Hledání Bidenovy doktríny

11. 11. 2020

čas čtení 9 minut
O každých volbách komentátoři hledají svatý grál americké zahraniční politiky, prezidentskou doktrínu, nebo lídrovu definující sadu diplomatických přesvědčení. Doktrínou George W. Bushe bylo honit teroristy a šířit demokracii, pokud to bude nutné, na špičce bajonetu. Doktrínou Baracka Obamy bylo vyhýbat se "hloupým" válkám jako v Iráku. Doktrínou Donalda Trumpa bylo zabránit spojencům a mezinárodním institucím, aby se vezli za Amerikou. Jaká je doktrína Joea Bidena, ptá se Dominic Tierney.


Mělo by být s ohledem na délku jeho kariéry jako senátora a viceprezidenta snadné to zjistit. Někteří na levici vidí Bidenovu doktrínu jako jestřábí agendu, zatímco Trumpovi příznivci označují Bidena za proponenta "aktivistického liberalismu" a nekonečných válek. Ještě jiní na pravici útočí na Bidena coby na konzistentní holubici. Ve skutečnosti neexistuje fixní Bidenova doktrína - a to je zřejmě dobře.

Myšlenka, že prezident zahraniční politice jaksi vtiskne vlastní značku, je variantou teorie dějin založené na "velkých mužích". Ale i ten největší muž je také výtvorem své doby. Během občanské války Abraham Lincoln zdánlivě držel v ruce osud národa. A přesto Lincoln napsal: "Tvrdím, že jsem věci neřídil, ale otevřeně přiznávám, že věci řídily mne."

Bidenova osobnost také zpochybňuje myšlenku zvláštní Bidenovy doktríny. Není vizionářským myslitelem, ale pragmatikem. Jeho nejsilněji hájené názory na zahraniční politiku se často týkají spíše prostředků než cílů - důležitosti smíření, uzavírání dohod a aliancí. Jeho styl vládnutí se více blíží modelu kolegií Johna F. Kennedyho než přístupu shora dolů Richarda Nixona. Zatímco Trump jednou řekl, že jeho hlavním zahraničním poradcem je "já", Biden mobilizoval brigádu 2 000 diplomatických guruů. A Bidenovo stavění mostů nekončí na mořském břehu. Přikládá velký význam kultivaci osobních vztahů se zahraničními lídry a preferuje použití síly spolu s mezinárodními partnery.

Není tedy překvapením, že se Biden málokdy více vzdálil mainstreamovému uvažování Demokratické strany o zahraniční politice, nebo šířeji sdílenému veřejnému mínění. Nicméně pokud Biden nekontroluje proud, kormidluje uvnitř něj a v klíčových okamžicích jeho uvažování hluboce ovlivňuje osobní zkušenost.

Umírněný Biden

Bidenova cesta zahraniční politikou je příběh o třech dílech, z nichž každý stojí ve stínu války. Úvodní díl začíná vietnamskou válkou 70. let, když byl Biden mladým senátorem, a trvá do války v Perském zálivu v roce 1991. "Kandidoval jsem poprvé jako devětadvacetiletý proti válce ve Vietnamu," vzpomíná Biden, "na základě toho, že jediný způsob, jak přivést zemi do války, je s informovaným souhlasem amerického lidu." Přesto se neidentifikoval s demonstracemi za mír a měl za to, že vietnamská válka byla spíše hloupá než nemorální.

Během této doby stál Biden v Demokratické straně co se týče zahraniční politiky na půli cesty. Podporoval invaze na Grenadu v roce 1983 a do Panamy v roce 1989, ale oponoval financování contras v Nikaragui a v roce 1991 hlasoval proti válce v Perském zálivu. Prohlásil, že Saddám Husajn nepředstavuje bezprostřední hrozbu národním zájmům USA. Tak jako Washington v 60. a 70. letech nechápal Vietnam, nyní nerozumí Blízkému východu. Cíl stabilizace regionu byl bláznivý sen, který "nikdy během 5 000 let nebyl naplněn po delší čas".

Bidenova ostražitost ohledně bojů v Iráku odpovídala náladě v Demokratické straně a širšímu veřejnému mínění. Byl jedním z 45 senátorů své strany (měla jich celkem 55), kteří hlasovali proti válce v Perském zálivu (rezoluce povolující válku byla schválena těsně, poměrem hlasů 52:47). Během přípravy operace Pouštní bouře byla americká veřejnost také opatrná a nadšení z války přišlo, až když začaly boje.

Biden jestřáb

Druhý díl Bidenova uvažování o zahraniční politice je jestřábí fáze, od roku 1991 do roku 2003, ve stínu války v Perském zálivu a konce studené války. Biden rychle litoval svého hlasování proti válce v roce 1991 a kritizoval Bushe staršího, že tažení ukončil moc brzy a ponechal Saddáma u moci, což způsobilo "nezměrné lidské utrpení v Iráku". Biden se přikláněl k americké intervenci na Balkáně, označil srbského lídra Slobodana Miloševiče tváří v tvář za válečného zločince a označil chybějící aktivitu Clintonovy administrativy v regionu za "politiku zoufalství a zbabělosti". Biden podporoval válku v Kosovu v roce 1999 i afghánskou válku v roce 2001. Snažil se také omezit Saddámovo "neoblomné úsilí získat zbraně hromadného ničení" a v říjnu 2002 hlasoval pro použití síly proti Iráku.

Je Bidenova doktrína skutečně jestřábím manifestem, jak tvrdí někteří na levici? Bidenův válečnický obrat v 90. letech odrážel širšího amerického ducha doby. Rapidní vítězství v Perském zálivu se zdálo pohřbívat vietnamský syndrom v arabském písku. Mezi lety 1991-2003 se přes stovka průzkumů ptala Američanů, zda Saddáma odstranit silou, a každý z nich zjistil většinovou podporu. Po útocích z 11. září byl Washington v zajetí strachu z potenciální aliance mezi teroristy a tyrany a Biden byl jedním ze 77 senátorů, kteří schválili použití síly ke svržení Saddáma.

Biden holubice

Irácká válka otevřela další díl: Biden holubicí. Senátor viděl invazi do Iráku jako národní a osobní selhání. Doufal, že senátní podpora pro válku může vyvolat silnější reakci OSN a úplně se vyhnout vypuknutí nepřátelství, ale jestřábi kolem Bushe byli rozhodnuti jít do války. "Zmýlil jsem se," vysvětluje. "podcenil jsem vliv viceprezidenta Cheneyho, ministra obrany Rumsfelda a ostatních neocons. Velmi jsem podcenil jejich neupřímnost a nekompetenci." Jeho obavy z následků změny režimu v Bagdádu se ukázaly prozíravé, když se z války stala nákladná bažina, do níž se Spojené státy nechaly vtáhnout.

Od roku 2003 je Biden k použití síly obecně skeptický. Oponoval posílení vojsk v Iráku v letech 2006-2007, posílení v Afghánistánu v roce 2009 a libyjské válce v roce 2011. Zpochybnil nájezd, který v roce 2011 zabil Usámu bin Ládína, stejně jako rozhodnutí narýsovat červenou čáru proti použití chemických zbraní v Sýrii. Biden podporoval tažení proti IS a upřednostňoval eskalaci války dronů, ale kritizoval Trumpa za rozhodnutí zabít íránského generála Kásima Sulejmáního.

Našli jsme konečně skutečnou Bidenovu povahu? Možná - ale jeho holubičí obrat je spojen s širším "iráckým syndromem" americké společnosti, kde se dokonce i Donald Trump a Republikánská strana staví proti nekonečným válkám. Biden ale není korouhvička. Jako viceprezident byl konzistentně větší holubicí než Obama - ve věci Afghánistánu, bin Ládina, Sýrie a Libye. Bidenovy osobní zkušenosti výrazně posilují povědomí o ceně, která se platí za válku. V roce 2015 jeho syn Beau zemřel na rakovinu mozku a Biden řekl, že choroba mohla být vyvolána ohořelými vraky v Kosovu a Iráku (kde USA použily toxickou munici z ochuzeného uranu - pozn. BL).

Je skutečný Biden holubicí z roku 1991, jestřábem z roku 2002, nebo holubicí z roku 2020? Odpověď zní, že všechno dohromady. A tak nakonec může být Bidenova doktrína záhadou. Není ideologem, který chce na zahraniční politiku uvalit svůj program. Není ani narcistou, který každou diplomatickou záležitost vidí z pohledu individuální výhody. Biden je mužem své doby, mužem, který se svou stranou a zemí sdílí mnohá silné i slabé stránky, muž, který žil a učil se ve stínu války, mužem, který byl kdysi lákán možnostmi moci a nyní je zocelen skutečnostmi moci. Bidenova zahraničněpolitická cesta nekončí. Jako prezident se může vydat více jestřábím směrem, jak vzpomínky na iráckou válku slábnou a vynořují se nové výzvy ze strany Číny a Ruska. Biden nedávno napsal: "Triumf demokracie a liberalismu nad fašismem a autokracií vytvořil svobodný svět. Ale toto soupeření nedefinuje jen naši minulost. Bude definovat také naši budoucnost."

Bidenova touha dosáhnout dohody s oponenty napříč stranami a spojenci za oceánem komplikuje pochopení jeho unikátního zahraničněpolitického přesvědčení. Ale rigidní doktríny jsou přeceňovány. Rejstřík nedávných prezidentů, kteří se snažili personalizovat a ovládnout zahraniční politiku, není povzbuzující. Amerika více potřebuje Bidena, než Bidenovu doktrínu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
7757

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2020