Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o další z těch internetových bouří, které trvají déle než důstojnost jejich účastníků. Jenže tady je něco hlubšího, staršího a směšnějšího zároveň. Helena Trojská, pokud vůbec existovala, nebyla dívka z katalogu nordické fantazie pro muže, kteří si dějiny pletou s reklamou na proteinový prášek. Helena je především mýtus. Ne občanský průkaz, ne archeologický portrét, ne castingový list z mykénské agentury. Jde o postavu řecké mytologie, dceru Dia, někdy pokládanou skoro za menší bohyni, jejíž krása měla destabilizující moc a jejíž únos nebo útěk s Parisem se stal nepřímou příčinou trojské války. Jinými slovy: zuřit kvůli „historické přesnosti" Heleny je podobné jako požadovat přesnou veterinární dokumentaci Pegasa.

A i kdybychom si hráli na antropology tam, kde se internet raději chová jako opilý taxikář s názorem na genetiku, co vlastně víme o tom, jak Helena vypadala? Homer nám nedal pasovou fotografii. Antické výrazy, které se později spojovaly s jejím zjevem, jako xanthê a kuanopis, nelze jednoduše přeložit do moderního rasového slovníku jako „blondýna s modrýma očima". Sententiae Antiquae právem upozorňují, že taková četba je povrchní a anachronická; starořecká barevná imaginace nefungovala podle vzorníku dnešního CNN Prima News, Hollywoodu a skandinávské turistické brožury. A kdyby Helena byla žena z egejského a východostředomořského světa pozdní doby bronzové, mohla mít rysy, pigmentaci, tělesnost a estetiku, které by se dnešním samozvaným obráncům „bílé Heleny" vůbec nemusely vejít do jejich dětsky zjednodušené představy Evropy.

Navíc je třeba dodat něco ještě krutějšího: Helena, kdyby skutečně žila v době a prostředí, kam ji mýtus umisťuje, by zřejmě nebyla krásná podle dnešních hollywoodských standardů. Nebyla by produktem dermatologie v Beverly Hills, pilates, filtrů, bělení zubů, chirurgické symetrie a instagramové hladkosti. Její krása by byla čtena jiným světem: světem aristokratických znaků, božského lesku, zdraví, plodnosti, sociálního postavení, rituální výjimečnosti. Krása v antice nebyla totéž co dnešní kompozitní obličej vytvořený algoritmem, injekcemi a mužskou panikou z ženské autonomie. Proto je celá tato vzpoura proti Lupitě tak groteskní. Tito muži se netrápí Helenou. Oni se trápí tím, že krása už není výhradně jejich majetkem.

Hollywood, mimochodem, po celé století neměl nejmenší problém s tím, že běloši hráli Asiaty, Araby, Latinoameričany, domorodce i černochy. Když se bílé tělo natřelo, protáhlo, přilepilo mu víčko, nasadilo turban, sombrero, cop nebo karikovanou dikci, říkalo se tomu herectví. Když černá herečka hraje mytickou krásku, najednou se tomu říká „zničení civilizace". Mickey Rooney jako japonská karikatura v Breakfast at Tiffany's, Warner Oland jako Charlie Chan, Katharine Hepburn jako Číńanka v Dragon Seed, John Wayne jako Čingischán v The Conqueror, Alec Guinness jako princ Fajsal a Anthony Quinn jako Auda Abu Tayi v Lawrence of Arabia. 

Ale tam žádný Musk neplakal nad integritou Homéra, Číny, Mongolska, Arábie nebo Portorika. Když Natalie Wood hrála Portoričanku Marii ve West Side Story, nebyl to konec Západu. Když Laurence Olivier natřel svůj obličej na Othella, mnoho kulturních strážců tehdejší doby tomu tleskalo jako velkému umění. Když Peter Sellers hrál indického Hrundiho V. Bakshiho v The Party, bílý svět se smál. Když Hollywood obsazoval hnědé a černé dějiny bílými tvářemi, říkalo se tomu univerzalita. Když se univerzalita jednou otočí opačným směrem, je z toho najednou revoluce otroků proti mramoru Akropole.

To je skutečný problém redpillového muže: on se nebojí chyby v castingu, ale ztráty monopolu. Red Pill kultura prodává mužům jednoduchý příběh: byli jste okradeni, ženy vám něco vzaly, feminismus vás oslabil, elity vám lžou, svět by byl zase přehledný, kdyby se vrátil starý pořádek, v němž muž rozhoduje a žena je dekorace, odměna nebo trofej. Studie o manosféře opakovaně popisují její spojení s misogynií, představami „alfa" maskulinity, antifeminismem a reakční politikou; novější akademické práce sledují, jak se tento obsah převléká do jazyka sebezdokonalování, bohatství a mužského blahobytu. Jenže za tímto kulturistickým slovníkem je často velmi starý strach: že žena nepotřebuje muže tolik, jak si muž potřebuje myslet.

Proto mě na celé věci baví ta ironie. Tito muži neustále mluví o síle. Silný muž, alfa muž, dominantní muž, muž, který nenechá svět ovládnout „woke" režiséry a černými Helenami. Jenže skutečná síla se nemusí tak zoufale předvádět. Nemusí celý den pózovat na X jako gladiátor v pyžamu. Žena jako symbol je v dějinách často silnější právě proto, že nemusí neustále oznamovat svou sílu. Helena nepotřebovala meč, aby spustila válku; Kleopatra nepotřebovala legii, aby se stala noční můrou římské imaginace.. Muž si staví brnění, protože ví, že je zranitelný. Žena je často označena za nebezpečnou právě proto, že její moc není vždy vojenská, úřední ani svalová. Je symbolická, erotická, sociální, reprodukční, paměťová. A symboly muže děsí víc než fakta.

Lupita Nyong'o je krásná herečka, ale to je skoro vedlejší. Důležitější je, že její obsazení odhalilo, jak málo tito samozvaní obránci klasiky klasice rozumějí. Mýtus není muzeální figurína. Mýtus přežívá právě proto, že se převtěluje. Homér nebyl scenárista Marvelu s tabulkou kontinuity. Odyssea sama je produkt orální tradice, přenosu, proměny, opakování a adaptace. Nolan dokonce obhajoval obsazení Travise Scotta odkazem na orální poezii a analogii s rapem; zároveň připustil, že jeho estetika kombinuje různé vrstvy doby bronzové a homérské imaginace. Kdyby antický pěvec slyšel dnešní strážce čistoty, možná by se nezhrozil Lupity. Spíš by se divil, proč se tolik dospělých mužů chová jako Achilleus bez Patrokla, jen s účtem na sociální síti.

Vytisknout