Legendární a nekonvenční senátor Lindsey Graham náhle zemřel

12. 7. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 16 minut
30753
 
Ještě v pátek seděl Lindsey Graham v Kyjevě. Jednal s Volodymyrem Zelenským, mluvil o protivzdušné obraně a oznamoval, že se mu podařilo získat souhlas Trumpova Bílého domu s novým balíkem sankcí proti Rusku. Byla to jeho desátá návštěva Ukrajiny od začátku plné ruské invaze. V sobotu večer byl mrtvý.

 
Bylo mu jedenasedmdesát let. Smrt ho zastihla uprostřed práce a poskytla mu poslední obraz téměř filmové důstojnosti: americký senátor opouští Kyjev poté, co se ještě jednou pokusil přimět Washington, aby nenechal Ukrajinu samotnou. Jenže Lindsey Graham po sobě nezanechal život, který by se dal uzavřít jedním ušlechtilým obrazem.

Zemřel jako jeden z nejspolehlivějších amerických zastánců Ukrajiny a zároveň jako jeden z nejponíženějších služebníků prezidenta, který Ukrajině opakovaně nedůvěřoval. Byl přítelem Johna McCaina, ale politické přežití nakonec hledal u člověka, který McCainovo válečné zajetí zesměšňoval. Rozpoznal Donalda Trumpa dříve a přesněji než většina republikánů, načež strávil téměř deset let předstíráním, že svou vlastní diagnózu nikdy nevyslovil.

Nebyl to člověk bez páteře. To by bylo příliš jednoduché. Lindsey Graham měl několik páteří a uměl si vždy vybrat tu, kterou právě vyžadovala místnost.

Narodil se roku 1955 v městečku Central v Jižní Karolíně. Jeho rodiče provozovali Sanitary Cafe, podnik, který byl restaurací, barem, kulečníkovou hernou i obchodem s alkoholem. Rodina bydlela v místnostech za lokálem. Graham později vzpomínal na dětství mezi zákazníky, cigaretovým kouřem, politickými hádkami a jižanskými postavičkami jako na nejlepší možnou školu života.

Ta hospoda však byla zároveň segregovaná. Černošští zákazníci si mohli koupit pivo, ale nesměli ho vypít uvnitř. Graham tuto skutečnost ve svých pamětech přiznal a napsal, že segregace skončila mnohem později, než měla. Jeho život tedy začal v jednom ze základních amerických paradoxů: rodina mohla být chudá, pracovitá a skutečně bez privilegií bohatých, ale přesto žila ve společnosti, která i chudému bělochovi vyhradila jiné dveře než jeho černošskému sousedovi.

Když bylo Grahamovi jednadvacet let, zemřela mu matka. O patnáct měsíců později zemřel i otec. Zůstal se svou třináctiletou sestrou Darline, jejímž zákonným opatrovníkem se stal. Byl prvním členem rodiny, který vystudoval vysokou školu. Vystudoval psychologii a práva, vstoupil do vojenské justice amerického letectva a nakonec strávil v aktivní službě, Národní gardě a rezervě více než třicet let. Odešel jako plukovník.

Není třeba z jeho raného osiření vyrábět lacinou psychoanalýzu. Stačí si všimnout určitého vzorce. Graham celý život vstupoval do náhradních rodin. Nejprve do letectva, potom do Kongresu, následně do kruhu kolem Johna McCaina a nakonec do Trumpgova dvora. Měl mimořádný talent pro věrnost člověku, k němuž se připoutal. Problém nastal ve chvíli, kdy bylo nutné vybrat si mezi věrností člověku a věrností tomu, co předtím tvrdil.

Jako vojenský právník nebyl válečným hrdinou McCainova typu. Nebyl sestřelen nad Vietnamem, mučen ani léta vězněn. Zabýval se vojenským právem, obhajobou, prokuraturou a pravidly zacházení se zajatci. Rozuměl tomu, že za americkou bombou má následovat právní memorandum, které vysvětlí, proč byla shozená správně.

Tento rozdíl později charakterizoval celou jeho zahraniční politiku. McCain si válku nesl v těle, Graham ji nosil ve složce papírů.

Do Sněmovny reprezentantů byl zvolen během republikánské revoluce roku 1994. Ve svém obvodu se stal prvním republikánem od roku 1877. Celostátní známost získal jako jeden ze sněmovních žalobců během impeachmentu Billa Clintona. Uměl před televizními kamerami spojit právnickou vážnost s humorem člověka, který vyrostl za barem. Právě během Clintonova procesu si ho všiml John McCain. Graham tehdy poznamenal, že muž, který volá ženě ve dvě ráno, obvykle nemá v úmyslu diskutovat o státním rozpočtu. McCain později říkal, že v té chvíli pochopil, že s tímto člověkem chce trávit čas.

Graham nebyl při Clintonově impeachmentu zcela mechanickým straníkem. Podpořil tři články obžaloby, jeden odmítl. V tehdejším Washingtonu ještě stačilo odchýlit se od vlastní strany v jednom hlasování, aby člověk získal pověst nezávislého státníka. Dnes by pravděpodobně obdržel výhrůžky smrtí a primárkového protikandidáta financovaného internetem.

V roce 2002 byl zvolen do Senátu na místo po Stromu Thurmondovi. Už samotné předání křesla bylo malou učebnicí moderního amerického Jihu. Thurmond kdysi kandidoval na prezidenta jako obránce rasové segregace a teprve později se stal patriarchou Republikánské strany. Graham nebyl pokračováním jeho rasové politiky. Představoval modernější typ jižanského konzervatismu: méně řevu na školních schodištích, více televizních studií, vojenských výborů a ústavních dodatků o tom, s kým se lidé smějí oženit.

Uměl také jednat s demokraty. Podílel se na pokusech o komplexní imigrační reformu, hledal dohodu o klimatické politice a patřil k republikánům, kteří ještě dokázali vyslovit slovo kompromis bez okamžité potřeby vypláchnout si ústa.

Jeho kompromisy však měly zvláštní vlastnost. Byl pro ně nadšený, dokud nezačaly ohrožovat Lindseyho Grahama.

Ústředním vztahem jeho politického života nebylo žádné manželství, ale přátelství s Johnem McCainem. Společně s demokratem, později nezávislým senátorem Joem Liebermanem tvořili „Tři amigos". Cestovali do Iráku, Afghánistánu, Gruzie, na Ukrajinu a do dalších zemí, kde se rozhodovalo o válce nebo se alespoň hledalo místo pro další americkou základnu. McCain byl vůdcem, Lieberman dodával bipartijní alibi a Graham energii mladšího společníka, který dokázal v televizním studiu vysvětlit, proč bylo nutné udělat více všeho, co už nefungovalo.

Je snadné se Grahamovu militarismu vysmívat. Nebyl však falešný. Opravdu věřil v americké vedení světa, v NATO, ve vojenské aliance a v představu, že velmoc, která se stáhne, nezanechá prázdný prostor, ale pozvánku pro horší mocnosti. Právě proto zůstal věrný Ukrajině i poté, co velká část Republikánské strany začala považovat Putina za konzervativního komentátora s jadernými zbraněmi.

Jeho poslední mise v Kyjevě patřila k tomu lepšímu, co po něm zůstane. Graham prosazoval tvrdší sankce proti ruskému energetickému obchodu, podporoval ukrajinskou protivzdušnou obranu a nenechal se převychovat novou republikánskou módou, podle níž je pomoc napadené zemi údajně imperialismem, zatímco přenechání této země Rusku je mírová politika.

Jenže stejná představa Ameriky jako ozbrojeného vykonavatele dobra v něm téměř neznala brzdu. Podporoval invazi do Iráku, dlouhou válku v Afghánistánu, zásahy v Sýrii a po desetiletí žádal stále tvrdší konfrontaci s Íránem. Když Spojené státy v roce 2026 vstoupily do otevřené války s Íránem, Graham konečně získal konflikt, k němuž po léta tlačil několik prezidentů. Rostoucí ceny ropy, rozšiřující se boje a nejistý konec pro něj nebyly důvodem k pochybnostem. Byly důkazem, že válka musí být vedena ještě rozhodněji.

Pro Izrael byla jeho loajalita téměř bezpodmínečná. Během války v Gaze připomněl Hirošimu a Nagasaki jako příklady toho, co prý smí země udělat, když čelí existenční hrozbě. Neřekl jednoduše, že Izrael má shodit atomovou bombu na Gazu, jak se někdy tvrdilo. Jeho analogie však odhalila něco podstatnějšího: civilisté se v Grahamově strategickém myšlení dokázali snadno proměnit v historické náklady, hrůza jejichž zavraždění bude později ospravedlněna vítězstvím.

Po vraždě novináře Džamála Chášukdžího v roce 2018 obvinil Graham saúdského korunního prince Muhammada bin Salmána, označil ho za toxického a prohlásil, že s ním nelze zacházet jako s normálním světovým vůdcem. O několik let později už za princem přijel, chválil modernizaci Saúdské Arábie a podporoval strategickou dohodu s Izraelem. Nešlo pouze o Grahamovu osobní nestálost. Byla to americká zahraniční politika v jedné lidské postavě: morální rozhořčení bývá absolutní, dokud se nezmění cena ropy nebo mapa spojenectví.

Potom přišel Donald Trump.

Během republikánských primárek roku 2015 Graham Trumpa nepopsal nepřesně ani přehnaně. Označil ho za člověka, který štve rasy proti sobě, za xenofoba a náboženského fanatika. Řekl, že Trump nereprezentuje Republikánskou stranu ani hodnoty amerických vojáků. Vyzval ho, aby šel k čertu. Varoval, že pokud ho republikáni nominují, budou zničeni — a zaslouží si to.

To byla možná nejpřesnější politická analýza, jakou Lindsey Graham za celou kariéru vyslovil.

Proto nelze jeho pozdější podřízení Trumpovi vysvětlit omylem. Graham nebyl naivní republikán, který by prezidentovy vlastnosti odhalil teprve po letech. Věděl přesně, koho má před sebou. Pochopil ho dříve než mnozí novináři, politologové i demokraté. Potom se rozhodl, že pravdivé rozpoznání člověka ještě neznamená, že je nutné podle něj jednat.

Když Trump urazil McCaina tvrzením, že má raději hrdiny, kteří nebyli zajati, Graham ho nazval pitomcem. Trump odpověděl tím, že na veřejném mítinku přečetl Grahamovo soukromé telefonní číslo. V normálním světě by tím jejich vztah skončil.

Ve Washingtonu tím začalo přátelství.

Po Trumpově vítězství začal Graham s prezidentem hrát golf, pravidelně mu telefonoval a stal se jedním z jeho nejviditelnějších obhájců. Tvrdil, že blízkost mu umožňuje prezidenta ovlivňovat a že člověk může být účinnějším kritikem, pokud je zřejmé, že se snaží pomoci. Část tohoto vysvětlení byla pravdivá. Graham Trumpovi skutečně radil v zahraniční politice a někdy ho tlačil směrem k NATO, Ukrajině nebo tvrdšímu postoji vůči Rusku.

Jenže za právo prezidentovi občas poradit platil veřejným ponižováním. Nestal se věřícím v Trumpa. Stal se jeho dvořanem.

John McCain měl romantickou představu o Americe. Trump měl romantickou představu o sobě. Graham přešel od prvního muže k druhému, aniž by přiznal, že změnil náboženství.

Jeho nejdokonalejším výkonem nebyla změna názoru, ale schopnost chovat se, jako by včerejšek neměl žádnou pravomoc nad dneškem.

V roce 2016 podporoval rozhodnutí republikánů zabránit Baracku Obamovi, aby v posledním roce svého mandátu obsadil uvolněné místo u Nejvyššího soudu. Graham tehdy slavnostně řekl, že pokud se stejná situace zopakuje za republikánského prezidenta, mají proti němu být použita jeho vlastní slova.

Situace se zopakovala roku 2020 po smrti Ruth Bader Ginsburgové. Graham už jako předseda senátního justičního výboru pomohl několik dní před prezidentskými volbami urychlit potvrzení Amy Coney Barrettové. Jeho slova proti němu skutečně použita byla. Nezpůsobila mu však žádné viditelné potíže, protože slova nemají v Senátu hlasovací právo.

Po útoku na Kapitol 6. ledna 2021 Graham v Senátu oznámil, že končí. „Už toho bylo dost," řekl. Uznal legitimní vítězství Joea Bidena a Kamaly Harrisové. Jeho rozchod s Trumpem trval přibližně tak dlouho, jak potřebovala americká televize k odvysílání reklamního bloku. O několik týdnů později už vysvětloval, že republikáni nemohou bez Trumpa dosáhnout svých cílů.

Graham nevynalezl politické pokrytectví. Zdokonalil však jeho jižanskou variantu. Nemusel popřít, co řekl. Stačilo se usmát, naklonit hlavu a vysvětlit, že okolnosti jsou nyní jiné. Okolnosti byly vždy jiné. Jedinou stálou okolností zůstával Lindsey Graham.

Do tohoto obrazu patřily také dlouholeté spekulace o jeho sexualitě.

Graham se nikdy neoženil a neměl děti. Ve svých pamětech psal o vztazích se ženami, včetně kolegyně z letectva a letušky společnosti Lufthansa, kterou si podle svých slov téměř vzal. Říkal, že buď nepotkal správnou ženu ve správný čas, nebo byla správná žena dostatečně chytrá, aby neměla čas na něj.

Ve Washingtonu však staromládenectví nikdy nebývá pouze rodinným stavem. Po desetiletí se šířily dohady, že Graham je homosexuál. V roce 2020 se na sociálních sítích objevila přezdívka „Lady G" a tvrzení jednoho herce z gay pornografie, že Graham využíval mužské eskortní služby. Nebyly předloženy ověřitelné důkazy. Později ultrapravicová aktivistka Laura Loomerová při soudní výpovědi prohlásila, že jí členové Trumpova okolí řekli, že Graham je gay. I to bylo pouze tvrzení z doslechu. Graham homosexualitu popíral.

Nevíme tedy, zda byl Lindsey Graham homosexuál. Po jeho smrti to nevíme o nic více než před ní. Není poctivé povýšit opakovanou washingtonskou pověst na biografický fakt.

Politicky zajímavější je, proč tato pověst tak dlouho žila a proč byla považována za zbraň.

Graham hlasoval pro Defense of Marriage Act, který federálně definoval manželství jako svazek muže a ženy. V roce 2006 podporoval ústavní dodatek na ochranu „tradičního manželství". Roku 2022 se postavil proti federální ochraně stejnopohlavních sňatků s argumentem, že definici manželství mají určovat jednotlivé státy.

Kdyby byl gay, nebyla by ostudou jeho homosexualita. Ostuda by spočívala v tom, že pomáhal odpírat jiným lidem práva, která by sám možná potřeboval skrývat.

Pokud gay nebyl, celý příběh odhaluje jinou, neméně nepříjemnou věc. Trumpovská pravice i část liberálních odpůrců používaly domnělou homosexualitu jako způsob, jak Grahama ponížit. Jedni chtěli dokázat, že tento konzervativec je tajně „zvrácený". Druzí se bavili představou, že muž s jemným hlasem a bez manželky musí být homosexuál. Obě strany tím přijaly stejný předpoklad: že homosexualita je kompromitující informace.

Grahamova vlastní politická zbabělost vůči homosexuálům tedy neomlouvá homofobii jeho kritiků. Pouze ji činí ironickou.

Po jeho smrti ho Trump označil za jednoho z nejlepších lidí a senátorů, jaké znal. Volodymyr Zelenskyj připomněl, že Graham stál při Ukrajině v nejtěžších chvílích. Představitelé NATO, Německa, Finska a Izraele v něm viděli obránce transatlantického spojenectví. Íránská státní televize jeho smrt naopak uvítala jako odchod válečného štváče. Oba obrazy obsahují část pravdy.

Lindsey Graham nebyl pouze Trumpův lokaj. Byl schopný senátor, výborný televizní politik, znalec vojenských institucí a muž, který se v zahraniční politice často díval za hranice příštího volebního cyklu. V době, kdy se americká pravice začala uzavírat do směsi izolacionismu, obchodního vydírání a obdivu k autoritářům, zůstal internacionalistou.

Právě proto je jeho kapitulace před Trumpem důležitější než kapitulace obyčejného kariéristy.

Graham měl dostatek inteligence, aby nebezpečí rozpoznal. Měl dostatek zkušeností, aby věděl, co Trump dělá s institucemi. Měl za přítele Johna McCaina, takže nemohl tvrdit, že nikdy neviděl jiný model republikánské politiky. Přesto si vybral přístup k moci před věrností vlastnímu úsudku.

John McCain představoval povinnost, i když nevedla k vítězství. Donald Trump představoval vítězství zbavené povinnosti. Lindsey Graham se pokusil žít v obou světech současně. Z McCaina si ponechal pas, s nímž cestoval do Kyjeva. Od Trumpa převzal instinkt, který mu říkal, u koho je třeba sedět ve Washingtonu.

Jeho poslední cesta ukázala, že McCainův pas byl stále platný. Jeho poslední desetiletí však ukázalo, kolik z člověka může postupně sežrat samotná snaha zůstat v blízkosti řidiče.

USA
0
Vytisknout
717

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2026