Demýtizace Palestiny a Palestinců – Palestinci mohli mít svůj stát

12. 9. 2025 / Zdeněk Jehlička

 Zhmotněním tohoto pohrdavého myšlení je sionisty s oblibou recyklovaný výrok někdejšího velvyslance Izraele při OSN Abby Ebana, že „Palestinci nepromarnili žádnou příležitost k promarnění příležitosti“, jakoby snad Palestinci měli někdy jinou příležitost než přijmout diktát shora a kapitulovat před sionisty, a jakoby v údajných opakujících se „štědrých nabídkách“ – od partičního plánu z roku 1947 přes Oslo roku 1993 až po Camp David v roce 2000 – šlo o něco jiného než jen o jiné verze stále téhož, tedy licitaci palestinského území na úkor Palestinců.

Pro dokreslení absurdity celé situace je příznačné, že arogantní poučování o „promarněných příležitostech“ pronesl směrem k Palestincům reprezentant státu, který se na nich dopustil a soustavně dopouští etnických čistek, státu, který Palestince uvrhl pod apartheidní správu a který násilím potlačuje každé jejich volání po svobodě a národní svébytnosti. Tyto pohrdlivé výroky na adresu domorodých Palestinců navíc pronesl někdo, kdo se sám narodil v Jihoafrické republice litevským rodičům a své dospívání prožil mimo Palestinu.

Bezmocnost Západu

Absurdita tvrzení o „promarněné příležitosti“ pokračuje tím, že kdykoliv se Palestinci přihlásí k myšlence vlastního státu vedle toho židovského, Izrael to rázně odmítne. Naposledy tak loni odmítnutí vzniku palestinského státu v drtivě většině odhlasovali poslanci izraelského parlamentu (Knesetu) a jen před pár hodinami to znovu potvrdil izraelský premiér Benjamin Netanjahu, když při ceremonii k rozšíření izraelských osad východně od Jeruzaléma, konkrétně v oblasti E1, která okupovaný Západní břeh Jordánu má rozetnout ve dví zopakoval: „Naplňujeme náš slib, že žádný palestinský stát nebude, toto místo patří nám“.

Všechna tato provokativní prohlášení, která jen provázejí pokračující izraelskou kolonizaci palestinských území se dějí za nečinného přihlížení těch, kteří jsou vždy připraveni veřejně poučit Palestince, co měli a mají dělat a jak se na vyhlášení a podobě svého státu musí dohodnou se svým izraelským okupantem. Věčný a repetitivní požadavek Západu na dohodu Palestinců se státem, který veřejně deklaruje, že o dohodu nemá zájem, a naopak se netají snahou o další anexi palestinského území – jak k tomu izraelskou vládu vyzval nedávno izraelský parlament - je o to absurdnější, že stejné země Západu považují podobný požadavek po Ukrajině ve vztahu k okupujícímu Rusku za nesmyslný a samy ho odmítají. Ukazuje to jen na jejich bezradnost ve vztahu k izraelskému spojenci, kterému jsou schopny odpustit i kdejaký válečný zločin. Přístup jejich politických elit je tak zdá se založen víc na tribalismu než na mezinárodnímu právu.

Bezmocnost Západu ve vztahu k Izraeli je právě dnes zkoušena nejnovějšími výhrůžkami izraelské vlády, která se nestydí přijít s tím, že vznik palestinského státu neumožní a v případě jeho širšího uznání třetími zeměmi anektuje do Izraele větší část Západního břehu Jordánu. Absurdní odměnou za tyto vyhrůžky je mlčení Západu, či dokonce prohlášení amerického patrona Izraele, že nevydá víza pro palestinskou delegaci na příští zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku, pokud tato hodlá lobovat za uznání vlastního státu. Jak si ukážeme v jednom z příštích dílů tohoto volného seriálu, ani vlastní uznání palestinského státu západními zeměmi však není bezpodmínečné.

Řada lídrů západních zemí, které se chystají palestinský stát na příštím zasedání Valného shromáždění OSN uznat, si k tomu stanovila nesčetné podmínky ve prospěch zajištění bezpečnosti, rozuměj zájmů, Izraele. A tak místo aby západní delegace zatlačily účinně na Izrael, je pro ně stále snazší definovat svou pozici na základě poučování a pacifikace okupovaných Palestinců. Přes tuto deklarovanou snahu některých západních zemí uznat palestinský stát - tedy něco, k čemu sami dlouhodobě vyzývají - je tak udržování statusu quo dosavadním planým řečněním o dvoustátním řešení stále politicky mnohem výhodnější než požadovat od Izraele skutečné ústupky, které by mohly narušit vzájemné vztahy. Konečně nejsou to západní lídři, kdo musí žít pod vojenskou diktaturou a kolonialismem osadníků.

Palestinci nechtějí žít v míru

Izraelský mýtus o Palestincích neustále promarňujících příležitost žít konečně v samostatném státě se skládá ze dvou vzájemně propojených částí, z nichž každá sice funguje i samostatně, ale až dohromady tvoří jeden celek. Na straně jedné je to představa Palestinců nedozrálých k odpovědnosti za svůj potenciální stát, a tím i neochotných žít s Izraelci v míru, na straně druhé představa Izraelců jako těch, kteří musí snášet nenávist Palestinců, zatímco přichází s jednou mírovou nabídkou za druhou, ale vinou palestinské řevnivosti ani nemají s kým jednat.

Celý tzv. mírový proces – který z podstaty nemohl vyřešit problém okupace, pokud tato nebude ukončena – se v takto vystavěných kulisách zužuje na iluzi o štědrých a trpělivých Izraelcích a neústupných Palestincích, a přestože se pozornost obvykle soustředí na stranu nabídky, která byla odmítnuta, není její „velkorysost“ nijak rozporována. Podobně se nedozvíme nic o důvodech odmítnutí palestinské strany, o palestinských nabídkách k řešení konfliktu a o palestinských zkušenostech s tímto řešením.

Nejspíš nejrozšířeněji je tato představa spojená s jednáním v Camp Davidu v roce 2000 – popřípadě s druhým jednáním v egyptské Tabě zkraje roku 2001 –, kde měl tehdejší předseda palestinské samosprávy Jásir Arafat odmítnout údajně neuvěřitelně velkorysou nabídku izraelského premiéra Ehuda Baraka. Camp David je považován za jakýsi učebnicový příklad v jednání mezi Izraelci a Palestinci, za mikrokosmos celého „mírového procesu“,“ ve kterém se opakovaly z obou stran určité vzorce chování. Jednání v Camp Davidu bylo snahou tehdejšího prezidenta USA Billa Clintona na poslední chvíli svého funkčního období posunout a završit zamrzlý mírový proces z Osla a stihnout si tak během plánovaných dvou týdnů jednání připsat ostruhy za ukončení vleklého konfliktu. Tím, že Jásir Arafat Barakův návrh odmítl, se mělo palestinské vedení definitivně ukázat jako někdo, kdo o mír s Izraelci nestojí, nelze jej ničím uspokojit a veškeré prostředkování tak bylo zbytečné.

Vraťme se ale už k vlastnímu jednání v Oslu v první polovině 90. let 20. století, kdy se ukázaly limity, které určily průběh summitu v Camp Davidu a předznamenaly jeho budoucí krach. V době Osla izraelská strana neuznávala palestinskou stranu složenou ze zástupců Hnutí za osvobození Palestiny za legitimního reprezentanta Palestinců, uznala ji pouze za partnera k jednání. Z průběhu jednání též nevzešlo nic víc než jakási deklarace principů, na základě kterých byla zřízena dočasná palestinská samospráva, jež měla připravit půdu pro budoucí uspořádání. Dohody předpokládaly pětiletý mandát palestinské samosprávy, nic se v nich však nepsalo o budoucím uspořádání v podobě palestinského státu, který nebyl v dohodách ani zmíněn. Což svědčí přinejmenším o silné neochotě izraelské strany přistoupit na to, na co naopak palestinská strana přistoupila - totiž uznat právo druhého státu na existenci.

Zdrženlivá izraelská taktika svědčila spíš o tom, že palestinskému vedení sice Izrael nově umožní návrat z exilu a jeho usazení v Palestině, ale to hlavně proto, aby bylo otupěno jeho odbojové ostří, Izrael je dostal pod kontrolu a – jak se i potvrdilo – mohl ho eventuálně využít k pacifikaci samotných Palestinců (nezapomínejme na dobový kontext samotných jednání v Oslu, která přišla po první intifádě „kamenů proti tankům“).. Jak vážně izraelská strana vlastní jednání v Oslu brala, lze pak usuzovat už z toho, že v jejich průběhu se zdvojnásobil počet nelegálních osadníků na palestinských územích, přičemž problém osad byl účelově vyjmut z agendy jednání, aby tak Izrael mohl pokračovat v jejich výstavbě, a tím i v kolonizaci palestinského území.

Palestinská realita ustanovená po jednáních z Osla se stala pro Palestince ještě tíživější než před Oslem. Západní břeh Jordánu byl fragmentarizován a oddělen od Gazy, nelegální izraelské osady se nerušeně rozrůstaly a rozdělovaly doposud kompaktní palestinské osídlení, takže izraelský historik Meron Benvenisti, kterého jsme podrobněji představili v předchozích dílech tohoto volného seriálu, mohl konstatovat, že Izrael změnil skutečný stav natolik, že dvojstátní řešení fakticky pohřbil.

Palestinci měli záhy poznat, že zatímco Izrael i nadále využívá výhod okupace, externality spojené se správou okupovaných oblastí přesunul na nově vzniklou palestinskou samosprávu, přičemž zintenzivnil systém dohledu a kolektivních trestů. Dohody z Osla – které ani nelze nazvat mírovými – vedly ve výsledku k ještě větší kriminalizaci Palestinců a k rapidnímu zhoršení jejich hospodářské úrovně. Izrael nijak neusiloval o spravedlivé vypořádání se s Palestinci a jeho představa o budoucím palestinském státě odpovídala leda tak Rabinově vizi neplnohodnotného „státu minus“. Americký akademik Noam Chomský tak jednání nazval „totální fraškou“, zatímco Edward Said mluvil přímo o „vychytralosti Izraele“.

Iluze zvaná Camp David

Camp David tak byl jen pokračováním představ, které měl o jednáních Izrael, nikoliv Palestinci. A to už tím, že jednání nepřipouštěla témata, která jsou pro Palestince ústřední a po Oslu se ukázala jako pro Palestince naléhavá, a proto je jako taková na jednání artikuloval Jásir Arafat. Ten v čele palestinské delegace požadoval především opětovné uplatnění práva návratu uprchlíků, dále vyřešení statusu Východního Jeruzaléma, ukončení výstavby nelegálních osad a zastavení kolektivního trestání Palestinců. Na nic z toho však izraelská delegace nebyla ochotna přistoupit, a tak se jen znova licitovalo o další palestinská území a o jejich podobu.

Obecná představa, že Izrael ve své velkorysosti nabídl palestinské straně 96 % území Západního břehu, vynechává to, že jde o procenta z území, které za palestinské považuje sám Izrael. Tedy území Západního břehu Jordánu bez Východního Jeruzaléma, Latrunského výběžku, Mrtvého moře a velké části údolí Jordánu a také bez území osad, čímž je ze Západního břehu (22% historické Palestiny) rázem ukrojeno cca 10 % území. Izrael si navíc kvůli údajnému zajištění své bezpečnosti nárokoval dalších až 12 % území Západního břehu do dočasné správy, což v případě Izraele může znamenat dočasnost, kulantně řečeno, značně neomezenou. V rámci izraelských nabídek měli mít Palestinci ve svém okleštěném státě i okleštěnou a na Izraeli závislou možnost pohybu, měli být demilitarizovaní a přijít o kontrolu nad svým vzdušným prostorem a pod izraelskou kontrolou – respektive v užívání osadníků – měly zůstat i vodní zdroje. Hraniční pásmo kolem nového palestinského státu mělo být zabezpečeno Izraelem, což v případě hranic s Jordánskem znamenalo další anexi palestinské půdy.

Na území budoucího palestinského státu navíc měly být zřízeny tři izraelské vojenské základny, přičemž si Izrael vymiňoval právo v „případě nutnosti“ kdykoliv na jeho území intervenovat. Palestinský stát též neměl mít možnost uzavírat bez izraelského souhlasu mezinárodní spojenectví a neměl mít kontrolu nad svým hlavním městem, kterým se měla stát okrajová čtvrť Abú Dis v jinak plně Izraelem anektovaném Východním Jeruzalémě. Jako kompenzaci za rozsáhlá připojení území za „Zelenou linií“ Izrael Palestincům nabídl směšné jedno procento z území Negevské pouště. Co je však hlavní, Jásir Arafat se podpisem dohody měl zavázat, že palestinská strana již nebude vznášet vůči Izraeli žádné další nároky a celý tzv. konflikt bude tímto prohlášen za ukončený.

To, že Palestinci nakonec tyto podmínky pro vznik svého státu odmítli, je jen logickým vyústěním izraelského postupu. Deklarovaná „štědrá nabídka“ by jistě nevedla k vytvoření suverénního svobodného státu, což nebylo ani úmyslem izraelské strany. Konečně, i izraelský hlavní vyjednavač a tehdejší ministr zahraničí Šlomo Ben Ami se nechal později slyšet, že „Camp David nebyl pro Palestince promarněnou příležitostí, a kdybych byl Palestincem, také bych ho odmítl.“ Vystihl asi nejlépe celou izraelskou strategii: totiž navrhnout Palestincům něco, co nelze přijmout, a pak to ve světě prodávat jako palestinskou neústupnost.

Celá představa o palestinské neústupnosti a izraelské ochotě ke kompromisům, podpořená ostentativním vypočítáváním mírových návrhů, je přitom postavena na hlavu, pokud si uvědomíme, že Izrael v nich fakticky nepostupuje nic. Jediné, na co je ochoten přistoupit – a to ještě jen zčásti – je omezení projektu osadnické kolonizace palestinského území, přičemž mu samotné mezinárodní právo ukládá její ukončení. Tyto izraelské „ústupky“ jsou tedy nezbytným předpokladem k rozhovorům o budoucím mírovém uspořádání, nikoli předmětem jednání a licitace.

Izraelská velkorysost

Nemožnost vzájemné dohody v tzv. izraelsko-palestinském konfliktu vychází už z toho, že zatímco Palestinci bojují o mizející Palestinu, Izraelci usilují o její ovládnutí. Nástroji k tomuto koloniálnímu cíli jsou staré formy rasismu a moderní formy propagandy. V tom smyslu se dá říci, že štědrou příležitostí pro Palestince bylo už to, že se s nimi samotní Izraelci vůbec sešli, a jen z toho důvodu lze považovat Camp David za mimořádnou, i když lichou, příležitost.

Pokud je však opakovaně deklarovaným izraelským cílem další anexe palestinského území, jsou veškeré mírové dohody logicky jen věcí dočasnou, jen jakýmsi oddechovým časem, než dojde k dalšímu úderu a vytvoření nových „facts on the ground“, neboli posunu reality do neměnné skutečnosti. Z toho důvodu také Izraelci zjevně neusilují o uznání státu Izrael ze strany Palestinců, které by vedlo k vypořádání tzv. konfliktu a tím i ke znemožnění jejich další expanze.

Přes všeobecně přijímané narativy tak nehledá Izrael ani tak mír, jako spíš příležitost k utužení svého židovského státu a k jeho další expanzi. Nejistota, stejně jako nedefinované hranice mu v tom jsou výhodou spíše než nebezpečím, i když bezpečností se Izrael ohání vždy, když je v ohrožení jeho osadnický kolonialismus. Pod závoj „bezpečnosti“ a „sebeobrany“ se přitom schová i ten nejagresivnější izraelský expanzionismus, přičemž sugerovaný obraz násilných Palestinců jen ospravedlňuje Izrael k použití libovolné síly.

Historie zná dost příkladů toho, kdy byl sionistům jišuvu a později Izraeli nabízen mír, kdy ale dali sionisté přes halasné proklamace o opaku přednost válce a expanzi. Jak píše ve své knize Deset mýtů o Izraeli izraelský historik Ilan Pappé, ještě před založením Izraele se palestinské vedení snažilo dosáhnout se sionistickými osadníky dohody. Například v roce 1928 palestinské vedení hlasovalo pro to, aby bylo oběma stranám umožněno rovné zastoupení v budoucích státních orgánech, přestože byli židovští osadníci jen nově příchozí menšinou. Sionistické vedení to samozřejmě odmítlo. I poté, v roce 1947, Palestinci navrhli vytvoření jednotného státu pro všechny, kdo žijí mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, který by nahradil britský mandát, ale bez úspěchu. Připomeňme že vizi „jednoho demokratického státu pro všechny“ prosazovalo po roce 1967 také vedení Organizace pro osvobození Palestiny v čele s Jásirem Arafatem. Četné palestinské pokusy o soužití nebyly v zájmu sionistického vedení, které nemělo v úmyslu přijít do Palestiny a spolu s domorodým obyvatelstvem zde žít jako rovnocenní občané.

Nakonec to byli sionisté, nikoli Palestinci, kdo se v pomyslném „Šalamounově soudu“ rozhodli Palestinu rozetnout ve dví. Zdá se ale, že představitelé židovského jišuvu, a později Izraele, souhlasili s rozdělením Palestiny jen proto, aby ji pak mohl znova sjednotit pod izraelskou suverenitou. Otcové zakladatelé Izraele Ben Gurion i Chaim Weizmann sice navenek souhlasili s rozdělením Palestiny v roce 1947, ale v soukromí se nechali slyšet, že toto rozdělení je jen taktické a dočasné, a až se Izraeli podaří sestavit „velkou armádu“, rozdělení země skončí a „my se rozšíříme na celou Palestinu“. Židovský stát tak neměl být cílem, ale jen začátkem k tomu, čeho pak bylo dosaženo v šestidenní válce v roce 1967, tedy zabrání zbytku historické Palestiny a nastolení plné izraelské suverenity od řeky k moři.

Podobně jako k Palestincům přistupuje Izrael účelově i ke svým arabským sousedům, kdy opomíjí podanou ruku k soužití, aby před světem mohl zveličovat hrozbu pro svou existenci a tak ospravedlňovat svou dobyvačnou politiku. Bylo tomu jak v roce 1948 po založení izraelského státu, v případě konfliktu s Egyptem i Sýrii, tak i v době šestidenní války. A je tomu tak i dnes, kdy Izrael ignoruje návrhy zemí Arabské ligy nabízející mu kolektivní bezpečnost výměnou za ukončení izraelské okupace palestinských území.

Koloniální požadavky na Palestince

Je až neuvěřitelné, že Izrael je schopen od počátku do dneška balamutit svět řečmi o svém ohrožení, zatímco sám neustále expanduje, a ohánět se arabskou přesilou, když přitom nepřestává s etnickým čištěním Palestinců. Tak v roce 1948 Izrael bojoval o přežití, a přitom zabral o 26 % území historické Palestiny, než mu určoval partiční plán, a vyhnal třičtvrtě milionů palestinské populace, a tak i v roce 1967 čelil dalšímu smrtelnému ohrožení, přičemž u toho obsadil zbytek Palestiny a provedl etnické čištění dalších stovek tisíc Palestinců.

Podobně je to s izraelskou výmluvou na to, že na palestinské straně nemá s kým jednat, když přitom v akcích státního terorismu Izrael fyzicky likviduje právě ty, kteří jsou k jednání připraveni, a útočí dokonce i na současné vyjednávače – jak ukázal nedávný izraelský útok v katarském Dauhá.

Pod tíhou izraelské propagandy se západní političtí lídři neozvali ani při tak absurdních – leč vysoce symbolických – situacích, kdy Izrael dlouho odmítal jednat se zástupci palestinské samosprávy s tím, že tato dostatečně nereprezentuje všechny Palestince. Když poté samospráva vedena Fatahem utvořila s i s ohledem na tuto výhradu vládní koalici s Hamásem, Izrael s ní opět odmítl jednat s odkazem na Hamás. Což je palestinské politické hnutí, které sice bylo zvoleno ve svobodných volbách, ale jehož vítězství nebylo uznáno právě tím Západem, který palestinské volby prosazoval.

Izraelský osadnický kolonialismus upevňoval po desetiletí ve světové veřejnosti představu, ve které jsou sionističtí osadníci vykreslováni coby tragičtí hrdinové svého vlastního osudu, jako někdo, kdo v zájmu vlastního přežití musel páchat zločiny a který se i dnes genocidou na Palestincích pouze brání. Toto koloniální myšlení prosyceno rasismem a orientalismem dehumanizovalo Palestince do tak krajní polohy, že považujeme za legitimní, aby Palestinci zajišťovali Izraelcům bezpečnost, zatímco jsou jimi zabíjeni, a požadavek na dekolonizaci Palestiny je vykládán – zcela v souladu s obhajobou jiných koloniálních projektů – jako existenční ohrožení Izraele.

Na tomto pozadí je obviňování Palestinců jen další snahou o to učinit z oběti viníka vlastního utrpení. S Palestinci se v sionistickém myšlení nikdy nepočítalo jako s rovnými, natož aby sionističtí vůdci připustili vznik samostatného palestinského státu na území, které hodlali kolonizovat. Palestinci samotní pak dali přednost celistvosti historické Palestiny před její vnuceným rozdělením a fragmentací. Osočovat Palestince z toho, že nevyužili příležitost vyhlásit stát, aniž by se reflektovalo, za jakých podmínek měl být vyhlášen a jak měl vypadat, je tak jen šířením izraelských koloniálních mýtů v rámci izraelské propagandy (hasbary). Konečně, za předního šiřitele hasbary je považován i v úvodu zmiňovaný Abba Eban, jehož výrok o Palestincích promarňujících svou příležitost podporovatelé Izraele tak rádi a často coby bonmot citují.

* * *

Vzdání se podstatné části Palestiny je přesně tím návrhem, který měli podle izraelské propagandy Palestinci promarnit k tomu, aby si založili vlastní stát. Nejde jen o návrh nespravedlivý a tím i dlouhodobě neúnosný, ale i pro sionisty samotné byla myšlenka na palestinský stát vedle toho židovského jen těžko představitelná. Navíc větší přítomnost Palestinců s ohledem na jejich demografickou převahu chápali sionisté jako ohrožení svého projektu čistě etnického státu, který se v jejich představách měl rozrůstat na celou Palestinu.

Ve vztahu k Palestincům tak z jejich pohledu existovaly jen dvě možná řešení: buď jejich segregace, nebo jejich transfer. Tedy buď apartheid, nebo etnické čistky. Možnosti vzniku palestinského státu jsou tak limitovány nejen obecnou vůlí po jeho vyhlášení, ale hlavně reálnými překážkami, které Palestincům staví Izrael. Otázkou možné funkčnosti palestinského státu v souvislosti s jeho ohlášeným uznáním ze strany některých západních států na blížícím se zasedání Valného shromáždění OSN se budeme zabývat v příštím díle tohoto volného seriálu.