Proč v Donbasu nikdy neprobíhala "občanská" válka

19. 4. 2024

Role Ruska v "povstání" na východní Ukrajině

Válka na Donbasu byla jedním z několika výsledků širšího ruského pokusu o ovládnutí východní a jižní části Ukrajiny, převážně rusky mluvící. Původně toho chtěl Kreml dosáhnout minimalizací vojenských bojů. Nejznámější událostí této (většinou tajné, ale již široce organizované a zjevně vojenské) operace byla anexe Krymu Ruskem mezi 20. únorem a 18. březnem 2014.

Pokus o dobytí toho, co imperiální ruští nacionalisté nazývají Novorusko, zahrnoval množství dalších souběžných podvratných, hybridních, tajných akcí zaměřených na podkopání sociální soudržnosti, politické stability a kapacit východní a jižní Ukrajiny, a nejen jí. K nejdůležitějším nástrojům ruské hybridní války na Ukrajině patřila od počátku roku 2014 ruská a ukrajinská masmédia pod vlivem ruských nebo proruských aktérů. Účinek démonizační kampaně Moskvy na veřejné mínění na východní Ukrajině však zůstal omezený. Nejen ruské propagandistické kanály, ale i zahraniční masmédia často vykreslovala tehdejší proruské demonstrace na Donbasu jako výraz údajně rozšířených lidových nálad.

Různé průzkumy veřejného mínění provedené před a během této fáze však vykreslují jiný obrázek. Například v březnu 2014 ještě třetina obyvatel Doněcké a Luhanské oblasti podporovala odtržení Donbasu od Ukrajiny a 56 % tuto myšlenku odmítalo. Mnohé separatistické akce ve městech východní a jižní Ukrajiny byly nejen v minimálním měřítku nebo vůbec iniciovány lokálně, ale byly řízeny a financovány z Moskvy.

Strelkovova ruská ozbrojená skupina a eskalace násilí

Zatímco napětí bylo vysoké již na začátku dubna 2014, rozsáhlé střety začaly až ve druhém dubnovém týdnu. V nové fázi konfrontace v polovině dubna došlo k použití střelných zbraní a všudypřítomnosti ruských občanů. Tato eskalace byla začátkem války na Donbasu jako ozbrojeného dílčího konfliktu širší války Ruska proti Ukrajině, která začala přesuny ruských vojsk na Krymu 20. února 2014 a trvá dodnes. Válka na Donbasu začala, když 12. dubna obsadili ozbrojenci správní budovy ve Slovjansku a Kramatorsku v Doněcké oblasti pod vedením nepravidelných ruských bojovníků. Po dobytí Slovjansku následovaly první rozsáhlé boje rusko-ukrajinské války.

Protiukrajinské nepravidelné jednotky ve Slovjansku vedl ruský občan, plukovník ve výslužbě a bývalý důstojník FSB Igor Girkin (alias "Strelkov"). Girkinova ozbrojená skupina, která se skládá z více než 50 nepravidelných bojovníků, právě dorazila na Ukrajinu přes území již okupovaného Krymu, kde se většina těchto mužů podílela na anexi. Skupina sehrála rozhodující úlohu při přeměně regionálního občanského konfliktu na Donbasu v zástupnou mezistátní válku mezi Ruskem a Ukrajinou. V rozhovoru pro krajně pravicový ruský týdeník Zavtra (Zítra) v listopadu 2014 Girkin přiznal: "Stiskl jsem spoušť války. Kdyby naše jednotka nepřekročila hranice, všechno by šlo tak, jak to dopadlo v Charkově a Oděse. - Zamíchali jsme všechny karty, které byly na stole. Všechno!".

Takzvaní ukrajinští "separatisté" v čele s Moskvou

Prozatímní ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov oznámil zahájení takzvané protiteroristické operace (ATO). Původní rozhodnutí ukrajinské vlády zahájit obrannou operaci jako protiteroristickou, nikoli vojenskou operaci – navzdory důkazům o hlubokém ruském angažmá ve Slovjansku a Kramatorsku od samého počátku – je někdy interpretováno spíše jako důkaz vnitřního státního konfliktu než mezinárodního. Toto rozhodnutí však bylo učiněno spíše z pragmatických než paradigmatických důvodů, zejména proto, že prevence separatismu je součástí ukrajinské protiteroristické legislativy, nikoli obranné. V dubnu 2014 nebyl Kyjev ochoten vyhlásit stanné právo před prezidentskými volbami, které byly naplánovány na květen 2014 a v rámci výjimečného stavu by byly zrušeny.

Různé výzkumy o začátku a průběhu války na Donbasu odhalily četné vazby mezi protiukrajinskými neregulérními aktéry, kteří jsou zjevně nezávislí na východní Ukrajině, na jedné straně a ruskými státními orgány v Moskvě, Rostově na Donu, Simferopolu nebo jinde na straně druhé. Ruský historik žijící v Německu Nikolaj Mitrochin byl jedním z prvních prominentních akademiků, kteří v článku nazvaném Nadnárodní provokace poukázali na klíčovou roli nejen ruských nepravidelných aktérů, ale také ruského státu při vypuknutí údajně občanské války na Donbasu. Později japonský politolog Sanširo Hosaka svými články, například Ruská politická technologie ve válce na Donbasu, a německý badatel Jakob Hauter se svou knihou Přehlížená ruská invaze potvrdili a podpořili Mitrochinovy první náznaky.

Ještě předtím, než se objevila podrobná empirická šetření ruského zapojení, se posledně jmenovaný faktor jevil jako nejpravděpodobnější vysvětlení vypuknutí války. Širší politický kontext vojenské eskalace na Donbasu na jaře 2014 byl od počátku sugestivní. Nemohla to být náhoda, že válka se chystala a nakonec vypukla ve stejné době, kdy ruská pravidelná vojska dobývala Krym a Rusko urychlovalo vícesměrný hybridní útok proti pevninské Ukrajině. Zvláštním aspektem zjevné "vzpoury" na Donbasu vždy bylo, že se jí od začátku do konce nikdy neúčastnili žádní známí političtí nebo jiní lídři, ani relevantní politické či jiné organizace v regionu.

Příchod ruských pravidelných sil do války na Donbasu

Rusko dodnes popírá, že by se jeho pravidelné jednotky aktivně podílely na vedení války na Donbasu. To byla do značné míry pravda až do konce srpna 2014. Kromě klíčové role ruských pravidelných vojsk při anexi Krymu v únoru a březnu 2014 se však na východní Ukrajině vyskytlo několik případů, které naznačují přítomnost nejen nepravidelných, ale i pravidelných ruských vojáků.

Nechvalně známou výjimkou byla obsluha samohybného raketového kompletu země-vzduch Buk Ozbrojených sil protivzdušné obrany RF, která v červenci 2014 na několik dní vstoupila na území východní Ukrajiny a omylem sestřelila osobní let MH-17 společnosti Malaysian Airlines, který s 298 civilisty na palubě letěl nad Donbasem. Ve stejné době, kdy malé ruské pravidelné oddíly podporovaly proruské nepravidelné jednotky bojující na Donbasu, začala ruská armáda střílet přes hranice na ukrajinské jednotky. V červenci 2014 bylo na fotografiích a videích zvěčněno několik raketových a dělostřeleckých útoků na ukrajinské pozice z ruského území. K prvnímu z těchto útoků došlo 11. července 2014 u obce Zelenopillja v Luhanské oblasti a zahynulo při něm 30 ukrajinských vojáků a příslušníků pohraniční stráže. Ve zprávě zveřejněné v prosinci 2016 známá OSINT skupina Bellingcat popsala ruské bombardování Ukrajiny při nejméně 149 různých příležitostech.

V následujícím měsíci Rusko konečně ve velkém měřítku napadlo pevninskou Ukrajinu. Dne 14. srpna 2014 překročila rusko-ukrajinskou hranici velká kolona nejméně dvou desítek obrněných transportérů a dalších vozidel ruské armády. Jednalo se o první masivní vpád ruských pravidelných sil na pevninskou Ukrajinu, potvrzený nezávislými pozorovateli. Do konce srpna 2014 bylo na území Ukrajiny rozmístěno až osm tzv. praporních taktických skupin Ozbrojených sil RF s více než 6 000 příslušníky.

Navzdory těmto událostem se mnoho politiků, novinářů, diplomatů a dokonce i někteří vědci po celém světě při komentování těchto událostí stále drží propagandistického narativu Kremlu o válce na Donbasu za posledních 10 let. Média, političtí, akademičtí a občanští komentátoři by se měli ujistit, že dobře chápou původ a povahu války. Politici, diplomaté a další aktéři, kteří se zajímají o budoucnost Ukrajiny, by měli ve svých veřejných i neveřejných prohlášeních výslovně a průběžně zdůrazňovat, že ozbrojený konflikt na Donbasu v letech 2014-2022 byl zástupnou mezistátní válkou mezi Ruskem a Ukrajinou, nikoli vnitřní občanskou válkou na Ukrajině.

Zdroj v angličtině: ZDE