Škrcení se teenagerům prezentuje jako bezpečná sexuální praktika. Výzkum však ukazuje, že tomu tak nikdy není

3. 9. 2026

 

Policejní vyšetřování smrti 16leté dívky v Sydney, u níž se předpokládá, že upadla do bezvědomí v důsledku udušení během pohlavního styku, tento týden opět přitáhlo pozornost celé země k této praktice.

Douglasová uvádí, že jejich průzkum odhalil rozdíly v míře výskytu podle pohlaví. Mladé ženy častěji uváděly, že byly škrceny (61 %), zatímco mladí muži častěji uváděli, že škrtili partnerku (59 %). Mezi trans a genderově diverzními mladými lidmi byla tato míra ještě vyšší: 78 % uvedlo, že bylo někdy škrceno, a 74 % uvedlo, že někdy škrtilo někoho jiného. Mnozí měli na tento akt pozitivní názor – věřili, že je bezpečný a vede k příjemnějšímu sexu. „Nemyslím si, že si mnoho mladých lidí uvědomuje, jak je to nebezpečné,“ říká Douglasová.

K podobným zjištěním došlo i na celosvětové úrovni. Dr. Debby Herbenick je přední světová výzkumnice v oblasti sexuálního škrcení.

Když Herbenicková před deseti lety provedla svůj první celonárodně reprezentativní průzkum zaměřený na sexuální škrcení ve Spojených státech, „když přišly výsledky, byla jsem prostě ohromena,“ říká. Pouze malé procento dospělých ve středním věku a starších uvedlo, že bylo škrceno, ale u osob ve věku 18–39 let „více než třetina z nich uvedla, že byla během sexu škrcena“.

Tato otázka „se jevila jako opravdu naléhavá“, říká Herbenicková, která je ředitelkou Centra pro podporu sexuálního zdraví na Indiana University. Když o tom mluvila se svými studenty, „říkali: ‚Ach ne, to je v pořádku. Všichni to děláme stejně.“

„Myslím, že mě na tom trápilo a znepokojovalo to, že jsem měla pocit, jako by se nerozhodovali na základě informací. Rozhodovali se, ale nebyli informovaní.“

V Austrálii, pokud škrcení vede k vážnému ublížení, jsou zákony jasné. Každý stát a teritorium má specifické zákony o ublížení na zdraví týkající se škrcení. „Zranění nebo škrcení, které způsobí smrt nebo opravdu vážné ublížení, nelze považovat za souhlas,“ říká Douglas.

Skutečnost, že mnoho mladých lidí věří, že škrcení je málo rizikové a příjemné, je však palčivým problémem veřejného zdraví.

Když organizace Women’s Health New South Wales získala finanční prostředky na zlepšení schopnosti personálu reagovat na škrcení, narazila přímo na tento problém. 

„Pokud lidé to, co dělají, nazývají ‚sexuálním škrcením‘, je to proto, že rozlišují mezi tím, co vnímají jako konsensuální sexuální praktiku související se svobodou sexuálního projevu, a něčím, co je násilím. A pokud začnete používat jazyk násilí, často tyto lidi ztratíte… Nezajímá je, co máte na srdci. Odvrátí se, protože si myslí, že to, o čem mluvíte, není to, co oni dělají.“

Když Herbenicková požádala mladé lidi, aby podrobně popsali, jak provádějí škrcení, drtivá většina z nich popsala vyvíjení tlaku na krk a uvedla příznaky jako závratě, vidění hvězdiček a dušnost. „A tak rozhodně každý, kdo spadá do těchto kategorií, vykazuje určité známky toho, co bychom nazvali škrcením,“ říká.

Součástí  výzkumu Herbenickové je spolupráce s neurovědci, kteří zkoumají změny v mozku u žen, které byly škrceny. Ačkoli existuje velké množství důkazů o neurologických účincích škrcení v kontextu domácího násilí, vzhledem k tomu, že subjektivní prožitek škrcení může být tak různorodý, „v jistém smyslu jsem měla pocit, že musíme začít úplně od nuly,“ říká.

Například v kontextu domácího násilí existují silné důkazy o tom, že opakované škrcení má výraznější neurologické účinky. „Ale když se podíváte na studie srovnávající opakované a jednorázové škrcení, opakované škrcení často znamená dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát, že? Pokud se však podíváte na sexuální škrcení, lidé jsou v našich studiích často škrceni v průměru 25krát – někdy však 50, 100, 200 nebo dokonce 500krát, protože se to stalo tak běžnou praktickou činností.“

Pozorování žen, které se často účastní škrcení a se nedávno účastnily škrcení, naznačují, že to může způsobit poškození mozku.

Tým Herbenickové vyzkoušel osvětová sdělení týkající se zdravotních důsledků sexuálního škrcení, důležitosti získání výslovného souhlasu se škrcením a potenciálních právních důsledků v případě zranění. Ačkoli zjistili, že „všechny tři typy sdělení byly mladými dospělými velmi dobře přijaty“, u žen „byla sdělení o zdraví a souhlasu obzvláště účinná“ při změně jejich záměrů ohledně škrcení.

Aby muži změnili své záměry, „potřebují vědět o potenciálních právních důsledcích v případě zranění nebo smrti“, říká Herbenicková. „Bylo to těžké sledovat, protože samozřejmě bychom rádi věřili, že pouhé vědomí, že něco může být škodlivé pro něčí zdraví, by mělo stačit k tomu, aby mnoho lidí změnilo své chování.“ Tento závěr platil bez ohledu na to, zda muži škrtili, nebo byli škrceni.

Všichni odborníci se shodli, že rozsáhlá a důkladná sexuální výchova, která se konkrétně zabývá škrcením, je zásadním prvním krokem k prevenci katastrofálních zdravotních následků.

Školské systémy však nejsou připraveny zabývat se sexuální výchovou na této úrovni a informační prostředí mladých lidí, zejména na sociálních médiích, je zaplaveno dezinformacemi.

„Existují někteří sexuální pedagogové, kteří tvrdí, že existují bezpečné způsoby škrcení. A je tu prostě spousta běžných lidí, kteří natáčejí videa na TikToku a tvrdí, že existují bezpečné způsoby škrcení,“ říká Herbenicková.

„Pornografie je jednou z částí tohoto problému,“ dodává. „Sociální sítě jsou další částí. Každý, jehož děti čtou fanouškovskou beletrii nebo… temné romantické romány, se téměř jistě setká s tématem škrcení.“

Na sociálních médiích se o tom často žertovně mluví jako o „náhrdelníku z rukou“ nebo prostřednictvím memů typu „Škrť mě, tati“.

Neexistují žádné okolnosti, za kterých by vyvíjení tlaku na měkké tkáně na krku někoho jiného bylo bezpečné; a pokud do toho vstupují drogy nebo alkohol, stává se tato praktika ještě riskantnější. Tyto informace však není snadné najít. McMillanová vytvořila webovou stránku It Left No Marks, aby pomohla tuto mezeru zaplnit. „Museli jsme ji vytvořit, protože nebyla,“ říká.

Dr. Samantha Keene, kriminoložka z Wellingtonu, říká, že tragická smrt Britky Grace Millane v Novém Zélandu v roce 2020 „zařadila diskuse o drsném sexu a sexuálním škrcení na veřejnou agendu“. V poslední době se však podle ní toto téma dostalo z pozornosti.

„Víme, že sexuální škrcení je erotizováno v celé řadě médií … přesto se tím v sexuální výchově a výchově k vztahům nezabýváme.“ “

„Víme, že funguje přístup založený na důkazech,“ říká. To znamená „vycházet lidem vstříc tam, kde se právě nacházejí“, a to bez odsuzování, tím, že jim poskytneme přístup k informacím, které popisují škálu rizik spojených s touto formou sexuální praktiky.

Setkávat se s mladými lidmi tam, kde se právě nacházejí, není příjemná konverzace, říká Herbenicková. „Mnoho rodičů si říká: ‚Jak to, že žiji ve světě, kde mám mluvit o škrcení při sexu se svým… třináctiletým, patnáctiletým dítětem?‘

„Nevím, ale mohu vám říct, že v našich studiích, když se ptáme vysokoškoláků, v kolika letech se poprvé dozvěděli o škrcení, je průměrný věk 15 let. Což znamená, že asi polovina z nich se o tom dozvídá ještě před 15. rokem.“

McMillanová říká, že k poskytování tohoto druhu vzdělávání je zapotřebí „podpora“.

„To je podpora ze strany rodičů. To je podpora ze strany školy. To je podpora ze strany ředitelů. Nemůžeme nechat učitele, aby se sami potýkali s tématem webových stránek, na které se ani nemohou podívat, aniž by to vyvolalo paniku,“ říká.

„Jak můžeme přimět učitele, aby mluvili o pornografii, když ani nemohou navštívit stránky, na kterých se děti pohybují? Vytvořili jsme nemožnou situaci.“

Mezinárodní výzkumy zjistily, že mnoho mladých lidí, kteří se věnovali škrcení, pociťovalo určitý tlak ze strany svého partnera nebo širšího sociálního prostředí, aby tak činili. „Vyvstávají tedy otázky, zda se jedná o skutečný souhlas, pokud tvrdíme, že je to skutečně svobodné a dobrovolné,“ říká Douglas.

Kromě pochopení fyzických a právních důsledků „musíme zajistit, aby lidé měli dovednosti potřebné k přesměrování sexuálních aktivit na něco jiného, co by pro ně mohlo být příjemné,“ říká McMillan.

„A také aby zejména mladé ženy věděly, že sex má být příjemný. Takže pokud se vám to neůlíbí, nedělejte to.“

Zdroj v angličtině ZDE