Řešení americko-ruské konfrontace existuje, něco jiného je ale politická vůle na obou stranách

13. 1. 2022 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Zdá se, že se obě strany sporu, tedy NATO v čele se Spojenými státy a Rusko, zasekly v zákopové válce, neboť ani jedna nechce přijít s žádným ústupkem. Zatímco je nabíledni, že požadavek Kremlu na demilitarizaci členských zemí Paktu přijatých po roce 1997 je absurdní, totéž si můžeme myslet o neústupnosti Washingtonu a NATO v otázce jeho dalšího (ne)rozšiřování. Čeho vlastně chceme dosáhnout, když budeme tvrdošíjně setrvávat na nekonečné expanzi anachronického vojenského paktu? Moskva chce tentokrát písemné záruky o nerozšiřování Severoatlantické aliance na východ, zatímco západní společenství chce Putinově vládě zabránit v invazi na východ Ukrajiny. Otázkou zůstává: Chceme vyvolat konfrontaci s jaderným Ruskem, anebo se ukážeme jako moudřejší a přijdeme s iniciativou, jež povede k žádanému geopolitickému kompromisu?

Bohužel nám v jednání s Ruskem brání duchy minulosti – a je tomu tak jistě i na druhé straně – abychom dospěli k řešení bezpečnostní situace ve východní Evropě a poté se mohli věnovat dalším hrozbám, které nad námi visí jako Damoklův meč. Lamentujeme nad neústupností a agresivními choutkami kremelského režimu, ale to je asi to jediné, co můžeme dělat – na rozdíl od vrcholných představitelů USA a NATO. Bohužel jakýkoliv ústupek ze strany západní koalice by byl vnímán jako slabošské gesto tváří v tvář „agresorovi“. Jenže kam může vést neústupnost, či přímo zvyšování tlaku a vzývání duchů minulosti, kupříkladu Mnichova?

Přitom Moskva k dalšímu jednání předložila návrhy na smlouvu mezi RF a NATO a mezi RF a USA. Požadavek na demilitarizaci států, které do aliance vstoupily po roce 1997 (článek 4 předloženého návrhu důmyslně zavazuje Rusko k tomu, aby „nerozmisťovalo vojenské síly a zbraně na území jiných evropských států“- pozn. DV) samozřejmě nikdy nemůže projít, a já mám za to, že to v Kremlu musejí dobře vědět. Takže je zapotřebí nalézt styčné body tam, kde se zájmy obou stran diametrálně neliší.

Jádrem celého sporu jsou ruské bezpečnostní garance a status Donbasu; jestliže sankční politika a tvrďácká gesta Bidenova kabinetu nikam nevedou, je třeba zvolit jinou strategii – pokud tedy nepatříte mezi ty, kdo tvrdí, že se se současným Ruskem nevyjednává.

Analytik Anatol Lieven se domnívá, že cesta ze stávající krize vede k vytvoření garantované autonomie pro Donbas, přičemž americká finanční pomoc Kyjevu by byla podmíněna plněním dohody o autonomii. Ruská federace by na oplátku z oblasti stáhla své ozbrojené „dobrovolníky“, donbaské milice by byly demilitarizovány a v regionu by začala platit plná ukrajinská suverenita. To za prvé.

Za druhé: Bidenův Bílý dům by měl požadovat vytvoření smlouvy o ukrajinské nezávislosti, jež by vylučovala členství Ukrajiny jak v západním vojenském paktu, tak v Ruskem vedené vojenské alianci. I tato dohoda by měla obsahovat reciproční ústupky. Spojené státy a NATO by neměly nasazovat do členských zemí další jednotky a Rusko by nemělo totéž provádět v Kaliningradské oblasti, Bělorusku, Podněstří a na Krymu. Tolik Anatol Lieven.

Ožehavou otázku ohledně práva Ukrajiny na vstup do libovolné vojenské aliance – čímž se rozumí případný vstup Ukrajiny do NATO (ona navrhovaná smlouva o neutralitě by tento zdánlivě zapeklitý problém mohla vyřešit) – poněkud tlumí nepříliš přesvědčivá podpora Ukrajinců pro vstup do Severoatlantické aliance. Ta v současnosti činí vlažných 54 procent, zatímco podpora členství v EU činí 58 procent.

Kritikové těchto navrhovaných opatření o nich jistě prohlásí, že jsou „politicky neprůchozí“, „nerealizovatelná“, ba přímo, že se jedná o ústupky „kremelskému agresorovi“. No, pokud by se podařilo zažehnat vleklou bezpečnostní krizi ve východní Evropě, rozhodně by tyto lapálie stály za to.

0
Vytisknout
4579

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2022