Podivná kauza izraelské "genocidy"

22. 1. 2024

V posledních letech však obyvatelé Oberammergau hru výrazně přepracovali; Ježíš a apoštolové jsou nyní sami jasně Židé, judaismus Ježíšovy doby je prezentován s jemnými nuancemi a porozuměním, a co je klíčové, římská imperiální moc je vykreslována stejně pronikavě, jaká byla. Přestože se Oberammergau změnilo, pašijové hry přetrvávají – naposledy minulý týden na jevišti Mezinárodního soudního dvora severozápadně od Bavorska v Haagu. Tam Jihoafrická republika zahájila řízení proti Státu Izrael a tvrdila, že se ve válce v Gaze aktivně dopouští genocidy.

Texty, kterých se dovoláváme, již nejsou evangelia, ale traktáty mezinárodního práva; postavou na lavici obžalovaných není tradiční Žid žijící podle staletých zákonů, ale suverénní, v mnoha ohledech sekulární stát se značnou vojenskou a politickou mocí. Židé jsou opět obviňováni z toho, že jsou kriminálními outsidery globální společnosti; zda v ďábelsky komplikované situaci jednají moudře či nemoudře, proporcionálně či disproporčně, je vedlejší. Jejich vina je totální a kolektivní.

Autoritativní historik Gershom Scholem poznamenal, že jedním z důsledků sionismu je, že Židé již nebudou muset hrát symbol v mýtech jiných lidí. I když byl velkým učencem, mýlil se.

O tom, že údajně genocidní válka Izraele je reakcí na zlomyslné, otevřeně genocidní loupežné nájezdy náboženského teroristického hnutí, se žalobci Izraele v Haagu z velké části nezmínili. O tom, že se teroristé stáhli s rukojmími v rukou, do pečlivě připraveného podzemního města pod mešitami, nemocnicemi a školami, se mluvilo ještě méně. Uprostřed těchto výmluvných opomenutí nelze než únavně dospět k závěru, že Izrael musel být obviněn z genocidy, bez ohledu na to, co by udělal po 7. říjnu, kromě toho, že by sklonil hlavu na znamení kapitulace.

Pokrytectví zde samozřejmě funguje, ale to je téměř triviálně vedlejší. Genocida je víc než jen ospravedlnitelně ohavná charakteristika: Jako právní kategorie, jako rétorika a politické rámcování, je to zbraň soudného dne epických rozměrů. Ve své potupnosti stupňující se na n-tý stupeň je téměř jedinečně totalizující.

Podle podmínek Úmluvy o genocidě, schválené Organizací spojených národů v roce 1948, mohou být státy vyzvány, aby "podnikly takové kroky podle Charty OSN, které považují za vhodné pro prevenci a potlačení aktů genocidy". Jinými slovy, označení něčeho za genocidu s sebou nese povinnost jednat – a je to právě strach z této povinnosti, který paradoxně povzbuzuje zodpovědné státy, aby upustily od používání tohoto termínu a čerpaly tak z jeho morální a mobilizační síly. To je důvod, proč Spojeným státům trvalo 40 let, než ratifikovaly Úmluvu o genocidě, a dlouho poté se tak zdráhaly ji uplatnit. Když jsem sloužil na americkém ministerstvu zahraničí, používali jsme soubor slovní akrobacie – "činy rovnající se genocidě", "činy představující genocidu", "činy genocidní povahy" – spíše než obyčejné "genocidy", protože jsme věděli, co to obnáší.

Nic z toho neznamená, že Izrael je imunní vůči kritice. Mnohé z toho, co činí tuto válku tak nešťastnou, je to, že se odehrává pod dohledem nejhorší vlády v dějinách Izraele. Benjamin Netanjahu a jeho koaliční partneři, každý ze svých vlastních důvodů, strávili většinu roku 2023 snahou nahradit vadnou, ale živou demokracii v zemi ultrapravicovou, žoldáckou diktaturou. Stejně jako Hamás velice špatně odhadli charakter izraelské občanské společnosti, která vyvinula masivní úsilí o zachování nezávislosti soudnictví a právního řádu, a pak, 7. října, se obrátili k vojenské službě a k nabízení co nejvíce sociálních služeb, které jejich vyprázdněný stát nebyl schopen poskytnout.

Netanjahu záměrně udržoval Hamás u moci, raději než by jednal s Palestinskou samosprávou, jejíž vlastní neschopnost mu usnadnila život. A po celá léta mnoho Izraelců, včetně mě, souhlasilo s Netanjahuem, alespoň pokud jde o vojenskou konfrontaci s Hamásem, protože jsme věděli, že by to nutně znamenalo děsivou městskou válku a utrpení civilistů, které se nyní odehrává. To byl kompromis, který skončil velmi špatně. Ale už jen zmínka o termínu "trade-off" nám připomíná, že žijeme ve složitém světě, v němž je morální čistota těžkou a nekonečnou výzvou s nesčetnými rozhodovacími body na cestě.

Naštěstí máme odvětví mezinárodního práva, které nám pomáhá vést nás v době války: Mezinárodní humanitární právo, včetně práva ozbrojených konfliktů. Zde Izrael vyložil své chápání tohoto souboru zákonů, pokud jde o tento konflikt, a jeho výklady. Tyto interpretace jsou samozřejmě otevřeny kritice, zejména v otázce "proporcionality", což může být každá válka. To však vyžaduje věnovat pozornost skutečným faktům; a to je přesně to, co prezentace Jihoafrické republiky minulý týden v Haagu záměrně neudělala.

Jak pečlivě poukázal Itamar Mann, uznávaný izraelský učenec, který sám silně kritizuje současnou válku, právě proto, že Jihoafrická republika sama není stranou konfliktu, byla v dokonalé pozici, aby předložila komplexnější obraz faktů, než tomu bylo ve skutečnosti. Kdyby například uznala úmyslné ostřelování izraelských civilistů Hamásem od 7. října a následné válečné boje z jeho tunelů, mohla by představovat mnohem pádnější argument.

Jihoafrická republika měla samozřejmě své vlastní důvody k tomu, aby případ prezentovala tak, jak jej prezentovala. Koneckonců se pokouší postavit se do pozice vůdce bloků zemí, které stále více zpochybňují již tak vratký světový řád pod vedením USA. Ale i tak je k prosazení případu genocidy zapotřebí prokázat dva prvky zločinu: Genocidní úmysl a genocidní činy.

Jihoafrická republika byla schopna předložit důkazy o genocidně znějících záměrech od libovolného počtu politických aktérů v Netanjahuově vládě. Žádný z nich však nemá přímou rozhodovací pravomoc nad vedením války, což vede k otevřenému nepřátelství mezi některými z nich (především Itamarem Ben-Gvirem) a vrchním velením IDF. Tato přímá pravomoc je vyhrazena nejen vojenským profesionálům, ale i válečnému kabinetu, který Netanjahu svolal, aby ho izoloval od jeho vlastních koaličních partnerů, a v němž je dobře zastoupena politická opozice vůči Netanjahuovi; vzhledem k hněvu izraelské veřejnosti na Netanjahua by už nebyl u moci, kdyby nebyli v místnosti. Navíc, pokud by cílem Izraele byla genocida, vydávání varování před bombardováním, vytváření humanitárních koridorů (jakkoli omezených) a umožnění přístupu k potravinám a dalším nezbytnostem by byl dost špatný způsob, jak toho dosáhnout.

A pokud se jedná o genocidu, její význam je na hony vzdálen jejímu používání po 2. světové válce, kdy tento termín spolu s "lidskými právy" vstoupil do globálního slovníku. Tato dvě označení nejsou zdaleka totožná a v některých ohledech se ubírají různými směry. Obojí však bylo výsledkem dobře míněných snah vyrvat ze zubů nepředstavitelné hrůzy nějaké nové, základní principy, na nichž by snad mohl povstat lepší svět.

Lidé z různých zemí, náboženství a kultur pracovali na prosazení těchto nových myšlenek, mezi nimi Židé a sionisté. Pro Židy bylo udělení individuálních práv oddělených od občanství vítaným řešením traumatu z bezdomovectví, které v předválečných letech odsoudilo tolik lidí k záhubě. "Genocida" mezitím odrážela chápání, že skupiny, národní a etnické, mají svou vlastní osobitost.

Klíčovou postavou zde byl polsko-židovský právník Raphael Lemkin, který vymyslel termín "genocida" a je všeobecně považován za kmotra Úmluvy o genocidě. Dlouho před 2. světovou válkou přemýšlel a pracoval spolu s řadou dalších právníků na ústřední otázce, která trápila moderní národní státy: Právech národnostních menšin.

Uvědomoval si, že národnostní skupiny, stejně jako jednotlivci, existují před státem – a snažil se sladit svou skupinovou příslušnost s individualizovanou povahou občanství. V roce 1919 našla tato myšlenka nadějné vyjádření v systému smluv o národnostních menšinách rodící se Společnosti národů, v níž se členské státy zavázaly ctít kolektivní práva národnostních menšin na svém území.

Víme, jak dobře to všechno dopadlo. Vtip je však v tom, že zatímco Liga byla katastrofálním politickým a morálním selháním, byla také selháním právním – a byly to právě tyto smlouvy na ochranu menšin, které selhaly, především pro Židy.

Po tomto kolapsu hledali židovští právníci alternativy – rámec lidských práv, národní stát Izrael – a někdy obojí najednou, jak ukázala velkolepá učenost Jamese Loefflera. Lemkin (ačkoli sám byl v mládí sionistou, jak ukázal Loeffler) zvolil jinou taktiku. Myšlenka lidských práv pro něj byla amorfní a nevymahatelná. Pokud jde o sionismus, i když skutečně přispěl k jeho vlastnímu uvažování o skupinových právech menšin, rozhodl se jeho roli bagatelizovat – především proto, aby se vyhnul politizaci genocidy v čistě židovském kontextu.

Podle Lemkina, pokud byla lidská práva způsobem, jak zaručit jednotlivcům práva před státem, a dokonce i když neměli vůbec žádné občanství, byla Úmluva o genocidě způsobem, jak ochránit kolektivní skupiny před jedinečně centralizovanou, industrializovanou a vražednou mocí moderního státu. V Úmluvě o genocidě je implicitně obsažena představa, že vyhlazení Židů bylo paradigmatické, ale sui generis. Jinými slovy, holokaust neměl být vnímán jako naprosto a bezvýhradně jedinečný, v neposlední řadě proto, že bychom se z něj neměli co učit. Kruté režimy v průběhu dějin brutálně ničily nevinné skupiny lidí. To, co je na holokaustu tak zarážející, je spíše způsob, jakým téměř všechny formy ponižování a vraždění, které historie zná, umocněné takovými moderními výtvory, jako je industrializované masové vraždění a rasová ideologie, vytvářejí apoteózu fyzické krutosti a kulturního vyhlazování.

Holokaust byl tedy modelem, katalogem všeho, co mohla nenávist ke skupinám přinést, a všeho, čemu mělo mezinárodní právo zabránit. Navzdory svým hluboce zakořeněným neshodám s židovskými architekty lidských práv, jako byl Hersh Lauterpacht (který byl zodpovědný za myšlenku "zločinů proti lidskosti" v Norimberském procesu) a Jacob Robinson (klíčový autor Úmluvy OSN o uprchlících), sdílel jejich základní přesvědčení, že židovské utrpení přináší světu mocná nová ponaučení.

Což nás přivádí zpět k aktivitám z minulého týdne v Haagu. Také Izrael se objevil v roce 1948 v důsledku monumentální genocidy a okolnosti jeho zrodu jsou spojeny s konceptem genocidy v základech. Pokud praktikuje genocidu, mohli bychom z toho vyvodit, že ztrácí své "právo na existenci". Zdá se, že Izrael je jedinou zemí, o které se pravidelně hovoří v souvislosti s tím, zda má či nemá "právo na existenci".

To je výrazný posun od Lemkinovy vize, která doufala, že rozšíření myšlenky osobnosti z jednotlivců na skupiny pomůže těmto skupinám přežít. Eufemismus "práva na existenci" naproti tomu převrací jazyk individuálních práv naruby a používá jako zbraň, aby usnadnil masové vraždění, jakého jsme byli svědky 7. října. Překrucuje nesmírnou, bolestnou složitost židovského státu, krutosti a nespravedlnosti doprovázející jeho zrod, stejně jako ty, kterých se sám dopustil, do krutého boje, v němž je jedna strana vždy v defenzivě, jen argumentační uklouznutí vzdálená od toho, aby se nabídla ke zničení.

A co je ještě horší, vždy podmíněná povaha existence Izraele v tolika okrscích je přesně to, na co Netanjahu a jeho ultranacionalističtí partneři spoléhají, že jim zabrání vyrovnat se s palestinskou národní identitou.

Džihádismus, deklarovaná ideologie Hamásu, neuznává legitimní osobnost národních skupin a je jak teoreticky, tak prakticky genocidní až do morku kostí. Obviňování Izraele z genocidy způsobem, který podkopává legitimitu myšlenky genocidy jako celku, narušuje mezinárodní právní řád založený na pravidlech, který Hamás odmítá od samého počátku. Tento mezinárodní právní řád a jeho aspirace na univerzalismus mají přinejmenším daleko k dokonalosti. Co by však mohlo zaujmout jeho místo? Pokud další univerzalismus, tak čeho? Ne všechny univerzalismy jsou neškodné – a jak už to u univerzalismů chodí, džihádismus je mimořádně nemilosrdný.

Několik mých synovců slouží v izraelské armádě a účastnilo se bojů v Gaze. Zeptal jsem se jednoho z nich, záložníka komanda a bohémského neurovědce v civilním životě, co si myslí o jednání v Haagu minulý týden. Nebránil se, ale řekl mi, že se o tom bavil s nějakými soudruhy. Klidně se zeptal: "Jakou cenu to má teď? Nedělám genocidu. Jsou to ostatní? Neviděl jsem to. Je to stát? To si nemyslím. Ale co se tam děje? Co přesně z toho chtějí mít?"

Troufám si tvrdit, že odpověď je hodně – a také vůbec nic.

Mnohé – v tom smyslu, že některé z toho, co motivovalo toto řízení, musí být výsledkem skutečného zájmu o utrpení Palestinců. Zdá se však, že mnohé z toho je podsouváno Izraeli jako vina za vše, co napáchal kolonialismus a co postkolonialismus nedokázal; mlátit po hlavě Ameriku prostřednictvím jejího izraelského klienta; udržování při životě sovětského stylu Třetího světa v zájmu západních progresivistů; obviňování ze selhání bohů – ideologií, utopického zákonictví – až příliš lidských Židů; ústup od konfrontace s džihádismem s nadějí, že jednoho dne Izrael prostě zmizí.

A vůbec nic – v tom, že v tomto řízení není žádný pokus zmírnit skutečné utrpení Palestinců na zemi v důsledku všeho, co jim Hamás sám přivodil tím, že na ně přivolal plnou sílu Izraele; a žádný pokus sdělit umírněným Izraelcům, že ve skutečnosti existuje mezinárodní společenství, které se snaží využít mezinárodního práva k ukončení konfliktů, místo aby je vyostřovalo jinými prostředky.

Málokdo pochybuje o tom, že náš svět nyní potřebuje mezinárodní humanitární právo více než kdy jindy. Ale tento zákon musí být důvěryhodný – jinak to bude horší než vůbec nic.

Zdroj v angličtině: ZDE