Levicovým liberálům i radikálům

30. 10. 2017 / Radek Mikula

čas čtení 9 minut
Chci se obrátit na ty z vás, kdo spolu se mnou vnímají letošní sněmovní volby jako důležité znamení dalšího politického a společenského úpadku a také jako příznak hluboké kulturní krize. Sám to vše také prožívám jako osobní prohru svých politických představ.

Jde o neúspěch, který by nás měl, cítíte-li ho podobně jako já, přivést k zásadnímu přehodnocení způsobů, kterými jsme se snažili až doteď veřejně pracovat.




Je patrné, že na rozdíl od devadesátých let se dnes pohybujeme v atmosféře, která nijak nepřeje mimoparlamentní politice, a vůbec to nevypadá, že se na tom v dohledné době něco změní.

To jak společnost reflektuje politické procesy dnes téměř výhradně určuje parlamentní politika a její procedury. Můžeme nad tím další roky zavírat oči, nezměníme na tom ale nic. Zájem o politiku  je u veřejnosti nízký a nejspíš se bude dál snižovat, takže v jejím zorném poli  bude stále méně prostoru pro občanské aktivity, které nemají návaznost na fungování mocenských institucí, kde se rozhoduje o všem, co dopadá na hlavy prostých lidí..

Svoboda, které se dnes těšíme, a o kterou se ovšem také oprávněně bojíme, by se neprosadila bez lidového mandátu v parlamentních volbách a bez obsazení mocenských pozic demokratickými silami. A nic na tom nemění skutečnost, že demokratické strany v posledních letech víceméně zablokovaly stále nedokončenou demokratizaci a zároveň různými způsoby omezují občanská práva.

Zásadní nebezpečí ovšem představují autoritářské subjekty, které právě nyní dosáhly většinového zastoupení v Poslanecké sněmovně. Zatím nejde o ústavní většinu, k níž jim ale mnoho nechybí, a tak je snadno představitelné, že ji získají už po příštích volbách. Důsledky je lehké si představit. Jedním z nich by mohlo být, že si radikální levičáci a anarchisté začnou vážit právního státu...

Chce-li někdo dnes opakovat frázi o volbách, které by byly dávno zakázány, kdyby mohly něco změnit, pak je načase vedle parlamentního kreténismu hovořit i o kretenismu antiparlamentním. Ze stejného důvodu nemůžeme zůstat lhostejní ani k nadcházejícím prezidentským volbám. Všeobecně zvolený autoritář na Hradě hrozí být důležitým katalyzátorem konzervativního obratu k systému tvrdé ruky.

* * *

Česká levice z historických důvodů nepřekvapivě spojovaná s diktátorskými metodami vlády se už v polovině devadesátých let morálně rehabilitovala, když sociální demokracie počtem volebních mandátů přečíslila nereformovanou, z velké části stále stalinistickou KSČM. To zvýšilo šance na realizaci sociálnější politiky, než byla ta, která se prosadila s vítězstvím pravice roku 1992. Tuto převahu demokratická levice  nyní po více než dvaceti letech ztratila.

ČSSD je strana, ke které bychom měli cítit podstatnou ideovou blízkost, pokud se stále ztotožňujeme s ideály sametového Listopadu. Ty vyjadřuje tato strana výrazněji než všechny ostatní, a to propojením myšlenek svobody a demokracie s obhajobou sociálního státu, jehož odstranění nikdo před dvaceti osmi lety nepožadoval. Pro ty, kdo by mě chtěli chytat za slovo a poukazovat na praktickou politiku této strany, podotýkám, že mám na mysli její ideální podobu, které neoliberální realita a neuspokojivé personální obsazení aktuálně moc nepřejí.

ČSSD od své obnovy skutečně není a nejspíš ani nemá ambici být praporečníkem lidového hnutí, které by bylo sociální a demokratické. Vlastně představuje jakousi aplikaci Sociální jistoty, kterou mají občané degradovaní na pouhé voliče použít při hlasování a pak se bez jakékoli další veřejné aktivity těšit z toho, jak dobře budou v jejich zájmu straničtí představitelé vládnout. Kromě samotného aktu volby o jejich politickou angažovanost ČSSD v žádném případě nestojí. Strategie Vol a mlč byla doteď efektivně stvrzována legislativní kampaní, která nám ukázala, jak si tato strana představuje realizaci předvolebního hesla Fungující stát z roku 2013. Řeči o tom, jak se strana otevře příznivcům a spolupráci s odbory nebo se sociálními hnutími se paradoxně zhmotnily v novele stavebního zákona, který občanům brání v podílu na rozhodování o výstavbě v jejich okolí, v novele zákona o shromažďování, která poprvé od roku 1990 umožňuje policii rozpouštět demonstrace. Snad aby občan viděl, jakou váhu má nejen jeho občanská angažovanost, ale i samotná lidská důstojnost, podařilo se sociální demokracii novelou zákona o zdravotních službách podstatně omezit lékařské tajemství. Tam, kde by posilování institucionální pravomoci šlo ve prospěch občanů a ne proti nim, sociální demokracie naopak neuspěla - mám na mysli rozšíření práv ombudsmana.

To vše ukazuje, že ČSSD je stranou dvou tváří - pokrokové a konzervativní, či spíš reakční. Je to dáno jejím rozdělením na dva proudy, přičemž zástupci toho prvního, který je ze své podstaty liberální, se sami často nedokáží vymezit proti upevňování byrokratické státní moci nebo se na něm dokonce sami podílejí. Lidé se pak logicky bojí jak sociálněekonomických změn, ale i osekávání občanských svobod. Sliby rychlého zavedení eura tady vážně moc nepomůžou...

Přesto v dnešní společenské realitě politici jako Lubomír Zaorálek nebo Bohuslav Sobotka představují nebo alespoň dosud představovali jisté liberální a demokratické minimum, které z nich činí naše budoucí spojence. Alternativu k nim tvoří zemanovské křídlo, čili shluk oranžových klonů Babiše či Okamury.

* * *

Mnozí z vás přemýšlejí, diskutují i publikují o stavu české sociální demokracie. To ukazuje, že jsme s touto stranou určitým způsobem propojeni. Jsme však mnohem více spojeni s jejím ideovým základem, než s její reálnou podobou. Bedlivě ji pozorujeme, vášnivě kritizujeme a to z pohodlné pozice vnitřně neangažovaných nestraníků.

Možná se ale právě dostáváme do fáze, kdy budeme pouhými svědky rychlého rozkladu demokratické levice, který může být navíc průvodním znakem konce liberální demokracie i právního státu. Můžeme pak psát sebemoudřejší analýzy, organizovat demonstrace, ba i přistoupit k přímým akcím, ale i tak se tím vším jen odsoudíme do pasivní pozice vůči prostoru, kde se hraje o to zásadní - o přežití humanistické síly prosazující svobodnou a sociálně spravedlivou společnost.

Pole tohoto zápasu se nenachází v našem společenství politicky vyspělých aktivistů, ale v bahništi sociálně demokratické strany, které je nám v mnohém právě tak cizí, jako jsou nám blízká naše vlastní sociální hnutí.

* * *

Что делать?

Jaké máme možnosti teď a tady? Necelý měsíc před volbami vyšla na serveru Anarchistické federace zpráva o úspěchu DIY karnevalu, který proběhl koncem září ve středu Prahy. Ten prý byl svou atmosférou osvobozujícím zážitkem města, (...) kde si zapálíte jointa a zvysoka kašlete na fízla vedle, (...). Rád na tuhle akci chodím, letos jsem zapomněl. Kdybych tam byl, asi bych se ptal, jak tím přispívám ke společenské změně. Odpovědí by mohlo být jen pochopení, že je nutné hledat jiné cesty, než prožívání chvilkové iluze odlišné společenské reality. Před rokem 1989 veřejné protesty předznamenávaly konec diktatury. Jakou ale máme zkušenost s radikálně levicovou mimoparlamentní aktivitou od počátku devadesátých let až dodnes?

Tou zkušeností by mělo být, že je nutné politicky působit s dopadem na většinu politické veřejnosti, a tou zkušeností by mělo být, že to neumíme, že se nám to nijak nedaří. Ta úvaha musí pokračovat k pochopení politické strany jako vehiklu pro účinné prosazování politických cílů. A dále k tomu, že je nás příliš málo a jsme příliš neorganizovaní, abychom dokázali vytvořit vlastní stranu.

Koncem šedesátých let se i v tak degenerované politické síle, jakou byla KSČ, otevřel prostor k prosazování ideí demokratického socialismu, jehož československý model následně získal světový ohlas. Podobně se levicoví labouristé zcela nedávno ve své straně dočkali zvratu, který jim umožnil pracovat na obnovení naděje v jiný svět.

Pokud se chceme dočkat něčeho takového i u nás, musí tu přežít demokratická levicová strana. To znamená zachránit ČSSD před tlakem zvnějšku i zevnitř, který hrozí, že ztratí místo v parlamentu, případně že přijde o svůj beztak nalomený sociálně demokratických charakter. 

Je čas - a možná nastal už před lety - riskovat svou emocionální rovnováhu, duševní zdraví i čistotu našich duší. 

Je čas vstoupit do České strany sociálně demokratické.






0
Vytisknout
15554

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2017