Škola dialektiky v praxi

14. 1. 2022 / Wenzel Lischka

čas čtení 3 minuty

Dialektika (z řeckého dialektiké techné od dialegesthai, rozmlouvat) je filosofický pojem, jenž nabýval během dějin různých významů a je i dnes nejednoznačný (https://cs.wikipedia.org/wiki/Dialektika ).

S vysvětlením dialektiky bývají značné potíže, a je nespornou výhodou naší svobodné společnosti, že si každý občan může vybrat význam, který se mu zlíbí. Musí však počítat, že se tím stane terčem všemožných nenávistných útoků těch, kteří zastávají význam jiný, nebo dokonce i policejní zvůle a moderní inkvizice.

 

Zatímco u přírodních jevů je jejich účinná přesvědčivost zjevná, abstraktní myšlení je duševní fluktuací, která v případě neochoty neumožňuje žádnou možnost konstantní dohody. Všechny pokusy o dohodu v historii vždy nakonec skončily otevřeným konfliktem. Dohoda je totiž opěrným bodem jejího porušování. Zákonnost je podstatou kriminality, a naopak.

Válka je svojí destrukcí přirozeným přesvědčivým momentem objektivního charakteru, zatímco konvence abstraktního charakteru ji pouze připravují.

Kmitání mezi polarizovanými extrémy vyvolává napětí, ale dialekticky vzato, je to naopak napětí, které tyto extrémy vyvolává. Svět (hmota) je kmitáním energie, kterému se nelze vyhnout ani ve společenských vztazích, jinak by hmota i společnost zanikla. Příkladů je nespočet.

Zvláště v naší krásné středoevropské zemi, která dialekticky lítá jako hadr na holi z Východu na Západ a naopak, by nám měla být nutnost představy monopolárního světa střídavě zcela vlastní. Nebýt monopolární snahy, nebylo by bipolárního světa, a tudíž by nebylo ani nás, kteří jsme jeho součástí a produktem.

Z uvedených důvodů bychom si měli vážit všech mocenských snah o monopolární globalizaci, které vytvářejí mezinárodní napětí. Měli bychom tyto podporovat, ať se nám zdají jakkoliv nebezpečné nebo nesmyslné. Jsou totiž podstatou trvale udržitelného ekonomického růstu, a to alespoň pro někoho. Přece byste nechtěli, abychom byli všichni chudí?

Jeden ze současných vládců, jehož nechci jmenovat, má plná ústa míru a věrnosti, ale obojí je mu v praxi zcela cizí. (Niccolo Machiavelli, 1469 - 1527) Podobně jako sám autor tohoto výroku ve své době, nechci říci o jakého vládce či mocenské uskupení se jedná. Dnes jako tenkrát by šlo možná o krk. Buďme demokraty, ať si vybere každý sám. A navíc je to dialekticky nejasné. Jednoznačné vyjádření se příčí dialektickému postoji, který by nám měl být vědecky vlastní. Demokracie je dialektikou v nejryzejší praxi.

Dnešní rozporuplná doba sociální, politické, ekonomické i pandemické krize je nejlepší školou dialektiky (demokracie) v praxi. Účelem evolučního vývoje je vědomí, jehož orgánem je mozek, který je u našeho živočišného druhu nejvíce organizovanou hmotou. Přírodní katastrofy, světské statky, krize, pandemie, války i případné vyhynutí celého druhu jsou pouze průvodními jevy a podmínkami tohoto vývoje. A občas se ve vývoji něco ne/povede, podobně jako našim výtečným vědců v jejich laboratořích.

Vůbec s uvedeným vyjádřením nemusíme nijak souhlasit, přičemž nesouhlas je pouze potvrzením tohoto tvrzení. Kdybys mlčel, zůstal bys filosofem (Boëthius, 480 – 524). Možná, že za chvíli budeme mlčet všichni, a pak budeme všichni filosofy. Nicméně, jednou jako smrtelníci budeme jimi tak jako tak všichni.

Chce to jenom dialekticky více myslet. A jak se zpívá v jednom posměšném popěvku, pak nastanou šťastné chvíle, jak napsal Marx ve svém díle. Jednou dialektika i demokracie totiž zaniknou. Všemu v našem vesmíru zvoní hrana…







-1
Vytisknout
2930

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2022