 na okupovaných územích jižní Ukrajiny, tedy v blízkosti Krymu a Azovského moře, bylo vyvěšení rudých sovětských vlajek nad hlavními budovami města.
Stalo se to v Melitopolu, stalo se to v Berďansku - jak nám nedávno řekli uprchlíci z obou těchto měst, když jsme se s nimi setkali v Záporoží.
To je důležitý bod: první symboly, které Rusové použili, aby ztělesňovaly jejich okupaci, nebyly ruské, ale sovětské. Jako by se snažili odkazovat nikoli na skutečnou realitu ruského imperiálního státu, ale na efemérní realitu neexistující země, Sovětského svazu.
Tato skutečnost má přinejmenším tři důležité rozměry. První se týká času, druhý práva a třetí Evropy.
Návrat do minulosti: fantazie proti skutečnosti
Vyvěšením rudých vlajek na budovách okupovaných měst vnesli Rusové do ukrajinského prostoru nostalgickou fantazii. Vytvořili symboly státu, který přestal existovat před 30 lety, a snažili se popřít celou historii, která se od té doby udála.
Rudé vlajky byly označením poselství, které se ruská armáda snažila předat svým ukrajinským obětem: jsme stejní jako vy, jen bychom měli vymazat několik desetiletí nedávné historie a vrátit se k naší společné realitě minulosti.
Iluzornost této sovětské identity je působivá. Třicet let po rozpadu Sovětského svazu nenajdete příliš mnoho Ukrajinců, kteří by měli sovětskou nostalgii - snad s výjimkou některých skupin starších občanů. To, co Rusové na Ukrajinu přinášejí, je dávno mrtvá idea. Fantazie, která nemá žádný vztah k realitě. Nicotu politického simulakra.
Blaise Pascal ve svých Pensées řekl, že nikdy vlastně nežijeme v přítomnosti. Žijeme v minulosti, ve světě svých vzpomínek - ale ještě více žijeme v budoucnosti, ve světě svých nadějí. Ruská invaze na Ukrajinu ukazuje známky toho, že v současné ruské představivosti minulost nahradila budoucnost. Naděje, očekávání nebo obavy, které máme z budoucnosti, byly nahrazeny nadějemi, očekáváními nebo obavami z minulosti. Budoucnost byla nahrazena touto surrealistickou budoucností v minulosti, kde jsou všechny naše emoce mající vztah k budoucnosti a její nepředvídatelnosti nahrazeny emocemi z dob dávno minulých.
Rudé vlajky se však netýkají jen minulosti, ale také zákona. Nebo spíše absence práva. Rudá vlajka nad ukrajinskou správní budovou znamená konec práva - dokonce i toho slabého a nedokonalého práva, které na těchto územích existovalo před ruskou invazí.
Rusko může tvrdit, že okupovaná území Ukrajiny jsou součástí Ruska, ale skutečnost je taková, že ruská okupace z nich činí území s absencí práva, dokonce i ruského práva. Lidé mohou být unášeni a jejich zmizení nikdo nevyšetří.
Navíc je pro rodinné příslušníky a přátele těch, které Rusové unesli, nebezpečné oznámit, že se jejich blízcí pohřešují.
Poměrně často se stává, že ukrajinští občané, které Rusové nezákonně zadržují a mučí, se nevrátí. Jejich rodinní příslušníci na ně čekají měsíce i roky, přičemž naděje na jejich návrat je velmi malá a spojení s nimi zcela nulové.
Ruským okupačním úřadům je to však jedno. Mohou sebrat desítky nebo stovky lidí, zabít je, donutit jejich rodinné příslušníky, aby mlčeli, a pak předstírat, že tito lidé nikdy neexistovali.
Bezpráví se týká i majetku. Na ukrajinských územích okupovaných Ruskem je běžné, že dům, byt nebo auto jsou svému majiteli nezákonně odebrány, aniž by bylo zahájeno zákonné řízení o "konfiskaci" nebo "znárodnění". Můžete bydlet ve svém domě, a pak k vám přijde ruský okupant nebo jeho kolaborant s ozbrojenci a nařídí vám, abyste odešli.
Evropské dějiny 20. století nám připomínají, co se stane, když zmizí právo.
Timothy Snyder to popsal v knihách Bloodlands a Black Earth. Během druhé světové války, která byla jedním z nejznámějších aktů zabíjení práva, nacisté i Sověti zničili stávající právní systémy zemí, které okupovali. Toto zničení právních systémů vytvořilo prostor pro násilí - nekonečný prostor, v němž lze zabíjet bez následků.
Proti tomu byla poválečná Evropa založena na myšlence práva. Hlavní formou rozšíření Evropy bylo rozšíření pravidel. Evropská unie je často nazývána regulačním impériem, a i když slovo "impérium" je zde zavádějící, je jisté, že hlavní formou evropské měkké moci je rozšiřování práva.
Po rozpadu Sovětského svazu Evropa rozšířila své systémy pravidel do prostoru, v němž starší pravidla nefungovala. Ta se vytrácela a společnosti střední a východní Evropy postupně "harmonizovaly" svá pravidla s pravidly institucionalizované Evropy. Zdálo se, že na obzoru nejsou přítomny žádné alternativní systémy pravidel. Fukuyamův "konec dějin" byl melodií dne.
Dnes je všechno jinak. Rusko nenastavuje alternativní systém pravidel, ale snaží se zničit samotnou ideu pravidel. Anatomie ruské invaze na Ukrajinu spočívá v tom, že Rusko používá válku ke zničení práva. Zatímco v minulém století se mezinárodní humanitární právo snažilo vymyslet pravidla, která by omezovala násilí, Rusko používá násilí k omezení (a zničení) pravidel.
Zatímco se Evropa zmítá v debatách a bojích o to, která pravidla jsou lepší, uniká jí hluboká podstata: dnes čelíme síle, která ničí - a vědomě chce zničit - samotnou ideu pravidel. V tomto kontextu už Ukrajina není zemí "přechodu", v níž je cílem hry přijmout evropská pravidla a účinně je uplatňovat; Ukrajina je zemí, která brání samotnou ideu pravidel a práva. Nebrání pouze myšlenku práv; brání právo na existenci samotných práv.
Když jsou tedy Ukrajinci frustrovaní, když vidí, že integrace Ukrajiny do EU naráží ve staré Evropě na "skepsi", a když NATO stále sžírá strach pozvat Ukrajinu za svého člena, je to proto, že očekávají hlubší změnu myšlení, která by měla přijít jako reakce na ruskou invazi na Ukrajinu.
Evropa je stále v zajetí starého myšlení, které je přesvědčeno, že "dříve či později" demokracie zvítězí a že mírový demokratický stát je samozřejmou normou. Ať se nám to líbí, nebo ne, toto myšlení patří minulosti.
Bohužel v 21. století se demokracie budou stále častěji ocitat v nepřátelském prostředí sílícího autoritářství a budou čelit hrozbám, s nimiž je velmi obtížné se vyrovnat.Rudé vlajky vnucené ruskými okupanty jsou surreálné a odtržené od reality, problémem však je, že je doprovází systémově organizované násilí, které ničí představu práv a zákonů a které zabíjí s cynismem srovnatelným s minulými světovými válkami. Ve skutečnosti se tato surrealita stává skutečností.
Ukrajinský odpor proti ruskému násilí už není příběhem přechodu k nějakým lepším pravidlům. Je to příběh o tom, zda evropská idea pravidel a práva bude v 21. století vůbec ještě existovat. Zda přežije, nebo zda ji naopak pohltí nihilistická energie, která z každého zákona udělá padělek. A tím znovu otevře prostor pro bezprávní násilí.
Diskuse