Zatracovaný i uctívaný... a určující

18. 4. 2024 / Pavlína Antošová

čas čtení 10 minut

GEORGE GORDON BYRON (22. 1. 1788 – 19. 4. 1824) 

Před delší dobou jsem se v Řecku schválně zeptala místního průvodce na vlastní i zeměpisné jméno Vironos, odvozené od příjmení Byron. Původ mi už dříve potvrdily jiné zdroje, ale zajímala mě reakce. Dostavila se okamžitě, a ještě živější, než jsem čekala: "Yeeeees, lordos Byron!" Básníka, kterému část anglické veřejnosti nikdy neodpustila skandály v osobním životě, jeho obdivovaná kolébka evropské civilizace dávno přijala za vlastního. Úplně nejlépe si pak s odkazem revoltujícího barda poradili mladší romantičtí básníci – opět z jiných zemí –, kteří se zaměřili na myšlenkové bohatství i zpěvnost jeho díla a nechali si ukázat směr.




SLAVNÉ  ALTER  EGO:  CHILDE  HAROLD

Svou autoprojekci tento uhrančivý básník a složitý člověk rozložil do různých textů. Childe Haroldova pouť (Childe Harold's Pilgrimage, 1812 – 1818), jejíž první dva zpěvy autora doslova přes noc proslavily, v titulní postavě spojuje mimořádnou citlivost a trvalý neklid bezmála ahasverovského rázu. A reflexe dosahují mnohem většího rozpětí, než kdyby hrdina jenom lamentoval nad neutěšenou přítomností kdysi slavných zemí. Dojmy ze Španělska například vyúsťují v tvrzení, že se tam jednou lupič odvrátí od kořisti, a z hlíny pak vzejde strom svobody. Největší osobnosti literárního romantismu se skutečně obracejí do budoucnosti s tak podmanivou silou i přesností, že se čtenář může dohadovat o jejich věšteckém nadání. (Nabízí se například krátká Lermontovova báseň o pádu carství a vládě silné ruky, která lidskou bídu znovu opomene).  Ve skutečnosti na sebe tito tvůrci dodnes upozorňují jako mimořádně bystří pozorovatelé, kteří vědí, jak v které zemi jednají uchvatitelé, a jak se tamtéž chovají porobení.

Mezi oběma polovinami Byronovy erbovní poémy se uzavřela další epocha. Jednak proběhla – a tvář Evropy změnila – bitva u Waterloo. Jednak básníka jeho krajané doslova exkomunikovali, takže za posledních osm let svého nedlouhého života se do rodné země už nikdy nevrátil. Když pokračoval ve své slavné skladbě, nejdřív napsal sloky ve formě osobně zbarvené předmluvy, a připustil (ale neupřesnil) v nich vlastní díl viny; zčásti určitě proto, aby do Childe Harolda nemusel promítat své výčitky svědomí. Každopádně na belgickém bojišti v tichém zamyšlení stanul spíše sám za sebe než prostřednictvím svého hrdiny.

V osobní rovině se ale Byron po třicítce (tedy ve věku, jehož se někteří romantičtí básníci ani nedožili) také snažil vyvážit romantickou rozervanost. Toto úsilí se mohlo zakládat jak na přestálé ostrakizaci, tak na celkové únavě. Stav, kterého chce dosáhnout vůči okolnímu světu, označuje básník (opět ve své erbovní poémě) za čestné nepřátelství. Možnosti najít v jiném člověku opravdovost – v prvé řadě ctnost, která neodsuzuje – se nezříká. Současně uvádí, že takovou hodnotu ještě nenalezl; svým čtenářům dává touto cestou nepřímou výzvu. 

A jistoty hledá poněkud jinde. Své rodné Anglii (jíž vyčítá, že z pozice královny světových moří svého času nepomohla strádající Benátské republice) zároveň přiznává obrovský literární potenciál, když se hlásí k odkazu dramatiků z dřívějších epoch (samozřejmě Shakespeara, a pak také restauračního autora Thomase Otwaye). Prosazuje dokonce názor, že postavy z jejich her přetrvají, i kdyby se nejslavnější benátské stavby zřítily v prach. Vlastně tak navazuje na zdrženlivou naději Shakespearova sonetu 65, a shodné hledisko podporuje razantněji než jeho předchůdce.



JINÉ ALTER EGO: DON JUAN

K málo zmiňovaným přednostem Byronovy tvorby patří jiskřivý smysl pro humor. Ten se naplno projevuje ve svébytně pojatém eposu Don Juan (1819 – 1824, nedokončeno). Hrdina této monumentální parodie (a místy černé frašky) do jisté míry tvoří autorův doplněk – mimo jiné v tom, že nemá tělesný handicap. Ale hlavně proto, že většinou je víceméně obětí okolností. Na jeho prudkých životních zvratech básník často ukazuje neromantickou stránku lidského osudu, a to i když nechybí typicky romantický aspekt výjimečnosti. 

Do kola osudu se španělský mladík uvrhne sám – tajným poměrem s vdanou ženou; tady jasně vyvstává vliv anglické restaurační komedie mravů (the comedy of manners). A pak se Juan ve velké míře stává obětí okolností. Drastické (ale pořád do jisté míry groteskní) swiftovsky laděné pasáže, v nichž autor předvádí hrdinův pud sebezáchovy, dávají celé dlouhé poémě existenciální rozměr. V osudech Juanových lásek se uplatňuje gradace – včetně sebezničení, ve kterém romantická nota zaznívá velmi zřetelně. Stejně tak se romantický  pohled na svět odráží v leitmotivu otroctví. Možná nejpůsobivější pasáž v přímé řeči tvoří hrdinova statečná promluva ke zhýčkané sultánově oblíbenkyni – nejen slova, ale čin. Ústy mladého Španěla básník nejspíše vyjadřuje vlastní hořkost nad rozmary svých prvních lásek. Nad krutostí, za kterou se později bohužel i jiným lidským bytostem opakovaně mstil.

Zejména v poémě Don Juan se autor navíc projevil jako mistr verše. Rýmovat dokázal dokonce tři nebo čtyři slabiky (v angličtině, jíž chybí pádový systém, jde o jev zcela ojedinělý). A rýmem rád propojoval slova z různých stylových rovin.    



DALŠÍ  ALTER  EGO: MANFRÉD

Jinotajnou básníkovu autoprojekci předkládá básnické drama Manfréd (Manfred), pocházející z let 1816 – 1817, napsané blankversem (tedy tím typem nerýmovaného verše, který se v Shakespearových hrách vyskytuje na většině plochy) a odehrávající se na alpských srázech. Titulní postavě dal Byron faustovské rysy.

Na začátku posledního – třetího – zpěvu této nedlouhé tragédie nabízí Manfréd uchopitelný klíč k blížícímu se vlastnímu skonu. A toto vysvětlení se s předstihem týká i Byronovy smrti: Bytost utvářená konceptem romantické výjimečnosti se postupně dopodrobna seznámí se všemi možnostmi, jak odejít ze světa ještě před dosažením středního věku. Fyzicky něco takového samozřejmě prožít nelze. Ale pokud se těmito alternativami člověk do hloubky zabývá, i to přispěje k celkovému vyčerpání. Netřeba dodávat, že u básníka se takový proces z velké části odehrává v rovině umělecké tvorby.

Poněkud překvapivě působí mistrně zvládnutá katarze – víceméně důkaz, že temné síly mohou v klíčovém okamžiku aspoň poodejít. K síle sdělení zde přispívá náznakovitost. Zatímco u nejsilnějšího milostného vztahu hrdinova života nechybí zmínka o pokrevním příbuzenství (a jde tedy jasně o reflexi básníkova poměru s nevlastní sestrou), Manfrédova smrt je pojata ještě přitlumeněji. Zůstává tedy na čtenářových dohadech, zda šlo o dobrovolné polknutí jedu, účinkujícího s jistým prodlením, nebo o jiný způsob odchodu ze světa. To ale není tím nejdůležitějším hybným faktorem.

O pár hodin dřív Manfréd pokorně přijal věštbu, v níž k němu promluvil přízrak jeho milované Astarté. V hodině smrti však ještě s nadlidskou silou dokáže vzdorovat pekelnému běsu, odrážejícímu jeho vlastní podobu – a na jeden důležitý okamžik skutečně vítězí. Krom toho si od přítomného opata vyžádá stisk ruky, odmítne však rozhřešení. Tento literární hrdina se tak stává zprostředkovatelem nejdramatičtějších zákoutí básníkova myšlenkového světa: Před urychleným odpuštěním, nabídnutým v duchu křesťanství, upřednostňuje odpykání celého trestu. Ale snížit se v pravém slova smyslu je ochoten pouze před tím, komu ublížil. 



OSOBNÍ  LYRIKA.  A  ZÁVĚREM...

Mapování autorova myšlenkového vývoje samozřejmě umožňují lyrické básně. Snadno se najdou takové, které se navzájem doplňují. V některých z nich básník opět předjímá svůj osud, což se romantikům stávalo častěji.

Protiváhu empatických veršů s názvem „Když jsme se loučili" ("When We Two Parted," 1808) tvoří jedna z nejslavnějších Byronových básní – „Sbohem buď" ("Fare Thee Well," 1816). Jedná se o hluboce osobní reakci na krach básníkova manželství. V citové bouři se ozývají výčitky bývalé ženě za to, že naslouchala pomluvám a zčásti se nechala ovlivnit. I tak ale převládá pevné rozhodnutí nevypěstovat si vůči ní nenávist. Přesto zde snaha o velkorysost naráží na zřetelný limit: Vlastní výčitky svědomí jsou zmíněny pouze ojediněle a jakoby bezděčně.

Tlumeněji – i když také velmi emotivně – vyznívají ty básně, jež reflektují Byronovu bisexualitu. V žalozpěvu nazvaném „Pro Thyrzu" ("To Thyrza," a ve skutečnosti určeném „Thyrzovi," 1811) se objevuje přesvědčivý motiv oboustranného nesmělého přibližování, jehož ostýchavost posílilo společenské tabu.

Příležitostné básně také nejnázorněji přibližují autorovo rozpoložení v posledních letech před smrtí. Nádherný zpěv o rozprostírající se únavě ("So We'll Go No More a Roving," 1817) dává tušit, že dlouhotrvající vláčná ležérnost, kterou zapříčinil překotný způsob života, už neodezní. A dvě sloky se závěrem plným sebeironie, přitom však také verše prostoupené účastí ("Stanzas," 1820) ukazují možnost, jak toto vyčerpání ještě naposledy překonat: Pomoc porobeným.

Nejslavnější z druhé generace anglických romantiků – a patrně vůbec nejvlivnější romantický básník – nacházel v poezii vyváženost, kterou ve svém soukromí marně hledal. Velkou plochu samozřejmě zabrala autostylizace. Zároveň ale vyrážel celému obrovskému společenství nenávistných krajanů zbraně z rukou, protože se samozřejmou lehkostí dokázal něco, čeho nebyl schopen nikdo z nich: Do vlastních očí (ať už prostřednictvím 3. osoby v poémách nebo 1. osoby v lyrických básních) nesčíslněkrát pohlédl víceméně zpříma.
__________________________________________

Zdroj obrázku: Poetry Foundation

 

        


















 



0
Vytisknout
1604

Diskuse

Obsah vydání | 22. 4. 2024