Co mi týden dal, vzal a ukázal a také Kupka a Netolický jako politici, kvůli kterým jsem přecenil svůj čtvrteční žaludek…

13. 5. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 14 minut

Jazz shodil s trůnu valčík. Impresionismus potřel „umělé světlo“, buď budete psát „telegraficky“, nebo už nebudete psát vůbec!“


(Céline, Louis Ferdinand)


Vždy si nějak alespoň vypůjčím ze své „děravé hlavy“ nějakou knihu autora nebo autorky, který mě celoživotně drží nad vodou, aby čtenář BL měl alespoň pocit, že se něco dozvěděl – a dál už ani nemusí číst. Dnes je to věta z poválečné knihy „Klaus Band I“, velmi kontroverzní postavy francouzské a světové literatury (kvůli svému „přímo odpornému antisemitismu“ v několika jeho románech a textech napsaných v časech (pro židovské obyvatelstvo) v nejhorší chvíli jeho dějin - pro to není žádná obhajoba, pochopení, prostě nic….

A věřím, že kdybych zažil holocaust, asi bych jeho knihy možná ani nemohl vzít do ruky (jako například spisovatel, překladatel a velmi něžný člověk, již zesnulý Zdeněk Urbánek). Jenže…Zejména jeho předválečné romány jsou pro mě vrcholem světové literatury.

A tak jsem i v situaci pro mě nečekané. Lidé, které mám rád a možná deset let je všude hájím – projevili takové neporozumění mému vzteku na neřešení tristní a zoufalé situace,kterou jsem zažil osobně a konkrétně v sobotu na Hlavním nádraží. Jak lehké je se stát nepřítelem „přátel“, pakliže nedodržujete předem dané normy, nepíšete jasně, mícháte různé formy, jste možná nespravedlivě kritický a hlavně, otevřete jakýsi vřed, o kterém vůbec netušíte, že existuje, protože jste právě z té jiné generace…

Už se to vše podstatné, na co se sarkasmem (snad i k sobě) poukazuji v posledním textu,  konečně řeší (skvělý pondělní text „Iniciativy Hlaváků" směrem k politikům).

Já totiž neberu lidi, kterým se snažím velmi toporně pomáhat, jako klienty, ačkoli je tak musím nazývat. Vždy tvrdím a přiznávám, že jsem jeden z nich, jako každý z nás, jen si to nechceme přiznat. Nejsme lepší ani horší, jsme „jen“ v jiné situaci a vždy náš osobní zájem je strašně silný a já jen rozumem a snad i trochu citem nejsem rasista, úplný sobec, totální gauner, který myslí nepřetržitě jen na svůj prospěch.

Ale to  se v situaci, kdy budu ležet na špinavé chodbě Hlavního nádraží, může úplně změnit. Já totiž obdivuji, ukrajinské Romy, že v sobotu nevzali útokem ledničku s toasty, jelikož zajistit dítěti jídlo, je zásadní povinnost každého rodiče.

A prostě již nechci být profesionálním panákem, který skáče denně z role do role. Hlavní je být vždy sterilně profesionální, neemoční a řídit se standarty, ale jakými?

No pochopitelně - mocenskými. Bez uzardění si stále nasazovat a sundávat masku z obličeje - podle toho, v jaké je člověk situaci a společnosti. Nakonec už často člověk neví, co je ještě zbytek jeho tváře a  co je ten „škleb“ masky - věčně být vyrovnaný, spokojeně vypadající, usměvavý, nekřičící na evidentní nespravedlnost. Znám hodně lidí, kterým takovýto optimistický škleb přiroste k obličeji tak, že jim nakonec nezbylo nic jiného, než se stát politikem.

Důležité pro mě jako sociálního pracovníka, je neutápět se stále v detailech. To je mor této doby, tzv. hluboký, životní příběh. Moje kolegyně (skvělá sociální pracovnice), vždy říkala: „Ještě tam hodím nějaké „háelpéčko“, to se bude dneska líbit.“ Jako by ten manýrismus okamžiku, ke kterému nás vede „reklama životního cirkusu“, který stále vláčíme za sebou a chceme ho stále někomu ukázat, nám změnil mozky a priority. Ono koupit koláčky, fidorky (ano mluvím o sobě) nebo udělat ukrajinský boršč je lehčí než požadovat po politicích velmi tvrdě funkční nástroje pro svoji tak náročnou práci.

Ze strany politiků jde zcela jednoznačně o chápání pomoci u tzv. klientů, jako neustálé dohlížení, trestání, nápravu, vychovávání těch nejvíce ponižovaných životem. A to přesně vždy budou plnit mocenské složky a jde vlastně pouze o jediné: Jak velkou kolaboraci (s mocí kolaboruji každý den) sneseme?

Těm opravdovým pokrytcům a křivákům, kteří „ukradnou „celé město“ – tak ho ukradněme“ (volně parafrázovaný Don Juan) se klaníme. Básník, spisovatel a překladatel Jan Zábrana vždy říkal: „Skórovat za poražené“, ano to je úkol lidí v pomáhajících profesích, přece nemusí stále jen jedno mužstvo vyhrávat 30: 0, ale občas to může být i 25: 5. Více od tohoto oligarchického státu nečekám. A proto dávám k úvaze kacířskou otázku:

Je na místě ve stanovém městečku převzít zodpovědnost za něco, na co nemají lidé z občanského sektoru a neziskovek reálný vliv?

Ta paralela se stále se opakujícím modelem uvažování jakékoli moci, delegovat odpovědnost za předem velmi těžko řešitelný problém na tzv. dobrovolnické, romské iniciativy nebo další občanské iniciativy, které  ve stanových táborech budou (opět velká nadsázka) dělat „Romsko/dobrovolnickou radou starších (chytřejších, vzdělanějších…).

Všichni samozřejmě víte, kam mířím a tak se ani neodvažuji vyslovit toto podobenství. Avšak historie nás učí, že bez opravdových pravomocí pro chod místa, ulice, stanového tábora, městečka, města, nemáte šanci cokoli změnit a ponesete si jen náklad špatného svědomí a nenávisti těch, kterým máte pomáhat. Toto je kultura tzv. lágru.

Ty primární, silové a mocenské funkce si politici pochopitelně ponechají a Vy budete bojovat hlavně bez zastoupení „svých lidí“ v parlamentu, senátu, v legislativní radě vlády, MV a azylové politiky, vlastně  bez všech samospráv, hejtmanů, starostů a hlavně skoro celé veřejnosti a dostanete se do role, kterou bych Vám opravdu nepřál.

Budete asistovat při již předem domluvené akci. Bojím se, že tomu tak je, a proto bych klidně ponechal celou mašinérii na silových složkách a politicích.

Když nemohu opravdu pomoci, je lepší nedělat fíkový list. A osamocená paní Klára Laurenčíková nebude mít (při vší úctě k této ženě) příliš velkou váhu. Prostě, není zde prakticky nikdo z opravdu politicky důležitých, kdo Vás bude hájit a  ve vzduchu je jasně daný příkaz:

Tito lidé zde nemohou zůstat a nejlépe v „uzavřených vlacích, který nebude nikde zastavovat“ odcestují nazpátek na Ukrajinu nebo do Maďarska. To přeci vidí každý, kdo tuto situaci dlouhodobě sleduje (a já opravdu nemusím lhát a dopovím tento tušený příběh, zapadající do předvolební, společenské nálady až do konce).

Přece nemůžeme zavírat oči, nad tímto vrcholem pokrytectví. Zde není dlouhodobě uplatněna rovnost před zákonem (pakliže by byla, musel by být prakticky každý uprchlík lustrován, zda nemá jiné občanství EU, třeba zrovna to maďarské). To se však neděje, ten správný válečný uprchlík (většinou bílý) odjíždí do KACPU. Jen Romové jsou ihned na nádraží lustrováni a je s nimi zahájeno správní řízení v součinnosti s Maďarskem o tzv. ztotožnění.

V západních zemích toto takto neprobíhá (nikdo například v Německu by si tuto selekci podle barvy pleti nedovolil, ministr vnitra by rezignoval ještě tentýž večer. A toto vše se děje několik metrů od sochy záchránce židovských dětí, sira Nicholase Wintona.

A ke všemu zlému si ještě ve čtvrtek večer pouštím televizi (předtím sleduji „anglickou fotbalovou ligu“, ale jelikož Arsenal jasně prohrává už v prvním poločase, přepínám na ČT 24 a to jsem opravdu neměl dělat – probíhá debata o stanovém městečku…A je to tady v nejhorší podobě:

Strašlivá, nevzdělaná, úroveň pana ministra Kupky a hejtmana Netolického mi vyráží dech. Kulturně, sociologicky a psychologicky naprosto nepolíbení politici v tomto tématu, ale jejich politická vypočítavost, která se zde spojuje s nafoukaností a naprostém odtržení od těchto skupin obyvatel, je již v takovém stupni metastázy, že mají pocit, že problému rozumějí přes lidový rasismus, drby a pomluvy.

To se opravdu musím po třiceti letech stále ve veřejnoprávní televizi se dívat na politiky, kteří svojí typologií patří do osmdesátých let dvacátého století Jihoafrické republiky?

Nelidské, studené, bez sebemenší empatie k těmto lidem, kteří mají tak těžký život, který by Netolický a Kupka nevydrželi ani měsíc - se navážejí do opravdového světa lidské bolesti, kulturní jinakosti a letitého traumatu celoevropského ponižování.

Uvědomují si tito „nažehlení panáci“, že ještě „pradědeček“ těchto Romů z „Hlaváku“, byl nejen na Balkáně používán jako „tažné zvíře na poli", žil v chlévě a nebyl považován za člověka? A na tyto potomky teď přesně skrytě rasisticky mířenými větami získávají JUDr. Netolický a Mgr. Kupka body, kterou potom "prodají" v podzimních volbách. Musím na záchod…

Po vzoru toho nejpokleslejšího vzoru chování politiků orbánovského střihu, popírají stejně jako on, svoji letitou, politickou odpovědnost a svůj podíl za postupné ničení lidskosti, soucitu, empatie v občanech.  Ničemí smyslu  pro  pochopení pro ty nejubožejší z nejubožejších, kteří se na českém  území v současné době nacházejí.

Je potřeba (pokolikáté už?) přesměrovat hněv veřejnosti na politiky od politiků na Romy a na uprchlíky (stejně jako v roce 2014). Viníci energetické nouze, ekonomiky založené na montovnách, viníci toho, že lidé mají malé platy v této zemi, ovládnuté několika desítkami oligarchických  rodin a jejich známých, kteří přišli během třiceti let k majetku většímu, než si vůbec někdo umí představit (vše je pochopitelně křišťálově čisté).

Jsou to viníci běžné situace, kde důchodci a samoživitelé  živoří, kde exekuční mafie rozežrala v lidech jakýkoli smysl pro spravedlnost, kde sociální pomoc není možné  včas získat, ani když stojíte hodiny ve frontách, kde starobní důchod se blíží pomalu polovině tržního nájemného, kde prezident udělí milost odsouzenému zloději a bývalý prezident popírá válečné zločiny.

Ano, milí voliči základem našeho „průšvihu“ jsou přeci ukrajinští Romové, tlačící se k sobě jak malá koťata na holé zemi. Ano, vážení diváci a voliči, dobroušek Kupka a chlapák Netolický, který obdivuje  hyperkorektnost přítomných řečníků.

Ukrajinští Romové jsou přece právem terčem vašeho vzteku, jsou zdrojemaší hanby, zde jsou Ti, co zneužívají vaší dobrotu a zejména také tu naši, politickou dobrotu: Jsme přece ,nejlepší na světě ve zvládnutí krize nejen „covidu“ (pravda se ukázala za pár měsíců), ale i té, současné - uprchlické (pravda se také ukazuje vždy až za několik měsíců)

Pan Netolický mává jakýmsi dopisem nejspíše stejně „protiromsky“ zaměřeného politika ze Zakarpatí (nedělám si iluze, bude jich tam velmi mnoho) a zdůrazňuje, že v tomto regionu byl pan doktor Netolický více než dvacetkrát a ví své.

Škoda, že ani dvacet návštěv ho nedonutilo opravdu historicky se zamyslet nad ukrajinskými Romy v tomto regionu.

Jak říkal jeden můj známý: „Někdo může procestovat celý svět a je mu to „hovno“ platný“.

Dokonce ten člověk veřejně zpochybňuje strach těchto ukrajinských Romů z války. Takže většinové obyvatelstvo se má právo  bát, ale ukrajinští Romové ne. Dokonce se doktor Netolický nestydí tvrdit, že tam, kde oni žili, zatím přiletělo "jen několik raket". Vytahuje tisíckrát provařené příběhy „romských rodin s jedenácti dětmi“ které chtějí vydělat na tom "strašně, ale strašně benevolentním sociálním systému ČR".

Kupka z ODS se ho svým politickým  ptydepe dostihnout, přispět k  tomuto útoku na „ženy s nemluvňaty“. Přece ODS neprohraje tento souboj o českého maloměšťáka!

Ani jeden nemá sebemenší důkaz pro svá nehorázná tvrzení a nikdo nevysvětlí na opakovaný dotaz moderátora Kubala, který podle mého soudu také spíše jen „ohromen“ sleduje tento xenofobní koncert a neustále opakuje větu, na kterou pochopitelně nikdo neodpovídá: „Jak se pozná uprchlík prchající před válkou a tzv. ekonomický emigrant, zneužívající dávky?“

Pochopitelně jediný důkaz pro silové, mocenské složky je barva pleti, kulturní jinakost, veliká chudoba, podle které se lidé lustrují.

Ve studiu zoufale chybí někdo, kdo by vysvětlil širší souvislosti. Napadá mne třeba rétoricky skvělá, česká historička, muzeoložka a etnografka česko – romského původu a ředitelka Muzea Romské kultury v Brně Jana Horváthová.

A primátor Hřib, poslední řečník: Přeci jen mírnější, pochopitelně však také přitakává, je však vidět alespoň morální rozdíl jeho nastavení.

Proto ho taky v úplném závěru této šílené diskuse ministr Kupka tvrdě napomene: Vy snad jste také z naší vládní koalice?

To Hřibovo mlčení přesně vystihlo pozici Pirátské strany v současné vládě a v parlamentu. Je to  strana, která už klesá na hranici pěti procent a celý její sociálně/skandinávský model je během roku v  troskách.


Tato strana mizí z české politické scény. A to si Ivan Bartoš ještě před rokem žehlil sako premiéra.



2
Vytisknout
6044

Diskuse

Obsah vydání | 17. 5. 2022