Prezidentovi berou pravomoc. Proč by nás to mělo zajímat všechny

9. 9. 2026 / Petr Waniek Horváth

Nejde o diplomaty někde v pozadí

Česká republika má stálé mise například při Evropské unii (EU) a Severoatlantické alianci (NATO) v Bruselu, při Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v Paříži, při Radě Evropy ve Štrasburku, při Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) v Paříži a při Organizaci spojených národů (OSN) v New Yorku, Ženevě, Vídni a Nairobi.

Stálá mise přitom není jen diplomatická kancelář. Zastupuje Českou republiku v příslušné mezinárodní organizaci, prosazuje a chrání její zájmy, jedná s jejími orgány a představiteli, sleduje její činnost a informuje o ní české státní orgány. Zákon ji výslovně řadí mezi zastupitelské úřady.

V jejich čele proto stojí lidé s významnou odpovědností. Například stálým představitelem České republiky při OSN v New Yorku je od srpna 2026 Hynek Kmoníček. Českou misi ve Vídni při OSN, Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a dalších mezinárodních organizacích vede Jan Marian. V Ženevě je vedoucím mise Karel Beran.

Pozměňovací návrh předložil Libor Vondráček, poslanec zvolený za SPD a předseda Stálé komise pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury. Sněmovna jeho návrh schválila už 1. července, Senát jej v srpnu odmítl a nyní Sněmovna jeho veto přehlasovala.

Vondráčkův argument je poměrně jednoduchý: článek 63 Ústavy podle něj prezidentovi sice dává pravomoc pověřovat a odvolávat vedoucí zastupitelských misí, ale není jisté, že tím myslí také vedoucí stálých misí při mezinárodních organizacích. Pokud tuto pravomoc Ústava prezidentovi nedává, může její výkon upravit obyčejný zákon.

Jenže právě tady začíná skutečný ústavní problém.

Co vlastně říká Ústava

Článek 63 odst. 1 písm. e) Ústavy říká, že prezident „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí“. Tato formulace je v Ústavě od jejího vzniku.

Zákon o zahraniční službě přišel až v roce 2017. Nezavedl však samotnou prezidentskou pravomoc do Ústavy. Podrobněji upravil fungování zahraniční služby, výslovně zařadil stálé mise při mezinárodních organizacích mezi zastupitelské úřady a stanovil, že jejich vedoucí pověřuje a odvolává na návrh vlády prezident.

Rozdíl je jednoduchý: prezident tuto pravomoc nezískal až v roce 2017. Ústavní základ existuje od roku 1993. Zákon z roku 2017 výslovně stanovil, jak se tato pravomoc u stálých misí vykonává.

Samotný rok 2017 proto spor neřeší. Rozhodující je, co znamená pojem „vedoucí zastupitelských misí“ v čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy.

Vondráček jej vykládá úžeji. Odpůrci změny naopak poukazují na to, že český právní řád stálou misi při mezinárodní organizaci výslovně řadí mezi zastupitelské úřady.

A zde se přikláním k druhému výkladu. Jestliže Ústava hovoří obecně o vedoucích zastupitelských misí a zákon mezi zastupitelské úřady výslovně řadí také stálé mise, není podle mě přesvědčivé tuto kategorii z ústavního pojmu bez dalšího vyjmout.

Pokud jsou vedoucí stálých misí „vedoucími zastupitelských misí“ ve smyslu Ústavy, pak je důsledek zásadní: pravomoc založenou Ústavou nelze prezidentovi odebrat obyčejným zákonem.

Prezident nerozhoduje sám

V celé debatě navíc poněkud zaniká, že prezident při výkonu pravomocí podle čl. 63 nerozhoduje bez účasti vlády.

Jeho rozhodnutí vyžadují spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády a odpovědnost za ně nese vláda.

To není formalita. Je to klasický mechanismus dělby moci. Prezident pravomoc vykonává, ale vláda se na jejím výkonu podílí a nese politickou odpovědnost.

Navíc vedoucí mise je už podle současné úpravy pověřován prezidentem na návrh vlády.

Pak se nabízí jednoduchá otázka: proč je nutné prezidenta z tohoto mechanismu úplně odstranit?

Pokud má být cílem pouze efektivnější fungování zahraniční služby, není úplně zřejmé, proč nestačí mechanismus, který už dnes spojuje prezidenta a vládu.

Tady už nejde jen o administrativu. Jde o rozložení ústavní moci.

Ústavní zvyklosti nejsou jen politický folklor

Český ústavní systém nestojí pouze na doslovném textu Ústavy. Významnou roli v něm mají také ústavní zvyklosti a dlouhodobě ustálená ústavní praxe. Nejsou zákonem napsaným ve Sbírce zákonů a nelze jimi přepsat jasné znění Ústavy. Mohou ale doplňovat její fungování a být důležitým vodítkem při výkladu míst, která Ústava neřeší úplně podrobně.

S tím se setkáváme například při sestavování vlády. Ústava říká, že prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní ministry. Nikde však nestanoví, že premiérem musí jmenovat předsedu strany, která získala ve volbách nejvíce hlasů, ani mu přesně neurčuje, koho má po volbách jako prvního pověřit jednáním o vzniku vlády. V politické a ústavní praxi se proto postupuje s ohledem na výsledky voleb a především na možnost sestavit vládu schopnou získat důvěru Poslanecké sněmovny.

To je jednoduchý příklad toho, proč při fungování Ústavy nestačí vždy otevřít její text a hledat jednu větu s hotovou odpovědí. Ústavní zvyklosti nemohou Ústavu přepsat, ale pomáhají vyplňovat prostor, který její text ponechává politické praxi.

Význam ustálené praxe ostatně ukázal i letošní spor o účast prezidenta na summitu NATO. Ústavní soud v červnu 2026 v předběžném opatření poukázal na dlouhodobou a ustálenou praxi od vstupu České republiky do NATO, podle níž je prezident členem české delegace na summitech Aliance. Soud proto dočasně zabránil vládě a Ministerstvu zahraničních věcí, aby prezidentu Petru Pavlovi bránily v účasti na summitu v Ankaře. Současně zdůraznil, že tím ještě nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci.

To je pro současný spor podstatné. Ústavní praxe sama nevytvoří pravomoc proti textu Ústavy. Při výkladu otevřeného ústavního pojmu ji ale nelze jednoduše ignorovat.

Proto ani argument, že v určitém období byla situace řešena jinak, nemůže sám o sobě celý spor rozhodnout.

Obyčejný zákon není Ústava

Pokud je pravomoc prezidenta skutečně založena přímo v Ústavě, nemůže ji Parlament obyčejným zákonem jednoduše přesunout na ministra zahraničních věcí.

Ústava je záměrně obtížnější změnit než běžný zákon. Ústavní zákon vyžaduje v Poslanecké sněmovně třípětinovou většinu všech poslanců, tedy 120 ze 200, a v Senátu třípětinovou většinu přítomných senátorů.

Není to legislativní komplikace navíc. Je to pojistka, která má zabránit tomu, aby si každá momentální politická většina mohla podle své potřeby přestavovat základní pravidla fungování státu.

Pokud má Vondráček pravdu a čl. 63 odst. 1 písm. e) na vedoucí stálých misí skutečně nedopadá, může Parlament jejich postavení běžným zákonem změnit.

Pokud ale pod tento článek spadají, je situace opačná.

Právě proto je celý spor především sporem o výklad Ústavy, nikoli o několik slov v zákoně o zahraniční službě.

Nejde o Petra Pavla

Celá věc se odehrává v konkrétní politické situaci. Prezident Petr Pavel má s vládní většinou spory a v posledních měsících se opakovaně střetávají také v otázkách rozsahu prezidentských pravomocí.

Bylo by ale příliš snadné vysvětlit současnou změnu pouze osobním konfliktem mezi Hradem a vládou. Z dostupných skutečností takový závěr neplyne.

Podstatnější je něco jiného.

Petr Pavel nebude prezidentem navždy. Stejně tak nebude současná politická většina vládnout navždy. Ústavní pravidla proto nemohou být posuzována podle toho, komu právě vyhovují.

Dnes může být prezident pro vládu nepohodlný. Příště může být jejím politickým spojencem. Za několik let mohou být role úplně obrácené.

Ústava má přežít všechny z nich.

Brzdy nejsou chyba systému

Vítěz voleb získává právo vládnout.

Nezískává tím ale právo upravit si základní pravidla tak, aby mu ostatní ústavní instituce překážely co nejméně , a to přesto , že má ten pocit a vyhovovalo by mu to

Prezident, vláda, Parlament a soudy mají rozdílné pravomoci a někdy se jejich zájmy střetnou. Jeden orgán může druhému jeho plán zkomplikovat nebo jej přinutit hledat kompromis.

To však  není porucha systému.

To je systém.

Brzdy a protiváhy existují právě proto, aby se moc nesoustředila v jediném místě. Demokracie totiž není jen schopnost většiny prosadit svůj návrh. Je také schopností většiny respektovat hranice, které jí stanoví Ústava.

Spor o vedoucí stálých misí proto není jen technickou otázkou zahraniční služby. Je to poměrně názorný test toho, kde končí prostor obyčejného zákona a začíná Ústava.

Jestliže Ústava tuto pravomoc prezidentovi skutečně dává, obyčejný zákon mu ji vzít nemůže.

A jestliže mu ji nedává, musí být přesvědčivě vysvětleno, proč pojem „vedoucí zastupitelských misí“ nezahrnuje stálé mise, které český právní řád sám řadí mezi zastupitelské úřady.

To je skutečné jádro celého sporu.

A hranice mezi běžným zákonem a Ústavou je příliš důležitá na to, aby se měnila podle momentální politické většiny.