Miss Hanoi a další dobré české filmy
5. 7. 2019 / Jan Čulík
MISS_HANOI_FILM_TRAILER with ENGL. SUBT. from karaks on Vimeo.
Miss Hanoi (2018), režiséra Zdenka Viktory je velmi dobře napsaný a zrežírovaný, napínavý thriller se sociální tematikou, připomínající do určité míry globálně proslulé dánské kriminální seriály. V severočeském Varnsdorfu je nalezen usmrcený mladý místní zlodějíček a případ vyšetřuje mladá vietnamská policistka spolu se svým pražským, zdánlivě cynickým, agresivním, rasistickým (vietnamská policistka se ptá: "Ty rasistické výpady si opisuješ z tisku, anebo si je vymýšlíš sám?"), ve skutečnosti však poctivým kolegou kriminalistou, kapitánem Křížem. Ukáže se, že případ je velmi komplikovaný - mladý zlodějíček byl před několika lety odsouzen jako mladistvý kriminálník za vraždu mladé Vietnamky, vyjde však najevo, že tomu tak vůbec nebylo, a že vrah tohoto mladíka, kterého mladá vietnamská kriminalistka nakonec úspěšně odhalí, byl motivován pomstou, založenou na mylných informacích. Ty vznikly v důsledku mafiánského spiknutí místního policisty s místním vietnamským podnikatelským bossem, kteří jsou v závěru filmu po zásluze potrestáni.
Snímek Miss Hanoi není důležitý jen proto, že nechává mluvit příslušníky menšinové vietnamské komunity v Česku, takže vidíme, že to jsou lidi (uprchlíkům česká média nikdy možnost promluvit nedají), že mladí čeští Vietnamci hovoří rodilou češtinou a že inteligentní, čestná, přímá a odvážná vietnamská policistka nejen případ spektakulárně vyřeší, ale je schopna zasáhnout padni komu padni i vůči příslušníku její vlastní komunity, který může její vlastní matku existenčně zničit a vystěhovat ji na ulici.
Film sděluje také jednu velmi důležitou věc: kriminalita a čestné chování není charakteristickým rysem pro žádnou jednu komunitu: neplatí, že by Češi byli slušňáci a Vietnamci podvodníci a zločinci. Slušní a počestní lidé jsou mezi Čechy i Vietnamci a kriminální spiknutí překračuje etnické hranice. Čeští ultrapravičáci na sociálních sítích často poukazují na údajné muslimské spiknutí v severoanglických městech, kdy podle nich pákistánští muslimové záměrně sexuálně zotročovali bělošské Angličanky. Je to mýtus: I tato kriminalita šla přes etnické hranice a na gangu Pákistánců se podíleli i sami angličtí běloši.
Film také ukazuje život ve vietnamské komunitě bez příkras: Tvrdou ruku vietnamských rodičů vůči svým dětem: "Museli jsme vždycky být ve všem nejlepší, rodiče nás nikdy nikam nepouštěli." Vietnamci pracují ve svých večerkách osmnáct hodin denně a více, snaží se překročit svůj stín tak, aby jejich děti už nebyli jen obchodníky či stánkaři. Otec mladé kriminalistky se ve svém obchodě udřel. Rodiče byli obětí bohatého vietnamského mafiána, který ve městě stále ještě rozhoduje - až do doby, kdy je zatčen. Opravdu dobrý film, vyhledejte si ho.
Naproti tomu velkým zklamáním byl snímek Jiřího Stracha Klec (2019), údajně herecký koncert Jiřiny Bohdalové a Kryštofa Hádka. Česká televize si tento film zjevně natolik považuje, že jeho promítání v Karlových Varech byl přítomen dokonce i ředitel ČT Dvořák. Film je slabota. Dal by se shrnout jednou větou: "Blb se snaží okrást důchodkyni."
Jiřina Bohdalová hraje nábožensky založenou osmdesátiletou stařenu, která vypomáhá v místním kostele jako kostelnice. Její důvěru získá mladík, který si říká Jeník, který předstírá, že je z důchodkyniny vesnice z rodiny, kterou znala. Informace o rodině, z které údajně pochází, má mladík z náhodně získaného rodokmenu. Důchodkyně je bystrá a velmi rychle zjistí, že mladík lže. Brzo se ukáže, že mladík je prostě jen zlodějíček a násilník, který se rozhodl důchodkyni okrást. Jenže ta bydlí v opevněném přízemním bytě; po krádeži, k níž v činžáku došlo před časem, vybavil majitel domu všechna okna pevnými mřížemi a byt důchodkyně má bezpečnostní dveře - přitom se zámek na nich zasekává. Po vykradení bytu chce mladík odejít, ovšem vzdorná důchodkyně jediné klíče vyhodí na dvůr oknem. Následuje něco, co by se s trochou dobré vůle mohlo nazvat psychologickou debatou mezi oběma protagonisty - mladík se důchodkyni nakonec přizná, že se u v životě nezdařilo vůbec nic, že je budižkničema a že má obrovské dluhy. Přizná důchodkyni i svou pravou totožnost a ukáže jí občanku. K přepadení důchodkyně se rozhodl po konkursu na obor herectví na konzervatoři: myslí si, že nebyl přijat.
Nakonec se mladíkovi podaří pomocí štangle od záclony klíče ze dvora vyzvednout a zrovna v tu chvíli volá herecká škola - mladík byl navzdory všem předpokladům přijat. "Situace se změnila," řekne mladý blb penzistce, a aby ho nevyzradila - zavraždí ji nožem. Cože? Motivace tohoto činu je chabá. Konec konců má vrah od hlavních dveří klíče, uteče, že? Jenže klíč se nešikovi v zámku zlomí, dveře vrah neotevře a čeká na příchod úřadů vedle mrtvoly. Tím film končí.
Psychologické rozhovory mezi mladíkem a důchodkyni byly občas tak přitažené za vlasy, že se obecenstvo v Karlových Varech smálo. Je velmi obtížné natočit film o jednání blbce, jímž byl tento mladistvý násilník. Opravdu si myslel, že po zavraždění důchodkyně ho nikdo neobjeví? Že policie dnes nemá prostředky jak získat z místa činu vrahovu DNA i jeho pachovou stopu? Nepromysleli tohle všechno autoři scénáře, anebo záměrně zkonstruovali zápletku na základě jednání blbce? Proč? Jaký to má význam? Vrah hodí sim kartu ze svého mobilu do záchodu - to si opravdu myslí, že policie nebude mít záznamy jeho předchozích hovorů z bytu důchodkyně se zámečníky a nebude prostřednictvím vrahova telefonního čísla schopna vystopovat jeho totožnost?
Film byl až urážlivě jednoduchý a jaksi uzavřený do klece českotelevizních zvyklostí. (To, co říkám, je neférové, protože v Karlových Varech se promítaly i jiné české filmy či vlastně televizní produkce, financované ČT, které byly daleko lepší.) Přišlo mi až, že je ten film je vlastně možná až urážkou Jiřiny Bohdalové, na kterou vzpomínáme například díky jejímu vynikajícímu výkonu v Kachyňově Uchu. No, tak tato Klec Uchem skutečně nebyla. Ale možná je to Jiřině Bohdalové jedno, konec konců hrála bezpochyby v desítkách let po Kachyňově Uchu ve všem možném.
Většina zahraničních filmů v Karlových Varech byla ze žhavé budoucnosti: Češi mají tendenci vracet se pořád do minulosti, především do šedesátých let. O filmu Jan Palach jsme tu už psali. Festivalu vévodily dva dokumenty, film Heleny Třeštíkové Forman vs. Forman, o němž jsme tu už taky psali, a pak snímek Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce se se životem prát, který má přijít do kin letos v září.
Téměř dvouhodinový film Sommerové je zábavný, zejména je tam dobrá hudba, a je samozřejmě pravda, jak ve filmu říká Miloš Forman, že "Jiří Suchý je největší žijící český básník". Potíž je, že kromě pár drobností o Suchého původu v Klatovech, o jeho dětství a o motivaci, které ho vedla k tomu, že se stal velikánem české populární hudby, se vlastně v tomto filmu nic nového nedovíme: i když střihová kompletace archivních záběrů zejména ze šedesátých letech (včetně citací z filmu Kdyby tisíc klarinetů) je asi užitečná - že to všechno vidíme dohromady na jednom místě.
Šedesátá léta byla zjevně pro Čechy fenoménem, k němuž se pořád navracejí. Nikdo nevysvětlil - ani Sommerová, ani Třeštíková, ani nikdo jiný - co vedlo k tomu, že v té éře vznikla tak obrovská umělecká kvalita. Kterou už od té doby nikdo nedokáže napodobit.
* * *
Diskuse