Manželství ve středověku

27. 9. 2023 / Boris Cvek

čas čtení 13 minut
V souvislosti s aktuálními spory o to, co je to vlastně manželství a jaká je jeho tradiční podoba, jak lidé vlastně žili v tradiční společnosti, jsem se pustil do čtení knihy kolektivu autorů o manželství ve středověku (Joanne M. Ferraro & Frederik Pedersen (eds.): A Cultural History of Marriage in the Medieval Age, Bloomsbury Academic 2023). Rád bych čtenáře Britských listů seznámil formou stručného publicistického souhrnu s tím, co jsem se o tomto tématu dozvěděl (záměrně ignoruji pasáže, často rozsáhlé, o manželství ve středověkém judaismu a islámu).

Manželství bylo v antice a ještě do zhruba 10. století ve středověké Evropě věcí občanskou, nikoli náboženskou. Po prvních několik staletí křesťanství bylo pro církev otázkou, co si s manželstvím počít. Jako světská instituce nedávalo v očekávání brzkého konce světa moc smysl. U sv. Pavla je manželství záchranou před trýzní sexuální touhy. U sv. Augustina se pak postupně stává svou důstojností rovno sexuální abstinenci a ve vrcholném středověku je už svátostí, pomocí níž si papežové přisvojují vládu nad církví jako její manželé.

Církev ve středověku přichází s několika pozoruhodnými koncepty, pokud jde o manželství. Předně manželství je pro všechny, i pro ty nejchudší, i pro otroky. Manželství totiž není už jen smlouvou mezi dvěma rodinami, ale svátostí před Bohem. Muž a žena si tuto svátost udělují sami, pokud splní několik základních podmínek. Nepotřebují k tomu ani kněze, ani svědky. Toto pojetí manželství je těžko slučitelné s reálnými společenskými vztahy a bylo už na Čtvrtém lateránském koncilu roku 1215 zakázáno, ale nikoli zneplatněno (to provedl teprve Tridentský koncil v 16. století). Princip manželství uzavíraného o vlastní vůli vedl k mnoha zmatkům, mezi nimi také k mylnému přesvědčení mnoha laiků, že takto se mohou i rozvádět. To pak vedlo k tzv. sériové monogamii, tedy že muž měl několik žen po sobě, s nimiž se postupně o své vůli rozváděl.

Dalším svébytným prvkem církevního manželství – v kontrastu s manželstvím v antice, u židů nebo u germánských kmenů, ba v kontrastu s ortodoxní tradicí – byla jeho nerozveditelnost. Fakticky ale manželství byla běžně rozváděna pomocí tzv. anulování (pokud ale někomu nešlo o zákonný postup, mohl klidně utéct někam daleko, kde ho nikdo neznal, a tam začít život bez minulosti). Rozvedený byl francouzský král Robert Pobožný, ten dokonce dvakrát, a všichni francouzští králové mezi lety 1060 a 1223.

Existovalo několik možností, jak toho dosáhnout. Na prvním místě incest. Církev totiž měla velmi restriktivní pojetí příbuzenství: do sedmého kolene, a to nejen v pokrevní linii, týkalo se to dokonce i kmotrů a jejich příbuzných. Pokud se tedy někdo zejména v prostředí vysoké aristokracie chtěl rozvést, vyplatilo se hledat v rodokmenech a dokázat, že manželství bylo od samého začátku incestní, tedy neplatné. Uzavřít neincestní manželství bylo reálně často nemožné, nota bene v prakticky endogamním prostředí šlechty.

Takto bylo rozvedeno manželství mezi Ludvíkem VII. a Eleonorou Akvitánskou 21. března 1152 a nespočet dalších manželství napříč celou středověkou společností. Církev později pravidlo proti incestu zmírnila na čtvrté koleno.

Další možnosti zneplatnění manželství byla bigamie (soudy byly zahlceny řešením otázky, jaké manželské sliby byly platné, jaké nikoli), příliš nízký věk (vysoká aristokracie ale bez problémů vdávala a ženila i velmi malé děti), vynucení sňatku násilím, zatajená impotence či omyly. Pokud jde o násilí, nebylo výjimečné, že mladí aristokraté unášeli ženy a nutili je ke sňatku. Něco podobného hrozilo také výše zmíněné Eleonoře Akvitánské, když byla po rozvodu krátce svobodná, než si vzala anglického krále.

Podle tehdejších norem byl souhlas k manželství vynucený násilím tehdy, pokud násilí překročilo mez, již dokáže vydržet pevný muž. Co se týká legálního věku k uzavření sňatku, bylo to u dívek 12, u chlapců 14 let. Zásnuby mohly proběhnout už mnohem dříve, ale právě po dosažení uvedeného věku mohly být „svobodnou vůlí“ snoubenců zrušeny. Předpoklad svobodného rozhodování mladých lidí, a zejména žen, byl ale většinou mimo realitu. Typické dvoření z důvodu uzavření sňatku probíhalo ve středověku mezi dvěma muži: jeden z nich rozhodoval za ženicha, druhý za nevěstu. Zajímavou emancipaci žen přinesly na krátkou dobu morové epidemie a hladomory, které snížily počet obyvatelstva latinské Evropy tak, že ženy dosahovaly ekonomické samostatnosti, a tím i svobody v širším smyslu. 

Církevní kontrola nad manželstvím se ve středověku prosazuje jen postupně. Začátek můžeme najít v příběhu rozvodu krále Lotara Lotrinského s Theutbergou, kterou si vzal z politických důvodů. Lotar svou ženu po dvou letech manželství zavrhl a oženil se s konkubínou Waldradou, s níž měl už dlouho poměr, a dokonce i dítě. Na adresu Theutburgy pak byla z Lotarovy strany snesena nejhorší obvinění včetně incestního vztahu s bratrem. Tato obvinění byla „vyvrácena“ v roce 858 pomocí ordálu: jí vybraný náhradník vydržel zkoušku vařící vodou, což znamenalo, že Bůh stojí na její straně.

V roce 862 církevní synod v Cáchách potvrdil ovšem platnost rozvodu s Theutbergou a uznal manželství, které Lothar uzavřel s Waldradou. Theutberga se pak obrátila k papeži, a ten rozhodnutí synodu zrušil. Tento případ se stal ve své době mezinárodně-politickou událostí a ukazuje celkem zřetelně, a není to žádné překvapení, že církevní regulace manželství byla od samého počátku politickou zbraní. Zástupy církevních právníků se od té doby pomocí soudů jaly bojovat proti šlechtě a králům válku o svrchovanost církve nad manželstvím jako svátostí. Jakmile je manželství svátost, musí ho mít ve své kompetenci církev.

Církev tak vstupuje do ložnic a do rodinných, a tím i do majetkových a mocenských, vztahů jako ten, kdo rozhoduje. Nicméně ještě v době Čtvrtého lateránského koncilu (1215) místní biskupové často ignorovali církevní směrnice, a to dokonce do té míry, že v Kastilii stále platila možnost uzavírat občanské sňatky (barragania) na dohodnutou dobu až do časů Tridentského koncilu. Stejně tak ve středověkých Benátkách zůstávala praxe manželství jako občanského svazku, který lze rozvést na základě pouhé nekompatibility manželů, nedotčena.

Největší rozvod v dějinách latinské Evropy způsobila ovšem církev sama tím, že zrušila po staletí běžnou praxi ženatých kněží. Zástupy manželek takto byly degradovány na úroveň konkubín a z jejich dětí se stali – řečeno terminologií tradiční společnosti – bastardi (na druhou stranu mezi bohatými lidmi ve středověku nebylo výjimečné mít nemanželské děti a být na to hrdý). Ale také toto rozhodnutí bylo dlouho a široce ignorováno. Dokonce ještě dvě století po zákazu sňatků byli na Iberském poloostrově vnímáni kněží s manželkami a dětmi jako normální věc.

Kromě anulování, tedy faktického rozvodu manželství, bylo ve středověku možné rozdělit manžele „od stolu a lože“, aniž by měli možnost opět se sezdat. Existovaly vlastně jenom dva důvody, uznávané soudy k zavedení takového opatření: 1. mimomanželský sex, 2. kruté zacházení. Důvodem k rozluce ovšem nemohl být krátkodobý sexuální vztah jednoho z obou manželů se třetí osobou.

Teprve mimomanželské vztahy, které se svou vážností podobaly manželství, byly pro soudy argumentem pro rozluku. Navíc postižený musel sám být čistý, pokud šlo o mimomanželský sex. Tyto rozluky tedy nebývaly běžné. Jde-li o kruté zacházení, prakticky výlučně šlo o krutost manželů vůči manželkám. Bití žen bylo normální. Jako příklad toho, co se tehdy považovalo za krutost, je uvedeno zmlácení ženy téměř k smrti. Napříč Evropou se šířil dokonce zvláštní druh spirituality (Anděla z Foligna, Dorota z Montau), který brutální násilí manželů na manželkách považoval za něco, čeho by si měly ženy vlastně cenit, protože tím prodělávají očistcovou kúru už zde na zemi.

Manželství je ve středověké teologii mocnou alegorií pro celou řadu mystických vztahů. Papež Inocenc III. rozeznával čtyři typy manželství: 1. tělesné, tedy manželství v běžném slova smyslu, 2. manželství mezi Kristem a církví, 3. manželství mezi Bohem a duší, 4. manželství mezi Slovem a lidskou přirozeností v Kristu. Inocenc III. pak pokračuje v těchto alegoriích tak daleko, že označuje církev za věčnou manželku papeže, čímž se stává dědicem Petrovým a držitelem univerzální moci Kristovy. Tím, že papež je manželem církve, splývá s ní v jednotu, ba stává se mystickým obratem jejím otcem. Papež píše: „Když jsem vstupoval do manželství (BC: s církví), syn vedl svou matku do manželství; jakmile jsem manželství uzavřel, otec získal svou dceru za manželku.“ (str. 53)

Ve středověku bylo manželství často nejen součástí širších rodinných vazeb, ale také celé místní společnosti. Na výběru partnera se běžně podílela právě ona. Místní zvyky, které byly vynucovány komunitou, také trestaly různé druhé provinění proti manželství podle tradičních postupů, mezi něž patřilo třeba veřejné bičování.

Na závěr pár slov o sexualitě, sexu a milostné lásce. Ve středověku se vedly vážně míněné diskuse, zda bez sexu může být manželství platné. Sexualita a intimní vztah se přenášejí do náboženské mystiky a je v nich spatřováno něco pozitivního. Sex je ovšem také manželskou povinností a před sňatkem zatajená impotence důvod k rozvodu. Na druhou stranu církev chápe sex pouze jako akt plození. Sexuální rozkoši by bylo nejlépe se při plození vyhnout, pokud by to šlo. Sex, který nemůže vést k plození, je sodomie, tedy hřích. Lidé ve středověku ale reálně mohli vstupovat do širokého spektra sexuálních aktivit bez ohledu na církevní učení.

Příkladem může být Florencie, kde se na přelomu středověku a renesance stalo zvykem, že náctiletí mladíci byli pasivními sexuálními partnery starších mužů, jakmile ale dospěli do vyššího věku, stali se při sexu sami aktivními. Muži v té době ve Florencii zakládali rodiny až mezi 20. a 30. rokem (na středověk spíše pozdě), přičemž většina z nich po vstupu do manželství už nepokračovala v homosexuálních aktivitách. Vedení města si bylo vztahů mezi mladíky a staršími muži vědomo a rozhodlo se situaci řešit financováním nevěstince, kde by se mohli mladíci realizovat se ženami.

Středověk neznal rozdíl mezi homosexualitou a heterosexualitou, jeho dvěma sexualitami byl na jedné straně život sexuálně aktivní, na druhé straně život sexu se odříkající. K druhému pak patřilo heroické úsilí zvládnout vlastní sexualitu, která často sublimovala do mystických prožitků. Na sklonku středověku obdiv k tomuto způsobu života slábl, což bylo způsobeno tím, že mnozí lidé sexuální abstinenci jen předstírali – a za fasádou vznešené ideje celibátu kvetla sexuální nevázanost. Stačí si přečíst Dekameron.

Láska v dnešním slova smyslu nebyla ve středověku součástí manželství, nebyla ani mezi manžely očekávána. Manželé se měli postupně sbližovat během manželství – na začátku se často znali jen velmi málo – a v tomto smyslu se měli milovat. Na druhou stranu se zdá, že

třeba karolinští králové navazovali vztahy s konkubínami na základě autentické milostné lásky. A ačkoli literární příběhy milostné touhy a jejího naplnění jsou ve středověku známy, první milostná poezie, poezie trubadúrů, je psána jako alternativa k manželství, ba jeho popření. Milostná poezie jako výraz dvoření, směřujícího k manželství, vzniká až mnohem později. Manželská láska, jak ji známe dnes, se stává ideálem nikoli ve šlechtickém, ale v městském prostředí, a to až na sklonku středověku.

3
Vytisknout
3939

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2023