25. 6. 2026 / Matěj Metelec
Po půl roce, kdy aktuální vlna veder přinese ještě takovou nálož tropických dnů, která by před třiceti lety vystačila i na troje letní prázdniny, na Macinkův výrok o konci klimatické krize vzpomínám s obzvláštním potěšením. Ne, nechci si plést počasí s klimatem, jako ti, kteří juchali nad sněhovou nadílkou a ladovskou zimou. Ale na to, aby si v tomhle případě člověk povšiml trendu, nemusí ani pilně studovat data Českého hydrometeorologického ústavu (ČHÚ). Dá se říct, že zrovna v tomhle případě lze s povděkem využít oblíbenou figuru nostalgického vzpomínání na staré zlaté časy, v mém případě by to byla pozdní normalizace a období transformační, kdy byl svět ještě v pořádku.
Bezmála půlka prázdnin tehdy propršela, strašila nás sice díra v ozonové vrstvě, ale skutečně slunečné počasí po řadu dnů bez přerušení bylo spíš vzácností, tropických dnů bylo za léto doslova pár, což vůbec nevadilo, protože jak známo, děti se budou nadšeně koupat i když bude poprchávat. Moji zcela anekdotickou a osobní vzpomínku mimochodem potvrzují i ta data ČHÚ: v letech 1981 – 1990 byl počet tropických dní v roce 6,9 (podle měření v Praze - Libuše a Brně - Tuřanech), v roce 1991 –2000 jich bylo 13. V průběhu desátých let jejich počet vystoupal na 22,9, tedy trojnásobek toho, co v osmdesátkách. (Pro zajímavost, v roce 2024 jich v Libuši bylo zaznamenáno 36.)
S ohledem na to, že odmítání vědeckých faktů je základní premisou většiny ukončovatelů klimatické krize, je samozřejmě úplně jedno, kolik snesete dat a anekdot, nebo jak velký pařák aktuálně panuje. V rámci zápolení se svými, reálnými či fantasmatickými, protivníky, se jejich instrumentální racionalita (tj. nadřazování různých druhů zisku, ať již v té nejprozaičtější rovině v podobě peněz, nebo v komplexnějších formách politického vlivu, slávy a uznání atd., nad nepřehlédnutelná rizika, jež s sebou nese ignorování klimatické krize) postupně propadá do groteskně zarputilé malevolence. Jejím obludným příkladem byl plán Trumpovy administrativy na demontáž a ukončení provozu rozsáhlé sítě oceánských sond v rámci projektu Ocean Observatories Initiative. (Dobrá zpráva ovšem je, že od něj po masivní vlně odporu ze strany vědců a zákonodárců ustoupila, což znamená, že odpor proti zlovolnosti a hlouposti není zcela beznadějný.)
Pozoruhodné je, že v politických blížencích, zástupcích populistické a nabubřelé pravice, jimiž jsou Trump nebo naši Motoristé, postupem času nad malevolencí převládá groteskno, resp. z groteskní zlovolnosti se stává zlovolná groteska. V Trumpově případě je komickou ilustrací jeho „big beatiuful pool“ před Lincolnovým památníkem, tragickou pak válka proti Íránu (kterou Trump rozpoutal jen, aby ji prohrál). S ohledem na formát, v němž se pohybuje Petr Macinka coby ministr zahraničí malé středoevropské země naštěstí nejsou k mání podobně monumentální minely. Coby lokální malovýrobce, jehož politickou školou byl Institut Václava Klause, si Macinka vystačí převážně s gildensternovskou (či rosencratzovskou?) polohou, když se realizuje coby generátor absurdních lichotek politikům většího formátu, než jímž oplývá on. Na jeho bazén/bažinu ovšem možná stále ještě čekáme.
Diskuse