Neprůhledná akademická věž ze slonoviny: Dá se aspoň tam věřit předvolebním slibům?

13. 12. 2017 / Zdeněk Slanina

Třeba jako pověstná bezouškiáda kolem nikdy nefungující, smyšlené Bezouškovy reakce. Ta sice kulminovala v r. 2012, ale už řadu let před tím vyšlo z iniciativy britské spolupracovnice v časopise Nature varování, že reakci nelze zreprodukovat. A později pak britská Rada pro lékařský výzkum vznesla proti Bezouškovi obvinění z neetického jednání a zaslala je i do Prahy – no, a zde bylo na roky tiše uloženo do trezoru. Přitom dle mezinárodních zvyklostí mají právě mateřské instituce za povinnost takovéto kauzy vyjasnit. V Praze však nikdo nehnul prstem, ač v sázce byla mezinárodní reputace celé instituce. A nehnul by prstem dodnes, nabýt konspirativní akce skupiny mladých badatelů.

Dodnes samozřejmě nikdo neřešil a neřeší, že ta nikdy nefungující reakce - roky ale oslavovaná jako ukázková ‘excelentní’ věda - mohla na grantech přijít na až nějakých 300 miliónů. A kolik se třeba promrhalo na těch apriori neplodných, od základu chybně orientovaných výzkumech kmenových buněk? Kolik by se za zlomek těch peněz, kterými si Akademie předplácela jen vlastní ostudy, mohlo udělat dobré vědy! Stačilo, kdyby se třeba jen část rozdělila mezi ty, co byli odejíti pro ‘přespočetnost’, tedy proto, že jen oprávněně kritizovali podivné poměry. Leč akademické vedení vzniku a bobtnání těch skandálů fakticky jen nečině přihlíželo, místo aby rázně v předstihu jednalo. A to je otázka nezdravého vnitro-akademického klimatu. Všichni vědečtí pracovníci proklatě dobře vědí, že každému z nich hrozí, že bude odejit pro ‘přespočetnost’. Stačí jen v nevhodnou chvíli kritizovat nesprávným směrem. A tak se mlčí, a tak vznikají kauzy jako kmenové buňky, Bezouškova reakce, před tím sádrový kýč z pouti označovaný za přelom v historii, předtím objev nikdy neexistující super-výbušiny, atd.

I při volbách v Akademii je zvykem předkládat volební program uchazeče. A tak třeba při volbách předsedy Akademie v r. 2008 se tam ve volebním programu pozdějšího předsedy Drahoše objevily pasáže o získavání vědců ze zahraničí, ať už našinců nebo i cizinců. A ty pasáže se pak objevily i v jeho volebním programu z roku 2012, a nakonec i ve volebním programu nynější předsedkyně Akademie z roku 2016. Postupně jsem se obracel na všechny nové předsedy Akademie, a s odvoláním na ta jejich prohlášení jsem je seznamoval s tím, proč vlastně působím roky v zahraničí a ne ve vlasti, a žádal jsem je, aby v té podivné historii něco vykonali. Dodnes mi ale ani jeden z nich neodpověděl.

Přitom jde o bizarní totalitní selhání, etické i odborné, jednoho z pozdějších akademických hodnostářů. Věc začíná v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil, opublikoval v cizině, a chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán - před létem 1988 vůdčí postava té chybné koncepce udala moci mou korespondenci s emigrantem. Vypuklo dobově obludné vyšetřování mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod.

Věc směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak 10 let ve III. nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso.

Po mnoha peripetiích se věc začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman odmítl podpořit můj vyhazov, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. A poléze pak v roce 1991 vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten zabrzděný článek. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá poznámka pod čarou na prvé straně: 'Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.'

I když jsem z práce nakonec vyhozen nebyl, byl nicméně vydán trestní výměr, kterým též došlo k tomu zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Udavačova cíle bylo dosaženo - článek neměl šanci vyjít. Leč ústavní moc se nevzdávala - byla mne rozhodnuta z práce stejně vyhodit, jen co udavač dodá další kompro, o kterém široce bájil. Tím se dostáváme k jeho druhé motivaci, neb ten člověk sám chtěl vyjet na výhodný dlouhodobý pobyt, u kterého však byl ten háček, že šlo o typ pobytu, který byl podle dohody ČSAV a MŠk možný pouze pro kmenové pracovníky VŠ. Tento háček se dal deaktivovat jedině protekcí z nejvyšších míst, a taková protekce předpokládala mimořádný zřetel, mimořádný zájem. A ten zde byl, jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Ledva vypuk samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let. Celou záležitost jsem pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato ten udavač byl svým selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Oddělení studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval.

Už z padesátých let - tehdy pod legendárním akademikem Nejedlým – si osvojil jednoduchou metodu, jak věci v Akademii manipulovat. Stačilo zavolat kterémukoliv vědeckému pracovníku a říci něco ve stylu magické floskule: Soudruh předseda by vám byl velmi zavázán, kdybyste ..... Po tom ‘kdybyste’ mohlo následovat cokoliv, neb kdo by se odvážil odmítnout. S příchodem sametu stačilo pak jen změnit začátek floskule na Pan. A jinak se jelo dál údolím temným podél skal, přičemž jakýmsi akademickým dalíkem - mužem na speciální, ne vždy čisté operace - byl fakticky po dvacet let ten tuhý totalitní aparátník. No, a ten druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Oddělení školství a vědy ÚV KSČ.

Tuhle trojici spojoval společný motivační zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých levelech. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Té penze pak šťastně dosáhl, a jako bonus ještě jeho dcera dostala v Akademii nadstandardní podmínky pro svá PhD studia. No, neberte to - jenom za jeden podpis, co tomu kariérnímu udavači opravdu vytrhl trn z paty. Nejprve ale bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého udavače - a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé lhavosti jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Akademie prostě jen hrála, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co vlastně jde.
Abych ale vedení Akademie pomohl nahlédnout tu trapnost, příznačně už nazývanou ASANACE-2 či Akademická Čunkiáda, zveřejnil jsem fragmenty o ní, spolu s dokumentací i některými svědectvími, v historickém sborníku vydaném před pěti lety Národním technickým muzeem - příspěvek je k vidění na www linku (jak se na internetu stává nedobrým zvykem, předpokládá to novější www prohlížeče):
https://www.box.com/s/vyfqj47yyqp004b8q05i

Všechna svědectví o kauze jsem i přímo poskytl řadě dřívějších i novějších akademických činovníků. Nikdo z nich však nepodnikl nic k jejímu vyřešení, jen někteří mlžili, nebo i pomlouvali. Abych ale Akademii i přes její okázalý nezájem pomohl poznat její vlastní historii, tak tu nastalou patovou situaci jsem nakonec pojednal tak, že jsem prostě státnímu zastupitelství sám na sebe podal trestní oznámení. Pokud bych se totiž v čemkoliv, co uvádím o té kauze ASANACE-2, odchýlil od pravdy, tak bych se stal suspektem z celé řady trestných činů, počínaje třeba šířením poplašné zprávy (and much much more). Poznamenávám, že sám na sebe trestní oznamení podat můžete, zákon to umožňuje. Ježto se však důsledně držím pravdy, nadto podložené jasnými důkazy, tak státní zastupitelství proti mně pochopitelně nikdy nic nepodniklo. Tím Akademie fakticky v tom mnohaletém hraní divadla, a vodění veřejnosti i státních institucí za nos, takříkajíc přišla o vítr z plachet
Ve vystoupeních v rámci předvolební kampaně nynější předsedkyně Akademie ve svém programu zdůrazňovala i princip řešit akademické problémy decentně leč zásadově a na bázi argumentů. To by jistě byly pozitivní kroky, které by znamenaly jak podstatnou změnu pro zdravé klima uvnitř Akademie, tak i následně pro to, jak ji vidí veřejnost a jak velká pak bude ochota jejích volených zástupců k financování vědy. Jenže rok se s rokem sešel, a na předvolební sliby - určitě tedy v případě té trapné akademické kauzy ASANACE-2 – jaksi zase ještě nedošlo. A přitom jde o přezrálý problém, na zásadové řešení čekající desetiletí, ve kterém je opět v sázce důvěryhodnost Akademie. Jak by řekl klasik: Hic Rhodus, hic salta! Neb - jaké mohou být etické standardy v instituci, kde roky nevadilo, že její vysoký hodnostář je prachobyčejný totalitní kariérní udavač? A jaké jsou tedy ony standardy - třeba - u jejího místopředsedy/předsedy z let 2005-17, kterému to nevadilo celých dlouhých dvanáct let (ač jsem mu mnohokrát poskytoval dokumentaci k této tristní kauze ASANACE-2)?

 

Autor působí přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.