Internet roku 2006 ještě nebyl dnešním strojem na výrobu paralelních realit. Facebook se právě otevíral širší veřejnosti, Twitter byl čerstvě narozený, YouTube existovala něco přes rok a algoritmus ještě nerozhodoval každé ráno, zda člověk stráví dopoledne s receptem na lasagne, nebo zjistí, že planetu řídí pedofilové z podzemí Washingtonu. Přesto už kolem 11. září vzniklo prakticky všechno, co bude později charakterizovat informační svět sociálních sítí: nedůvěra k oficiálním institucím, amatérská analýza videa, anonymní „experti", několik skutečných odborníků vystupujících mimo svůj obor, dokumentární filmy vyráběné mimo tradiční média, virální šíření materiálů a především přesvědčení, že samotné kladení otázky je už téměř důkazem, že odpověď musí být jiná než ta oficiální.

Britské listy jsou v tomto příběhu zajímavé právě proto, že mají všechno zachováno.

Už v březnu 2002 zveřejnily rozsáhlý text Bushky Bryndové „Pochybnosti o pozadí zářijových teroristických útoků proti USA sílí", který shromažďoval různé otázky a podezření týkající se útoků. O čtyři roky později Jan Čulík v rozhlasové debatě připomněl, že se tento článek stal do té doby nejčtenějším textem v historii Britských listů, přibližně se 60 000 čtenáři. To je pozoruhodné číslo nejen jako údaj o BL. Ukazuje, po čem veřejnost tehdy měla hlad. Příběh devatenácti únosců, al-Káidy a gigantického selhání bezpečnostního aparátu byl pro část publika méně uspokojivý než představa, že někde za ním musí existovat ještě druhý příběh. https://legacy.blisty.cz/art/30218.html

V září 2005 už Britské listy publikovaly vedle sebe texty „Otazníky kolem 11. září" a Petra Schnura „11. září 2001 – jeden velký otazník". O rok později se téma kolem pátého výročí rozrostlo téměř do samostatné dokumentace. BL informovaly například o skupině amerických univerzitních pedagogů přesvědčených, že oficiální vysvětlení útoků není pravdivé, zveřejňovaly argumenty o řízené demolici věží a WTC 7, odpovědi čtenářů a polemiky o tom, zda podobné názory vůbec publikovat. https://legacy.blisty.cz/2005/10/6/

Nešlo přitom o českou zvláštnost. V Británii vyprodával přednášky David Ray Griffin, emeritní profesor religionistiky a jeden z nejznámějších intelektuálních představitelů takzvaného 9/11 Truth Movement. Britské listy 9. září 2006 přebíraly z Guardianu zprávu o londýnském vystoupení a citovaly tehdejší průzkum, podle něhož více než třetina Američanů připouštěla možnost, že vláda útokům vědomě dovolila proběhnout nebo se na nich nějak podílela. Konspirace kolem 11. září tedy nebyla malou subkulturou několika lidí v internetovém sklepě. Stala se masovým společenským fenoménem. https://legacy.blisty.cz/art/30220.html

Pak přišel Loose Change. Film Dylana Averyho vznikl s rozpočtem, který by v normální televizní produkci sotva zaplatil několik dní střihu, a přesto se stal jedním z prvních skutečných internetových filmových hitů. Jeho druhá verze, zveřejněná v roce 2005, spojila prakticky celý katalog tehdejšího 9/11 Truth Movement: věže byly údajně odstřeleny, Pentagon nezasáhl Boeing 757, ale raketa, let United 93 údajně neskončil tak, jak tvrdily úřady, a za operací měly stát části amerického státu. V lednu 2007 Guardian zaznamenal přes čtyři miliony zhlédnutí jen na Google Video a desetitisíce distribuovaných DVD; tvůrci sami tvrdili podstatně větší dosah. Internet poprvé ukazoval, že ke konkurenci CNN už nepotřebujete televizní stanici. Stačí laptop, hudba a hlas, který zní, jako by přesně věděl, o čem mluví. https://www.theguardian.com/media/2007/jan/26/digitalmedia

Právě tady je po pětadvaceti letech vhodné oddělit dvě věci, které bývají zbytečně smíchány. Pochybnost není konspirační teorie. A skutečnost, že vláda lhala v jedné věci, nedokazuje, že lže ve všech ostatních.

Bushova administrativa skutečně používala chybné a někdy přehnané argumenty při cestě k válce v Iráku. Program CIA skutečně zahrnoval mučení, které bylo před veřejností dlouho utajováno. NSA skutečně vytvořila rozsáhlé sledovací programy, o jejichž existenci se občané dozvěděli až díky Edwardu Snowdenovi. O tajných věznicích CIA se skutečně dlouho nevědělo. Kdo v letech 2002 až 2006 tvrdil, že americká vláda může něco zásadního tajit a současně veřejnosti říkat něco jiného, nepopsal absurdní možnost. Popsal něco, co v několika případech opravdu nastalo.

Jenže právě zde končí legitimní nedůvěra a začíná logický trik. Z toho, že vláda lhala o určité části irácké argumentace, nijak nevyplývá, že nechala odstřelit World Trade Center. Z existence tajného programu CIA neplyne, že Pentagon zasáhla řízená střela. Snowdenovy dokumenty nedávají žádnou novou váhu teorii, že United 93 tajně přistál jinde. Stát může lhát a přitom člověk na YouTube může rovněž lhát. Jsou to dvě schopnosti, které se navzájem nevylučují.

Největší kariéru udělala teorie řízené demolice dvojčat. Její intuitivní síla je pochopitelná. Člověk vidí obrovskou ocelovou budovu padající téměř vertikálně a pokud někdy sledoval demolici hotelu v Las Vegas, obraz mu připadá povědomý. K tomu se přidal jeden z nejslavnějších argumentů celé diskuse: letecké palivo údajně nedokáže roztavit konstrukční ocel, takže požár nemohl věže zničit.

První část je pravdivá a druhá z ní nevyplývá. NIST nikdy netvrdil, že ocelové sloupy musely být roztaveny. Jeho rozsáhlé vyšetřování dospělo k závěru, že nárazy boeingů poškodily nosné sloupy a strhly část protipožární izolace z konstrukce; následné rozsáhlé požáry zahřály nechráněnou ocel natolik, že podstatně ztratila pevnost, podlahové systémy se deformovaly a tahaly obvodové sloupy dovnitř, až došlo k iniciaci kolapsu. Ocel tedy nemusela téct jako mozzarella na pizze. Stačilo, aby konstrukce při vysoké teplotě přestala mít vlastnosti, s nimiž byla navržena.

NIST současně nenašel důkazy podporující hypotézu řízené demolice. Kolaps obou věží podle jeho analýzy začal právě v oblastech poškozených nárazem a požárem a postupoval shora dolů. Vyšetřovatelé nenalezli odpovídající zvukové, obrazové ani fyzické známky série explozí potřebné k odstřelu konstrukce. Je ovšem pravda i něco, co zastánci demolice oprávněně připomínali: NIST netestoval zachované kusy oceli na rezidua termitu či výbušnin. Úřad svůj postup zdůvodnil tím, že ostatní fyzikální a obrazové důkazy mu neposkytovaly důvod považovat takovou hypotézu za pravděpodobnou. Člověk může diskutovat, zda bylo vhodné podobný test provést. Nelze však poctivě převést větu „test nebyl proveden" na větu „byly nalezeny výbušniny".

Ještě větším magnetem se stala budova WTC 7, protože ji nezasáhlo žádné letadlo. Sedmačtyřicetipatrový mrakodrap se zřítil v 17.20, více než sedm hodin po pádu první věže. Na videu vypadá jeho závěrečný kolaps skutečně velmi podobně jako demolice. A dlouhá léta chyběla definitivní technická zpráva; NIST ji vydal až v listopadu 2008. Pro konspirační scénu to bylo téměř ideální: třetí budova, o níž mnoho lidí ani nevědělo, nebyla zasažena letadlem a spadla téměř symetricky.

Vyšetřování NIST dospělo k závěru, že trosky severní věže založily požáry na nejméně deseti patrech WTC 7, přičemž na několika z nich hořelo nekontrolovaně celé hodiny poté, co selhal přívod vody do hasicího systému. Tepelná roztažnost dlouhých ocelových nosníků podle modelu postupně způsobila selhání konstrukce kolem kritického sloupu 79; následoval vnitřní progresivní kolaps, který je na videích patrný mimo jiné pádem východního penthousu ještě před tím, než se začne pohybovat vnější fasáda. Teprve potom ztratila podporu vnější konstrukce a budova působivě klesla jako jeden celek.

Je dokonce pravda, že část tohoto pohybu proběhla ve volném pádu. NIST to po připomínkách k návrhu zprávy výslovně změřil a popsal. Z přibližně 5,4 sekundy sledovaného poklesu severní fasády trvala střední fáze asi 2,25 sekundy s gravitačním zrychlením, tedy prakticky volným pádem. Před ní však byla fáze s menším zrychlením a po ní další zpomalení. Pro NIST tato krátká fáze nebyla důkazem výbušnin, ale důsledkem toho, že vnitřní konstrukce už před viditelným pádem fasády ztratila schopnost vnější rám podpírat. To je dobrý příklad, proč bývá věcná odpověď méně elegantní než internetová: ano, část budovy skutečně padala volným pádem; ne, z toho automaticky neplyne řízená demolice.

Další populární teorie tvrdila, že Pentagon nemohl zasáhnout let American Airlines 77, protože na prvních fotografiích nebyl před budovou pěkně zaparkovaný ocas boeingu jako v kresleném filmu o letecké nehodě. Jenže důkazní situace není založena na jedné televizní fotografii. FBI při vyšetřování PENTTBOM pracovala s troskami letadla, lidskými ostatky, DNA, osobními předměty, cestovními a letištními záznamy a dalšími fyzickými důkazy; na místě pracovali mimo jiné specialisté na výbušniny, kteří zkoumali části letadla a sutin. Na palubě letu 77 zemřelo všech 64 lidí a uvnitř Pentagonu dalších 125. Přesvědčení, že žádný boeing neexistoval, by tedy vyžadovalo alternativní vysvětlení nikoli jedné rozmazané kamery, ale celého souboru nezávislých stop.

Podobně je tomu s letem United 93. Konspirační verze se pohybovaly od sestřelení americkou armádou až po tvrzení, že letadlo ve skutečnosti přistálo. Jenže z jeho kokpitu se zachoval hlasový záznam posledních 31 minut, existují hovory cestujících, údaje řízení letového provozu, záznam letových dat a fyzické místo havárie. Komise pro 11. září rekonstruovala závěr letu do sekund: cestující se pokusili proniknout do kokpitu a únosci nakonec stroj nasměrovali do země u Shanksville. Nikdo nemusí věřit prezidentovi Spojených států, aby přijal tuto rekonstrukci; důkazy nejsou tvořeny prezidentským projevem.

A pak tu byly podezřelé burzovní obchody. Krátce po útocích vzbudily pozornost neobvyklé sázky na pokles akcií některých leteckých společností a vznikla přirozená otázka, zda někdo znal plán předem a rozhodl se na něm vydělat. Tady je právě krásný rozdíl mezi legitimním podezřením a výsledkem vyšetřování. SEC, FBI a další úřady tyto transakce prověřovaly. Komise pro 11. září následně uvedla, že rozsáhlá vyšetřování nenašla důkaz, že by někdo s předchozí znalostí útoků na burzovních operacích profitoval. Podezřelé obchody tedy existovaly. Podezření bylo rozumné. Důkaz předchozí znalosti se nenašel. Tak má ideálně fungovat otázka: položí se, vyšetří se a výsledek nemusí odpovídat tomu, co člověk čekal.

Právě v tomto bodě je zajímavé znovu otevřít rozhlasovou debatu Britských listů z roku 2006. Když Radko Kubičko namítal, že zveřejňováním podobných materiálů může médium legitimovat nesmysl, odpověď BL byla v zásadě jednoduchá: některé otázky se v zahraničí normálně diskutují, takže nemá smysl českému čtenáři předstírat, že neexistují. Já jsem tehdy dodal něco, co bych podepsal i dnes: publikoval jsem už názory, kterým jsem v určité chvíli věřil, a když se později ukázaly jako nepravdivé, změnil jsem názor. Nevidím na tom nic ostudného. Opačný způsob je horší: strávit dalších dvacet let obranou omylu jen proto, že pod ním kdysi stálo naše jméno.

Při pohledu zpět ale vidím také problém, který jsme tehdy ještě nemohli úplně chápat. V klasickém novinářském modelu znamenalo „dát prostor" obvykle zveřejnit kontroverzní argument vedle dalších argumentů a předpokládat, že veřejná debata ho prověří. Internet tento mechanismus změnil. Text už nežije vedle korekce, která vyšla za dva dny. Žije samostatně dvacet let, objevuje se ve vyhledávači bez kontextu a může mít mnohonásobně více čtenářů než jeho pozdější vyvrácení. Algoritmus navíc nemá názor na statiku budov. Ví pouze, že video „TAJNÝ DŮKAZ, KTERÝ VÁM ZAKAZUJÍ VIDĚT" pravděpodobně udrží diváka déle než 10 000 stran technického materiálu NIST.

Britské listy samy během let změnily tón. Při desátém výročí roku 2011 publikovaly „Deset let po 11. září: Nadbytek konspiračních teorií", už nikoli jako další příspěvek k technickým pochybnostem, ale jako pohled na samotný fenomén, který kolem atentátů vyrostl. To není důkaz nějaké redakční konverze od hereze ke správné víře. Je to spíše ukázka toho, že během deseti let výrazně přibyly důkazy, technická vyšetřování i zkušenosti s tím, jak konspirační kultura funguje. blisty.cz/art/60115-deset-let-po-11-zari-nadbytek-konspiracnich-teorii.html

Pětadvacet let po atentátech je totiž asi největším omylem nazývat všechno, co odporuje oficiálnímu stanovisku, „konspirační teorií". Samotné útoky z 11. září byly skutečnou konspirací. Khalid Sheikh Mohammed předložil plán, vedení al-Káidy ho schválilo, operativci byli vybráni a financováni a devatenáct mužů jej uskutečnilo. Vyšetřování Komise pro 11. září odhadlo náklady operace na přibližně 400 až 500 tisíc dolarů a nenašlo důkaz, že by financování poskytla americká osoba nebo zahraniční vláda. Konspirace tedy existovala. Otázkou nikdy nebylo, zda se lidé mohou tajně dohodnout na strašné věci. Mohou. Otázkou je, která konspirace má důkazy.

Také není rozumné tvrdit, že všechny podrobnosti 11. září jsou dokonale vysvětleny a každá pochybnost je projevem duševní poruchy. Historická vyšetřování mají mezery, některé materiály zůstávaly roky utajené, paměť svědků je nedokonalá a velké katastrofy vždy obsahují epizody, jejichž rekonstrukce není stoprocentní. Technické zprávy NIST jsou modely založené na dostupných datech, nikoli božský přenos z nebe. I oficiální vyšetřování mohou obsahovat chyby a mají být kritizována.

Jenže kritika má jednu poněkud nepopulární povinnost: musí se sama nechat vyvrátit.

A právě tady konspirační teorie často získává nesmrtelnost. Pokud vláda dokument zveřejní, může být padělaný. Pokud ho nezveřejní, jeho utajení něco dokazuje. Pokud odborníci teorii odmítnou, jsou součástí systému. Pokud ji odborník podpoří, konečně se našel nezávislý hlas. Chybějící důkaz se stává důkazem, že byl odstraněn. V tomto modelu už neexistuje informace, která by teorii mohla falsifikovat. A hypotéza, kterou nelze žádným myslitelným důkazem vyvrátit, přestává být vyšetřovací hypotézou. Stává se vírou.

Některá podezření o americkém státu se potvrdila, jen se týkala jiných věcí, než si jejich autoři mysleli. Washington skutečně tajil mučení. Skutečně existovaly black sites. Argumentace před válkou v Iráku skutečně obsahovala závažně chybné informace. NSA skutečně shromažďovala data v rozsahu, který veřejnost neznala.

To všechno dnes víme právě proto, že existují dokumenty, vyšetřování, svědci a důkazy.

Pro řízenou demolici WTC 1, WTC 2 a WTC 7, raketu v Pentagonu nebo tajné přistání United 93 se za pětadvacet let srovnatelný soubor důkazů neobjevil. Naopak přibýval materiál podporující vysvětlení založené na únosech čtyř letadel, nárazech, požárech, konstrukčním selhání a operaci al-Káidy.

To není vítězství „oficiální verze". Takový výraz je sám o sobě trochu podvodný, jako by existoval jeden dokument se státní pečetí, který máme buď celý přijmout, nebo celý odmítnout. Existují tisíce různých důkazů vytvořených různými institucemi, vědci, novináři, hasiči, policisty, telefonními společnostmi, aeroliniemi, rodinami obětí a vyšetřovateli. Některé části příběhu známe lépe než jiné. Některé závěry byly během let opraveny. Tak funguje normální poznávání skutečnosti.

Vytisknout