Staříci: Další relativně stereotypní film z ČT, signalizující české podvádění

1. 7. 2019 / Jan Čulík

čas čtení 5 minut
Českotelevizní film Staříci zůstává v zavedeném formátu českotelevizní produkce, která tolik štve různé populisty a může nakonec vést k zrušení televize veřejné služby jako takové. Dva hrdinové tohoto filmu, až osmdesátníci (jednoho z nich hraje děsivě sešlý Jiří Schmitzer, je to už jeho asi stá role oběti stalinského režimu) se rozhodnou uspořádat atentát na zločince-prokurátora z padesátých let, jehož soud v postkomunistické České republice (zde je kritika nefunkčnosti institucí českého státu) shledal nevinným.

 
Hlavní motivace pro atentát pochází od postavy, kterou hraje Schmitzer, je to postava českého emigranta Vlastimila Reinera, žijícího v USA, invalidy na kolečkovém křesle, plukovníka československé armády, který si hrdě obléká vojenskou uniformu se všemi svými vyznamenáními. První podivnost, s níž se ve filmu setkáme hned na začátku, je, že si Reiner to Prahy letecky (!) přiveze velkou útočnou pušku, zkonfiskují mu ji až na pražském letišti. Že by bylo možné mezinárodními civilními lety převážet střelné zbraně, to jsem tedy v životě neslyšel - naopak jsem si vědom všech varování, která cestující letadly musejí podepsat, že do letadla ani v zavazadle umístěném v zavazadlovém prostoru nesmějí přinášet žádné výbušniny, žádné zbraně ani žádné žíravé látky, dokonce ani ne baterie. Tak tedy nevím, v jaké pohádce tvůrci filmu spočinuli.

V Praze na Reinera čeká jeho kamarád, někdejší spoluvězeň Tonda, který se Vlastimila na kolečkovém křesle začne starat. Zprovozní starou obytnou dodávku a jdou hledat svého zločineckého prokurátora. Dnešní Česká republika má zcela jiné starosti - oba staříci, hlavně Reiner, jsou však pomstou posedlí. Vyvolává to otázky: Není samozřejmě sporu, že Československo - i Evropa jako celek a zejména středovýchodní Evropa - zažila během dvacátého století spoustu zvěrstev. Není však něco trochu komického na tom, když se dva osmdesátníci nad hrobem rozhodnou popravit střelnou zbraní jiného třesoucího se osmdesátníka, přežívajícího pár posledních měsíců svého života v ústavu pro přestárlé? Je jasné, že zločiny stalinismu je nutno připomínat. Bohužel ale asi ne na úkor dnešních křivd - a ty, zdá se Česká televize tolik zrovna nepřipomíná. Je proto do určité míry pochopitelné, že její antikomunismus jde některým lidem na nervy.

Ve filmu vidíme kontrast mezi úpornou snahou starců prokurátora najít a zastřelit ho, a jejich fyzickou rozpadlostí.

Na filmu mě zaujala jedna pozoruhodná maličkost. Reiner se stylizuje do nástroje práva a spravedlnosti. Jenže zpočátku oba mstitelé ani nevědí, kde zločinný prokurátor žije, a ani nemají střelné zbraně. Zbraní i informací dosáhnou prostřednictvím předstírání, podvodů a manipulace. Účel tedy pro ně světí prostředky. Reiner, jako Nemesis, jako nestranný nástroj pro vykonávání spravedlivého trestu, dosáhne svého cíle prostřednictvím série podvodů a podvůdků. Signalizuje to, že nikdo není čistý. Divákům to zřejmě nevadí, ani jim to nepřijde, že je Reiner podvodník.

Jiný podvod proběhne u soudu, který prokurátora osvobodil, kam se oba starci dostaví. Projevuje se tu, jak je u českých úřadů zvykem, součinnost nekompetence a ústupnosti. A staříci znovu dosáhnou toho, co chtějí, flignou.

A zde se projeví kulturní charakteristika českých institucí. Kdybyste se dožadovali něčeho u britské instituce, její úředníci budou jednat přesně podle předpisů. Pokud předpis praví, že odpověď dostanete do měsíce, nikdo s britským úředníkem nehne. V Česku je to jiné: Můžete jít s prosíkem, s úplatkem, nebo prostě na úředníka z titulu své "autority" začnete řvát. Poddá se, jak dovozuje děj tohoto filmu. Pokračují i podvody další.

Reiner je charakteristickou postavou "starého světa". Není mi jasné, do jaké míry je realistickým zobrazením velikánů československého odboje z druhé světové války, které pak stalinský režim pronásledoval. Zdá se mi, že tito lidé by ke konci života projevili daleko větší velkomyslnost než Reiner posedlý nutností stalinského prokurátora Mráze usmrtit. Reaguje tady mladá generace, která komunismus v podstatě vůbec nezažila, pouze na stíny, které si vykonstruovala? Nezažíváme tu něco podobného jako v případě Hořícího keře Angeszky Hollandové, seriálu o Janu Palachovi, který napsal někdo, kdo dané době vůbec nerozuměl a vytvořil o ní stereotypní kýč?

Film Staříci není tak kýčovitý. Z mého hlediska je na něm nejdůležitější kontrast mezi fyzickou nepevností obou hrdinů a jejich odhodláním a dále ten paradox, kdy se vidí jako zosobnění nenaplněné spravedlnosti, ale svého cíle se snaží dosáhnout sérií typických českých podvůdků. Snaží se režisér hlavně říci, že charakteristickým rysem obětí komunismu je podvádění. Proč vlastně byl natočen tento film?

No, nevím.


Pozn. red. Režisér filmu oslovil Jana Čulíka ve Varech a stěžoval si, že tato recenze v původní verzi "prozradila děj filmu", proti čemuž protestoval. Příklady výše uvedených jevů, důležité v původní verzi recenze jako doklady výše uvedených zobecnění,  jsme tedy na jeho žádost vymazali.

0
Vytisknout
10143

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2019