Vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku a blížící se „alternativní“ Evropa

10. 9. 2026 / Matěj Metelec

Zatím však mezi opanováním Bundestagu a AfD stojí nejen řada zemských voleb, ale také dva a půl roku času. Zato už příští rok, vlastně za osm měsíců, v dubnu, se konají prezidentské volby ve Francii, která je druhým zmíněným pilířem. I když některé české pravicové politiky děsí hlavně radikálně levicový veterán Jean-Luc Mélenchon, hlava La France Insoumise (Nepoddajná Francie, FI), skutečnost je taková, že ten se sice v průzkumech pro první kolo pohybuje někde mezi 10 a 20 procenty, což není špatný výsledek (u Marine Le Penové je to ovšem stabilně přes třicet), v druhém kole je někdejší trockista podle takřka všech predikcí nejslabším z možných protivníků Le Penové. Ta má podle všech průzkumů největší šanci vystřídat Emmanuela Macrona v Elysejském paláci, ať už se utká s kýmkoli.

O důvodech větší přitažlivosti krajně pravicové alternativy před tou levicovou bylo popsáno mnoho papíru, nakonec jsou však velmi prosté. Jednak jsou tu historické důvody. K nim patří zátěž levicové politiky, která možná víc než krachem sovětského projektu trpí úspěchem toho sociálně demokratického, jenž se nakonec vyčerpal podobně, jako se to stalo liberalismu na konci 19. století. A samozřejmě také rozklad efektivní klatby nad krajní pravicí, která patřila k trvalým důsledkům druhé světové války – krajní pravice politicky zůstávala marginální a demodé. To se změnilo a představitelé krajní pravice, kteří se dávno zbavili image založené na těžkých botách, otevřeném obdivu k Hitlerovi apod., jsou dnes v dobré společnosti přijímáni. (Možná až příliš, jak ukazuje předseda francouzského Národního sjednocení Jordan Bardella, který sice pochází ze skromných poměrů, ale v současnosti si užívá velký svět, randí s italskou princeznou Marií Carolinou Bourbonskou z Obojí Sicílie, vévodkyní z Calabrie a z Palerma, a za účast na velké ceně Monaka ve VIP zóně si vysloužil kritiku z mnoha stran.)

Druhým důvodem je skutečnost, že levicová politika se ve 20. století zakládala na snaze kapitalismus dílem změnit, dílem zcivilizovat do podoby, kdy by částečně sloužil také pracujícím. Alternativa vůči kapitalismu a alternativní kapitalismus krocený sociální státem se v socialistické praxi prolínaly, byť v socialistickém myšlení zůstaly ty dvě věci oddělené. Je zajímavým tématem k diskuzi, jestli to mělo zásadní podíl na současné bezalternativnosti kapitalismu, nebo je na místě většinu zodpovědnosti přičíst selhání socialistických ekonomik, na každý pád ve výsledku politická levice nepřichází s dostatečně přesvědčivou alternativou, která by představovala přitažlivý politický příběh. To se ostatně nedaří etablovaným stranám obecně, protože narativ „budeme dělat stále totéž, protože tak je to správné“ má nutně své limity – a dotýkat se mohou i těch, kteří z daného stavu věcí těží. Cyklus vyčerpání a obnovy politické imaginace je totiž pro lidské bytosti možná obecnějším rysem než konkrétní ekonomické a sociální benefity různých politik.

Krajně pravicové alternativy zní prostě dneska realističtěji, protože kapitalismus nechávají víceméně na pokoji v jeho současné podobě, a přitom dokážou být v jiných oblastech dostatečně radikální, aby uměly budit vášně, které jsou pro politiku nepostradatelné. Jakýkoli důvěryhodný protipříběh je obtížné nalézt mimo jiné proto, že se bude muset postavit nejen politickým protivníkům, ale také představám o realitě, jak se v Evropě poslední dekádě utvrzovala.