Od 11. září k Bagdádu

11. 9. 2026 / Fabiano Golgo

 
Kdyby člověk v březnu 2003 přistál ve Spojených státech bez předchozí znalosti událostí a několik dní sledoval americkou politickou debatu, mohl docela snadno získat dojem, že cesta bombardérů k Bagdádu začala někde mezi troskami World Trade Center. Ve skutečnosti mezi devatenácti únosci z 11. září nebyl jediný Iráčan, vyšetřování nikdy neprokázalo účast Saddámova režimu na přípravě útoků a samotný George W. Bush nakonec v září 2003 veřejně řekl, že Spojené státy nemají důkaz, že by Saddám Husajn byl do 11. září zapojen. Přesto v průzkumu Gallupu těsně před invazí věřilo 51 procent Američanů, že Saddám byl na útocích osobně účasten, a Pew v únoru 2003 zjistil dokonce 57 procent lidí přesvědčených, že pomáhal mužům, kteří 11. září zaútočili. To není drobná chyba v zeměpisu veřejného mínění. To je politický výkon.

 
Nebylo nutné říci „Saddám shodil věže". Stačilo znovu a znovu vložit do stejného politického příběhu 11. září, teroristy, zbraně hromadného ničení a Irák, až se rozdíl mezi tím, kdo Ameriku skutečně napadl, a tím, koho se Washington chystal napadnout, začal v hlavách milionů lidí rozmazávat.

Bush tento mechanismus předvedl téměř laboratorně 7. října 2002 v Cincinnati. V projevu věnovaném irácké hrozbě se zeptal, proč je nutné po jedenácti letech problém se Saddámem řešit právě nyní, a odpověď našel přímo v 11. září: Amerika zažila hrůzu útoků a viděla, že její nepřátelé jsou ochotni narazit letadly do budov plných nevinných lidí. O několik vět později přišla slavná formulace, že Spojené státy nemohou čekat na „kouřící pistoli", protože by mohla mít podobu jaderného hřibu. Bush tím netvrdil, že Saddám vyslal Mohameda Attu. Udělal něco politicky účinnějšího: použil emocionální paměť 11. září jako měřítko rizika, které údajně představoval někdo jiný.

A tady se narodil jeden z nejdůležitějších posunů celého období po 11. září. Před útoky se stát tradičně posuzoval podle toho, co dělá, co pravděpodobně připravuje a jaké má schopnosti. Po 11. září Bushova doktrína nabídla mnohem pružnější metr: co kdyby mohl jednoho dne udělat něco tak strašného, že si nemůžeme dovolit čekat, až budeme mít důkaz? To je politicky téměř kouzelný nástroj, protože důkaz přestává být podmínkou akce a jeho absence se může stát argumentem pro rychlost. Pokud budeme čekat, možná už bude pozdě. Každý rodič tuto logiku zná od dítěte, které potřebuje okamžitě nový počítač, jen v tomto případě šlo o válku.

Saddám Husajn byl pro tuto konstrukci ideální padouch, protože skutečným padouchem opravdu byl. Jeho režim používal chemické zbraně, napadl Írán, okupoval Kuvajt, vraždil a mučil své odpůrce a po mnoho let se snažil mařit práci mezinárodních zbrojních inspektorů. Washington tedy nemusel vyrábět neškodného člověka a převlékat ho za Hitlera. Stačilo vzít diktátora se skutečně krvavou minulostí a přidat k ní budoucnost, kterou americké zpravodajské služby nedokázaly bezpečně prokázat.

Tady také vzniká problém se zjednodušenou verzí příběhu, podle níž mezi Saddámem a al-Káidou „neexistovalo vůbec nic". Existovaly kontakty. Komise pro 11. září popsala schůzky iráckých představitelů s bin Ládinem a jeho lidmi v devadesátých letech, společnou nenávist vůči Spojeným státům a dokonce zprávy o nabídce iráckého útočiště bin Ládinovi. Jenže komise současně dospěla k mnohem podstatnějšímu závěru: nenašla důkaz, že by se tyto kontakty vyvinuly v operační spolupráci, ani důkaz, že by Irák spolupracoval s al-Káidou na přípravě či provedení útoku proti Spojeným státům. To je podstatně přesnější než dva politické slogany, které tehdy proti sobě bojovaly: „Saddám a bin Ládin byli spojenci" na jedné straně a „nikdy spolu neměli nic společného" na druhé.

Britské listy mají v tomto bodě vlastní zajímavý archivní otisk. Dne 16. června 2004 zveřejnily text s jednoznačným titulkem „Irák neměl nic společného s útoky z 11. září". Samotný článek už byl přesnější než titulek: informoval o závěrech vyšetřovatelů, podle nichž neexistovaly věrohodné důkazy, že Irák pomohl al-Káidě útoky provést, a zároveň zmiňoval dřívější kontakty mezi bin Ládinem a iráckými představiteli. S odstupem pětadvaceti let stojí za to zachovat i tuto jemnost: BL měly pravdu v základní věci, že Saddám nebyl spolupachatelem 11. září, ale titulek byl absolutnější než důkazní materiál. Archiv je užitečný právě tehdy, když jej nepoužíváme jako rodinné album vlastních vítězství.

A potom byla Praha.

Pro českého čtenáře je právě takzvaná Prague connection možná nejpodivuhodnějším detailem celého příběhu, protože Česká republika se na krátkou dobu ocitla přímo v jedné z nejvýbušnějších hypotéz, které mohly spojit 11. září se Saddámovým režimem. Po útocích zdroj české kontrarozvědky oznámil, že poznal Mohameda Attu jako muže, který se měl 9. dubna 2001 v Praze setkat s Ahmadem Khalilem Ibrahimem Samirem al-Aním, iráckým diplomatem považovaným za důstojníka irácké rozvědky. Ministr vnitra Stanislav Gross 26. října 2001 veřejně potvrdil, že podle českých informací k takovému kontaktu došlo. Premiér Miloš Zeman pak CNN dokonce řekl, že se setkání netýkalo přípravy útoků na americké věže, ale údajného plánu proti sídlu Rádia Svobodná Evropa v Praze.

Pro Washington to byla zpráva téměř příliš dokonalá. Najednou tu nebyl jen abstraktní „kontakt" iráckého režimu s terorismem, ale údajná pražská schůzka mezi hlavním organizátorem únosů a iráckým zpravodajcem pouhých několik měsíců před útoky. Dick Cheney v prosinci 2001 v pořadu Meet the Press prohlásil, že je „pretty well confirmed", tedy docela dobře potvrzeno, že Atta do Prahy přijel a setkal se s vysokým představitelem irácké rozvědky. Pozdější vyšetřování však tuto jistotu postupně rozebralo. FBI a CIA nenašly důkazy potvrzující Attovu přítomnost v Praze v době údajné schůzky, výpovědi a cestovní údaje ukazovaly jiným směrem a Komise pro 11. září nakonec konstatovala, že dostupné důkazy původní českou zprávu nepodporují.

To je mimochodem krásná lekce o povaze „zpravodajské informace". Ve filmu je zpravodajská informace pravda, kterou tajný agent objevil dříve než ostatní. Ve skutečnosti je to často tvrzení zdroje s určitou mírou spolehlivosti, které musí být porovnáno s dalšími údaji, fotografiemi, cestovními záznamy, telefony a svědectvími. Český zdroj mohl být zcela upřímně přesvědčen, že viděl Attu, a přesto se mýlit. Komise sama uvedla, že lidé, kteří zdroj hodnotili, ho považovali za upřímného a věřícího vlastnímu příběhu. Upřímnost je však v kriminalistice sympatická vlastnost svědka, nikoli náhrada důkazu.

O to významnější je, že příběh přežíval i ve chvíli, kdy se pod ním půda rozpadala. Senátní výbor pro zpravodajské služby později uvedl, že americká zpravodajská komunita Attovu pražskou schůzku nepotvrdila, přestože viceprezident o ní opakovaně veřejně hovořil. V roce 2008 výbor při závěrečném hodnocení předválečných výroků administrativy výslovně konstatoval, že tvrzení viceprezidenta o Attově setkání s iráckým zpravodajcem nebylo dostupnými zpravodajskými informacemi potvrzeno.

Praha tak nevstoupila do války tankem. Vstoupila do ní větou.

Další rozhodující ingrediencí byly zbraně hromadného ničení. Tady je také potřeba odolat pohodlné zpětné legendě, že celá americká zpravodajská komunita věděla, že žádné zbraně nejsou, a Bush si je jednoduše vymyslel. Předválečné americké hodnocení bylo opravdu vážně chybné; zpravodajské služby samy hodnotily řadu iráckých programů mnohem jistěji, než dovolovaly jejich důkazy. Senátní vyšetřování později identifikovalo zásadní analytické a informační chyby. Současně ale následná šetření ukázala, že některé veřejné výroky politického vedení odrážely nejistoty zpravodajců velmi špatně nebo vůbec. Jinými slovy, selhala zpravodajská analýza a politika z její nejtvrdší verze ještě dokázala vyrobit marketingový materiál.

Nejpamátnější prezentaci tohoto materiálu provedl Colin Powell 5. února 2003 v Radě bezpečnosti OSN. Právě Powell měl obrovskou cenu, protože nebyl Cheney ani Rumsfeld; pro mnoho lidí představoval umírněnou, profesionální tvář administrativy. Na obrazovkách ukazoval satelitní snímky, přehrával odposlechy, hovořil o biologických a chemických zbraních a pak přešel k tomu, co označil za „mnohem zlověstnější spojení" mezi Irákem a sítí al-Káidy. Zvláštní místo dostal Abu Musab al-Zarqawi, který se léčil v Bagdádu a jehož síť působila také na severovýchodě Iráku. Powell přitom sám připustil detail, který se v televizní dramatizaci snadno ztratil: tábor spojovaný se Zarqawím ležel v kurdské oblasti mimo Saddámovu přímou kontrolu.

Powell později označil svou prezentaci za skvrnu na svém záznamu. To už však bylo pozdě. Politická síla projevu nespočívala pouze v jednotlivých tvrzeních, ale v obrazu, který skládala: Saddám, jedy, biologické zbraně, teroristé, al-Káida. V hlavě člověka, který osmnáct měsíců předtím sledoval lidi skákající z World Trade Center, nebylo nutné nakreslit poslední čáru mezi jednotlivými body. Mozek má rád spojování teček a vlády tuto lidskou zálibu objevily dávno před PowerPointem.

Britské listy už v červnu 2004 psaly, že americká veřejnost stále spojuje Saddáma s 11. zářím. Data ukazují, že to nebyla novinářská hyperbola. Gallup naměřil 53 procent Američanů přesvědčených o Saddámově osobní účasti v srpnu 2002, 51 procent těsně před válkou a ještě v prosinci 2003, devět měsíců po invazi, se číslo znovu dostalo na 53 procent. Dokonce poté, co Bush 17. září 2003 výslovně řekl, že žádný důkaz Saddámovy účasti na 11. září nemáme, tomu v následujícím průzkumu Gallupu stále věřilo 43 procent respondentů.

To je možná nejzajímavější odpověď na otázku, zda Bushova administrativa „spojovala Irák s 11. zářím". Její obhájci mohli vždy vytáhnout stenografický záznam a říci: ukažte nám větu, kde prezident tvrdí, že Saddám nařídil útok. Kritici zase mohli ukázat na veřejnost, jejíž velká část právě tomu uvěřila. Obě věci mohou být současně pravda. Politická komunikace totiž není soudní výpověď. Jejím výsledkem není jen to, co politik doslova vyslovil, ale také obraz, který po stovkách opakování zůstane v hlavách jeho posluchačů.

Bílý dům tuto hranici sám velmi názorně demonstroval v září 2003. Když se novináři ptali, proč tolik Američanů věří v Saddámovu účast na útocích, mluvčí Scott McClellan trval na tom, že administrativa nic takového nikdy netvrdila. Ve stejné odpovědi však okamžitě přešel k „dlouhé historii" Saddámových vazeb na terorismus a al-Káidu a k post-11. zářijové hrozbě spojení teroristů se státy vlastnícími zbraně hromadného ničení. V jediné tiskové odpovědi tak máme destilovanou celou techniku: popřít přímé spojení a vzápětí obnovit asociaci.

George Bush nakonec řekl věc velmi jasně: „We've had no evidence that Saddam Hussein was involved with September the 11th." Žádný důkaz Saddámovy účasti na útocích jsme neměli. Jenže to řekl 17. září 2003, téměř šest měsíců poté, co americké a britské jednotky vstoupily do Iráku.

O rok později už se hroutila i druhá hlavní noha předválečné argumentace. Iraq Survey Group pod vedením Charlese Duelfera nenalezla zásoby zbraní hromadného ničení, jejichž hrozba tvořila jádro veřejného zdůvodnění války. Saddám měl historii těchto programů, některé ambice a záměr obnovit určité kapacity, pokud by sankční režim padl, ale ten Irák, do něhož americká armáda vtrhla v březnu 2003, nebyl arzenálem, který byl před válkou líčen veřejnosti.

Britské listy tento rozpad sledovaly prakticky za pochodu. Už v dubnu 2004 upozorňovaly, že část dramatických informací dodávaných iráckými emigranty a využívaných k odůvodnění invaze se ukazuje jako nespolehlivá. V únoru téhož roku publikovaly analýzu Immanuela Wallersteina připomínající, že hlavní představitelé neokonzervativního proudu usilovali o změnu režimu v Iráku dávno před 11. zářím. To je další důležitá korekce jednoduchého příběhu: útoky nevytvořily myšlenku svrhnout Saddáma. Ta existovala už před nimi. Útoky jí poskytly něco jiného a politicky mnohem cennějšího — okamžik, v němž se změnil americký práh přijatelného rizika.

Právě proto není přesné říci, že 11. září „způsobilo" válku v Iráku. Mezi jedním a druhým neexistuje tak jednoduchá příčinná čára. V Bushově administrativě byli lidé, kteří považovali Saddámův režim za problém už dávno předtím; existovala historie konfliktů, sankcí, inspekcí i skutečného iráckého použití chemických zbraní. Kongres válku autorizoval, řada amerických demokratů ji podpořila a britská vláda Tonyho Blaira se stala jejím nejvýznamnějším spojencem. Historie je nepříjemná právě tím, že odmítá poskytnout jednoho scenáristu.

Ale bez 11. září by se tato válka americké veřejnosti prodávala mnohem obtížněji. To není spekulace založená jen na dnešním pohledu. Bush sám spojoval nutnost preventivně čelit Iráku s lekcí 11. září; jeho administrativa definovala konflikt s Bagdádem jako součást širší války proti teroru a veřejnost toto spojení převzala. V lednu 2003 považovalo podle Gallupu 50 procent Američanů případnou válku v Iráku za součást války proti terorismu zahájené 11. září, zatímco 48 procent ji vidělo jako samostatnou vojenskou akci. Politická země už byla rozdělena téměř přesně na polovinu podle toho, zda přijala či odmítla rámec, který jí vláda nabízela.

Po válce následovalo ještě mnohem tvrdší oficiální hodnocení. Senátní výbor pro zpravodajské služby dospěl v pozdějších vyšetřováních k závěru, že některá veřejná tvrzení administrativy o Iráku a al-Káidě byla silnější než podkladové zpravodajské informace a že zpravodajská komunita nepotvrdila údajnou Attovu schůzku v Praze, kterou Cheney opakovaně zmiňoval. Zpráva o předválečných informacích rovněž nepotvrdila iráckou účast či předchozí znalost útoků z 11. září ani materiální či operační podporu al-Káidy pro jejich provedení.

A tím se dostáváme k největší ironii celého příběhu. Usáma bin Ládin chtěl útokem na Spojené státy vyvolat americkou reakci, zatáhnout velmoc do drahých konfliktů v muslimském světě a posílit obraz Ameriky jako nepřítele. Washington odpověděl nejprve válkou v Afghánistánu proti režimu, který al-Káidě poskytoval útočiště. Potom však otevřel druhou válku proti Saddámovi, který s útoky z 11. září operačně spojen nebyl. V Iráku vznikl po invazi prostor pro džihádistickou organizaci vedenou Zarqawím, která se stala al-Káidou v Iráku a z jejíhož pozdějšího vývoje vyrostl Islámský stát. To už není ironie, kterou by si člověk musel literárně přikrášlovat. Dějiny si ji napsaly samy.

Dnes, pětadvacet let po 11. září, tedy není nejzajímavější otázkou, zda Saddám Husajn shodil World Trade Center. Neshodil. Ani zda Bush jednoho rána vystoupil v televizi a řekl Američanům, že Saddám útok nařídil. Neřekl. Mnohem důležitější je pochopit, jak může demokratická vláda využít skutečnou národní katastrofu k vytvoření politické logiky, v níž se jiná hrozba začne jevit jako pokračování té první, aniž by mezi nimi existovala ona jednoduchá vazba, kterou si veřejnost nakonec vytvoří sama.

To je také důvod, proč má smysl po pětadvaceti letech znovu číst tehdejší Britské listy. Archiv zachycuje období, kdy se jednotlivé části tohoto příběhu teprve rozpadaly: zbraně, které se nenašly, pražská schůzka, která nebyla potvrzena, vztah Saddáma a al-Káidy, který nebyl tím operačním spojenectvím, jaké naznačovala politická rétorika, a americká veřejnost, která ještě dlouho věřila něčemu, co její vlastní prezident nakonec výslovně popřel.

11. září poskytlo americké vládě něco, co Saddám Husajn nikdy neměl: politickou schopnost spojit strach z toho, co se skutečně stalo, se strachem z toho, co by se jednou stát mohlo. A mezi těmito dvěma strachy se otevřela cesta do Bagdádu.