Goethe na začátku roku 1824 k dnešní kulturní a politické situaci

17. 8. 2026 / Boris Cvek

 

Sám Goethe  o něco dříve říká, že měl odvahu to dílo (Utrpení mladého Werthera) číst znovu jen jednou: „Jsou to samé zápalné rakety! Padá na mne při tom úzkost a strach, že bych zase procházel všemi city patologického stavu, z něhož kniha vznikla.“ Zdá se ale jasné, že patologická je stará přežitá společnost, zatímco mladý člověk má „vrozený svobodný přirozený rozum“.

A v souvislosti s tím, jak se Goethe a Eckermann baví o Knize rozladění (Západovýchodní Díván), v níž Goethe útočí na své kritiky a která by podle něj mohla být mnohem delší, Goethe tvrdí, že ho lidé vždy chtěli mít jiným, než byl, že s ním nebyli spokojeni nikdy, že jim vadilo, že se nechtěl přetvařovat.

„Když mě chválili, neměl jsem to přijímat v radostném sebevědomí jako povinnou daň, nýbrž čekala se ode mne nějaká skromná, odmítavá fráze, v níž bych dal pokorně najevo naprostou bezcennost své osoby a svého díla. To se však příčilo mé povaze a byl bych musel být mizerný darebák, kdybych se chtěl takto přetvařovat a lhát. Ale protože jsem byl dost silný, abych se ukazoval ve vší pravdivosti tak, jak jsem to cítil, platil jsem za pyšného a platím zaň dodnes.“

Pokud jde o politiku, aby nebylo mýlky: Goethe se hlásí k tomu, že lid má být tisknut, ale ne utiskován. Co je jasné a pokrokové a dnes absolutně aktuální, je tohle:

„Revoluce jsou zhola nemožné, jestliže jsou vlády neustále spravedlivé a neustále bdělé, takže je předejdou včasnými nápravami a nevzpírají se tak dlouho, až se zdola vynutí, co je nezbytno. Ale protože jsem nenáviděl revoluce, nazývali mě přítelem daného stavu. To je však titul velmi dvojznačný, který bych si vyprosil. Kdyby bylo v daném stavu všecko znamenité, dobré a spravedlivé, neměl bych proti tomu vůbec nic. Ale protože vedle mnoha dobrého je tu zároveň mnoho špatného, nespravedlivého a nedokonalého, neznamená často přítel daného stavu o mnoho více než přítel všeho zastaralého a špatného. Doba však jde věčně vpřed a lidské věci mají každých padesát let jinou podobu, takže zařízení, které bylo v roce 1800 dokonalostí, bude v roce 1850 již třeba nedostatkem.“

Nakonec klade důraz na to, že změna nesmí být umělá, vnější, ale musí vycházet z vlastního jádra národa, aby u toho byl Bůh: za příklad uvádí nové učení Krista a Luthera. U Krista mluví o „novém učení lásky“, u Luthera o očistě od „zkomoleného kněžourství.“

A nakonec něco k umění, kde je aktuální ten důraz na samotu. Ve své době měl tvůrce utéci před lavinou kritiky, dnes kritika prakticky není, ale je strašně moc marketinku, soutěží, sebeprosazování, hraní si na obraz v očích veřejnosti.

„Ono nerušené, nevinné, náměsíčné tvoření, jímž jediným může uzrát něco velkého, není již vůbec možné. Všecky naše dnešní talenty leží na servírovací míse veřejnosti. Kritické listy, jež denně vycházejí na padesáti různých místech, a klepy, které v obecenstvu vyvolávají, nedovolí, aby vzniklo něco zdravého. Kdo se jich dnes zcela nevzdaluje a násilím se neizoluje, je ztracen. Do mas pronikne sice těmito špatnými, většinou negativními estetizujícími a kritizujícími novinami jakási polokultura, ale pro tvořivý talent je to zlá mlha, padající jed, který zničí strom jeho tvůrčí síly od zelené ozdoby listí až do nejhlubší dřeni a do nejskrytějších vláken. A pak, jak za těch mizerných pár století zkrotl a zeslábl sám život! Kde se ještě nepokrytě setkáme s originální povahou! A kde má někdo sílu být pravdivý a ukázat se tak, jak je! To však působí zpětně na básníka, který má nalézt všechno v sobě, když jej zvenčí nechává vše na holičkách.“