Zatracovaný i uctívaný... a určující
18. 4. 2024 / Pavlína Antošová
čas čtení
10 minut
Před
delší dobou jsem se v Řecku schválně zeptala místního průvodce na
vlastní i zeměpisné jméno Vironos, odvozené od příjmení Byron. Původ mi
už dříve potvrdily jiné zdroje, ale zajímala mě reakce. Dostavila se
okamžitě, a ještě živější, než jsem čekala: "Yeeeees, lordos Byron!"
Básníka, kterému část anglické veřejnosti nikdy neodpustila skandály v
osobním životě, jeho obdivovaná kolébka evropské civilizace dávno
přijala za vlastního. Úplně nejlépe si pak s odkazem revoltujícího barda
poradili mladší romantičtí básníci – opět z jiných zemí –, kteří se
zaměřili na myšlenkové bohatství i zpěvnost jeho díla a nechali si
ukázat směr.
SLAVNÉ ALTER EGO: CHILDE HAROLD
Svou autoprojekci tento uhrančivý básník a složitý člověk rozložil do různých textů. Childe Haroldova pouť (Childe Harold's Pilgrimage, 1812
– 1818), jejíž první dva zpěvy autora doslova přes noc proslavily, v
titulní postavě spojuje mimořádnou citlivost a trvalý neklid bezmála
ahasverovského rázu. A reflexe dosahují mnohem většího rozpětí, než
kdyby hrdina jenom lamentoval nad neutěšenou přítomností kdysi slavných
zemí. Dojmy ze
Španělska například vyúsťují v tvrzení, že se tam jednou lupič odvrátí
od kořisti, a z hlíny pak vzejde strom svobody. Největší osobnosti
literárního romantismu se skutečně obracejí do budoucnosti s tak
podmanivou silou i přesností, že se čtenář může dohadovat o jejich
věšteckém nadání. (Nabízí se například krátká Lermontovova báseň o pádu
carství a vládě silné ruky, která lidskou bídu znovu opomene). Ve
skutečnosti na sebe tito tvůrci dodnes upozorňují jako mimořádně bystří
pozorovatelé, kteří vědí, jak v které zemi jednají uchvatitelé, a jak se
tamtéž chovají porobení.
Mezi
oběma polovinami Byronovy erbovní poémy se uzavřela další epocha.
Jednak proběhla – a tvář Evropy změnila – bitva u Waterloo. Jednak
básníka jeho krajané doslova exkomunikovali, takže za posledních osm let
svého nedlouhého života se do rodné země už nikdy nevrátil. Když
pokračoval ve své slavné skladbě, nejdřív napsal sloky ve formě osobně
zbarvené předmluvy, a připustil (ale neupřesnil) v nich vlastní díl
viny; zčásti určitě proto, aby do Childe Harolda nemusel promítat své
výčitky svědomí. Každopádně na belgickém bojišti v tichém zamyšlení
stanul spíše sám za sebe než prostřednictvím svého hrdiny.
V
osobní rovině se ale Byron po třicítce (tedy ve věku, jehož se někteří
romantičtí básníci ani nedožili) také snažil vyvážit romantickou
rozervanost. Toto úsilí se mohlo zakládat jak na přestálé ostrakizaci,
tak na celkové únavě. Stav, kterého chce dosáhnout vůči okolnímu světu,
označuje básník (opět ve své erbovní poémě) za čestné nepřátelství.
Možnosti najít v jiném člověku opravdovost – v prvé řadě ctnost, která
neodsuzuje – se nezříká. Současně uvádí, že takovou hodnotu ještě
nenalezl; svým čtenářům dává touto cestou nepřímou výzvu.
A
jistoty hledá poněkud jinde. Své rodné Anglii (jíž vyčítá, že z pozice
královny světových moří svého času nepomohla strádající Benátské
republice) zároveň přiznává obrovský literární potenciál, když se hlásí k
odkazu dramatiků z dřívějších epoch (samozřejmě Shakespeara, a pak také
restauračního autora Thomase Otwaye). Prosazuje dokonce názor, že
postavy z jejich her přetrvají, i kdyby se nejslavnější benátské stavby
zřítily v prach. Vlastně tak navazuje na zdrženlivou naději
Shakespearova sonetu 65, a shodné hledisko podporuje razantněji než jeho
předchůdce.
JINÉ ALTER EGO: DON JUAN
K málo zmiňovaným přednostem Byronovy tvorby patří jiskřivý smysl pro humor. Ten se naplno projevuje ve svébytně pojatém eposu Don Juan
(1819 – 1824, nedokončeno). Hrdina této monumentální parodie (a místy
černé frašky) do jisté míry tvoří autorův doplněk – mimo jiné v tom, že
nemá tělesný handicap. Ale hlavně proto, že většinou je víceméně obětí
okolností. Na jeho prudkých životních zvratech básník často ukazuje
neromantickou stránku lidského osudu, a to i když nechybí typicky
romantický aspekt výjimečnosti.
Do
kola osudu se španělský mladík uvrhne sám – tajným poměrem s vdanou
ženou; tady jasně vyvstává vliv anglické restaurační komedie mravů (the
comedy of manners). A pak se Juan ve velké míře stává obětí okolností.
Drastické (ale pořád do jisté míry groteskní) swiftovsky laděné pasáže, v
nichž autor předvádí hrdinův pud sebezáchovy, dávají celé dlouhé poémě
existenciální rozměr. V osudech Juanových lásek se uplatňuje gradace –
včetně sebezničení, ve kterém romantická nota zaznívá velmi zřetelně.
Stejně tak se romantický pohled na svět odráží v leitmotivu otroctví.
Možná nejpůsobivější pasáž v přímé řeči tvoří hrdinova statečná promluva
ke zhýčkané sultánově oblíbenkyni – nejen slova, ale čin. Ústy mladého
Španěla básník nejspíše vyjadřuje vlastní hořkost nad rozmary svých
prvních lásek. Nad krutostí, za kterou se později bohužel i jiným
lidským bytostem opakovaně mstil.
Zejména v poémě Don Juan
se autor navíc projevil jako mistr verše. Rýmovat dokázal dokonce tři
nebo čtyři slabiky (v angličtině, jíž chybí pádový systém, jde o jev
zcela ojedinělý). A rýmem rád propojoval slova z různých stylových
rovin.
DALŠÍ ALTER EGO: MANFRÉD
Jinotajnou básníkovu autoprojekci předkládá básnické drama Manfréd (Manfred),
pocházející z let 1816 – 1817, napsané blankversem (tedy tím typem
nerýmovaného verše, který se v Shakespearových hrách vyskytuje na
většině plochy) a odehrávající se na alpských srázech. Titulní postavě
dal Byron faustovské rysy.
Na začátku
posledního – třetího – zpěvu této nedlouhé tragédie nabízí Manfréd
uchopitelný klíč k blížícímu se vlastnímu skonu. A toto vysvětlení se s
předstihem týká i Byronovy smrti: Bytost utvářená konceptem romantické
výjimečnosti se postupně dopodrobna seznámí se všemi možnostmi, jak
odejít ze světa ještě před dosažením středního věku. Fyzicky něco
takového samozřejmě prožít nelze. Ale pokud se těmito alternativami
člověk do hloubky zabývá, i to přispěje k celkovému vyčerpání. Netřeba
dodávat, že u básníka se takový proces z velké části odehrává v rovině
umělecké tvorby.
Poněkud překvapivě působí
mistrně zvládnutá katarze – víceméně důkaz, že temné síly mohou v
klíčovém okamžiku aspoň poodejít. K síle sdělení zde přispívá
náznakovitost. Zatímco u nejsilnějšího milostného vztahu hrdinova života
nechybí zmínka o pokrevním příbuzenství (a jde tedy jasně o reflexi
básníkova poměru s nevlastní sestrou), Manfrédova smrt je pojata ještě
přitlumeněji. Zůstává tedy na čtenářových dohadech, zda šlo o dobrovolné
polknutí jedu, účinkujícího s jistým prodlením, nebo o jiný způsob
odchodu ze světa. To ale není tím nejdůležitějším hybným faktorem.
O
pár hodin dřív Manfréd pokorně přijal věštbu, v níž k němu promluvil
přízrak jeho milované Astarté. V hodině smrti však ještě s nadlidskou
silou dokáže vzdorovat pekelnému běsu, odrážejícímu jeho vlastní podobu –
a na jeden důležitý okamžik skutečně vítězí. Krom toho si od přítomného
opata vyžádá stisk ruky, odmítne však rozhřešení. Tento
literární hrdina se tak stává zprostředkovatelem nejdramatičtějších
zákoutí básníkova myšlenkového světa: Před urychleným odpuštěním,
nabídnutým v duchu křesťanství, upřednostňuje odpykání celého trestu.
Ale snížit se v pravém slova smyslu je ochoten pouze před tím, komu
ublížil.
OSOBNÍ LYRIKA. A ZÁVĚREM...
Mapování
autorova myšlenkového vývoje samozřejmě umožňují lyrické básně. Snadno
se najdou takové, které se navzájem doplňují. V některých z nich básník
opět předjímá svůj osud, což se romantikům stávalo častěji.
Protiváhu
empatických veršů s názvem „Když jsme se loučili" ("When We Two
Parted," 1808) tvoří jedna z nejslavnějších Byronových básní – „Sbohem
buď" ("Fare Thee Well," 1816). Jedná se o hluboce osobní reakci na krach
básníkova manželství. V citové bouři se ozývají výčitky bývalé ženě za
to, že naslouchala pomluvám a zčásti se nechala ovlivnit. I tak ale
převládá pevné rozhodnutí nevypěstovat si vůči ní nenávist. Přesto zde
snaha o velkorysost naráží na zřetelný limit: Vlastní výčitky svědomí
jsou zmíněny pouze ojediněle a jakoby bezděčně.
Tlumeněji
– i když také velmi emotivně – vyznívají ty básně, jež reflektují
Byronovu bisexualitu. V žalozpěvu nazvaném „Pro Thyrzu" ("To Thyrza," a
ve skutečnosti určeném „Thyrzovi," 1811) se objevuje přesvědčivý motiv
oboustranného nesmělého přibližování, jehož ostýchavost posílilo
společenské tabu.
Příležitostné básně také
nejnázorněji přibližují autorovo rozpoložení v posledních letech před
smrtí. Nádherný zpěv o rozprostírající se únavě ("So We'll Go No More a
Roving," 1817) dává tušit, že dlouhotrvající vláčná ležérnost, kterou
zapříčinil překotný způsob života, už neodezní. A dvě sloky se závěrem
plným sebeironie, přitom však také verše prostoupené účastí ("Stanzas,"
1820) ukazují možnost, jak toto vyčerpání ještě naposledy překonat:
Pomoc porobeným.
Nejslavnější
z druhé generace anglických romantiků – a patrně vůbec nejvlivnější
romantický básník – nacházel v poezii vyváženost, kterou ve svém
soukromí marně hledal. Velkou plochu samozřejmě zabrala autostylizace.
Zároveň ale vyrážel celému obrovskému společenství nenávistných krajanů
zbraně z rukou, protože se samozřejmou lehkostí dokázal něco, čeho nebyl
schopen nikdo z nich: Do vlastních očí (ať už prostřednictvím 3. osoby v
poémách nebo 1. osoby v lyrických básních) nesčíslněkrát pohlédl
víceméně zpříma.
__________________________________________
Zdroj obrázku: Poetry Foundation
5691
Diskuse