Three’s a Crowd, aneb Konstrukce filmového vědomí v přímém divadelním přenosu

10. 7. 2019 / Albín Sybera

čas čtení 4 minuty
V rámci 18. ročníku Prague Fringe festivalu uvedla londýnská divadelní společnost be•wilder své divadelní představení pod názvem Three’s a Crowd [Dva jsou tak akorát]. Šedesátiminutová commedia dell‘arte se skládá z originální neverbální interpretace ikonických filmů převážně 20. století. Ať už cíleně, anebo nevědomky, kvartetu herců z be•wilder se tak podařila výstižná divadelní alegorie pop kultury v mysli člověka dnešní doby.

Jestli jste někdy v dennodenním životě zažili déjà vu a nepodařilo se Vám stoprocentně rozplést, zda se skládá z Vaší oblíbené (či iritující) filmové scény, anebo z reálného života, tak jste se přiblížili pocitu, který toto představení nutně v každém divákovi vyvolá. Je totiž poskládané z rovné stovky filmových scén a jejich interpretací v podání be•wilder, od Lovce jelenů, přes Vetřelce až po Titanic, či Hodný, zlý a ošklivý.

 

Představení je postaveno na dynamických hereckých výkonech Raphaela Ruize (na snímku), Loly Claire, Kostise Daskalakise a Hadleigh Harrisona, kteří místy až ohromují atletickým provedením. Střídání soustředěných pantomimických scén s náročnou akrobacií totiž kromě uměleckého ztvárnění zasluhuje uznání i pro fyzickou vybavenost herců, kteří v nasazení nepolevují po rovných šedesát minut.

Dalšími klíčovými vodítky pro děj na scéně je zázračná klapka, která jednotlivé „filmy“ odděluje a především hudba, jež některé ze slavných filmů pomohla proslavit. Jindy zase úspěch filmu pomohl proslavit hudbu. V některých případech, jako například u filmového Kmotra, je těžké rozeznat, zda je slavnější tklivá melodie, anebo probuzení jednoho z Kmotrových obchodních partnerů vedle uříznuté hlavy svého ušlechtilého hřebce.

Každopádně tato hra s divákovým vnímáním dění na jevišti, hudbou a doprovodem v reproduktorech a jeho vlastní pamětí populárních filmů vytváří samostatnou paralelu toho, jak film navždy změnil to, co by se možná dalo nazvat (začínající?) kulturou sjednoceného světa. Kdokoliv zhlédl jedno ze čtyř vystoupení během Prague Fringe festivalu, nedokázal se ubránit momentům, kdy se sám sebe ptal, kde jsem tuto scénu viděl, kde jsem tuto hudbu slyšel, anebo jak jen se tento film jmenuje.

Samozřejmě, že například ústřední melodie Piti Piti Pa s hlasem Františka Filipovského a tanečním provedením be•wilder má mnohem lokálnější rádius. Vypovídá mnohem více o obtížné sdělitelnosti světa československé normalizace, ve kterém se francouzská komedie 70. let zvláštním způsobem potkala s českým státním dabingem, než o tom, co spojuje publikum, které dokáže ve vteřině explodovat smíchy při pádu Leonarda DiCapria a Kate Winslet z přídě Titaniku.

Jak během minuty vysvětlíte někomu, kdo 70. léta v Československu nezažil, že český dabing odpolitizovaných francouzských komedií byl jedním z nejsvobodnějších prostorů, kde se mohla projevit celá generace českých herců té doby?

Provázanost filmu, našeho vědomí a vnímání současnosti je ale přitom předivo, které představení Dva jsou tak akorát výstižně demonstruje. Člověk je v tom předivu divákem, ale také hercem a dokonce stále ještě spolu-autorem svého vlastního chápání světa. Je to taková malá metafora toho, jak je každý z nás produktem své doby.

Slovy kanadského filozofa Iana Hackinga, který se konceptu sociálních konstrukcí věnoval ve své knize Sociální konstrukce čeho?, je to „osoba jako produkt“, u které se ptejme, jak moc je sociální konstrukcí. „Osoba, která byla vykonstruována společenským procesem, dějiny života té osoby“ jsou její vlastní realitou, píše Hacking v narážce na svého slavného předchůdce Foucaulta a jeho přístup k dějinám.

Jak moc se do naší vlastní reality promítají znalosti ikonických filmů z našeho okolí je také součástí dějin našich životů. Představení Dva jsou tak akorát originálním způsobem ukazuje, že tyto naše vlastní dějiny se v každém z nás liší, ale především tyto dějiny mají neustále více a více společného s naším okolím. Pokud by v publiku předem neexistovala alespoň nějaká znalost filmu, tak by se diváci při představení tolik nemohli společně smát. A rozesmát publikum se přitom be•wilder daří velice dobře.

THREE’S A CROWD by be•wilder Theatre Company @ 18th Prague FRINGE Festival, 24. – 27. května 2019 Divadlo Kampa, Nosticova 2a – Malá Strana, Praha 1

Hacking, Ian (2003): Social Construction of What? Cambridge: Harvard UP. (p. 37)

0
Vytisknout
6343

Diskuse

Obsah vydání | 16. 7. 2019