Uganda je převážně křesťanskou zemí, kde bez problémů žije početná muslimská menšina a kde se lidé na uprchlíky nedívají skrze prsty

Afrika nás nepotřebuje, zato my její nerostné bohatství ano

14. 12. 2017 / Daniel Veselý

čas čtení 12 minut

Hlavní město Ugandy Kampala je na první pohled obřím chaotickým mraveništěm, kde neexistuje pevný řád, a to je patrné zejména v ulicích. Místní doprava se pravděpodobně neřídí žádnými pravidly, což může vadit oku spořádaného Evropana, leč ten, kdo navštívil několik blízkovýchodních velkoměst, zaskočen být nemůže. Na druhou stranu se ugandská metropole, v jejíž aglomeraci podle místních žije kolem tří miliónů lidí, jeví jako multikulturní město v pravém slova smyslu, jelikož zde vedle sebe žijí křesťané, muslimové a hindové a desítky různých etnik.   

První část textu ZDE


Kampala je obdobně jako jiné metropole globálního jihu místem řady ostrých kontrastů. Občas si člověk ani neuvědomuje, že je v srdci Afriky, a připadá si jako na Západě, a jindy, třeba když obědvá s místními v laciné vývařovně, je nemilosrdně konfrontován s beznadějí místních slumů. Existují přirozeně propastné rozdíly mezi městem a venkovem, přičemž průměrný plat v Ugandě činí zhruba 1800 Kč, avšak většina obyvatel nemá ani tento pakatel a spousta z nich nemá vůbec žádné peníze a živoří ze dne na den.   

V ugandské metropoli jsme navštívili národní ugandskou mešitu, jejíž výstavbu financoval Muammar Kaddáfí. Pohled na město z minaretu mne opět utvrzuje v domněnce, že Kampala je multikulturním městem, když na jedné světové straně spatřuji hindskou svatyni a na druhé protestantský kostel. Podle průvodce, který nás provázel po mešitě, v Ugandě žije 75 procent křesťanů, 20 procent muslimů a 2,5 procenta hindů (CIA Factbook uvádí 45,1 procent protestantů, 39,9 procent katolíků, tedy celkem 85 procent křesťanů, a 13,7 procent muslimů) a v zemi nedochází k žádným etnickým konfliktům. S tímto poznatkem by se měli seznámit především ti, kdo do omrzení omílají báchorky o nekompatibilitě různých kultur a náboženství, aniž by vytáhli paty z českého zápecí.

Je pozoruhodné, že jsem se až na jednu výjimku nesetkal s negativním názorem na muslimy a uprchlíky. Ve čtyřicetimilionové Ugandě totiž v uprchlických táborech žije více než jeden milion válečných uprchlíků z Jižního Súdánu a Demokratické republiky Kongo (DRC). Představme si, kdyby v desetimilionové České republice bylo přes čtvrt milionu běženců! A třebaže jsme procestovali značnou část této země, neviděli jsme žádný klasický uprchlický tábor ani davy zbědovaných nešťastníků tísnících se v ulicích velkých měst, jako je Kampala nebo Jinja. Když si uvědomíme, že drtivá většina Uganďanů má na rozdíl od relativně zabezpečených Evropanů bídný (nebo nemá žádný) příjem a přitom nehledí na uprchlíky jako na dobyvačné vyžírky, měli bychom to brát jako námět k hlubokému sebezpytování.

Když jsme opustili Rwandu a linkovým autobusem zamířili do Ugandy, seznámil jsem se s mladým uprchlíkem z DRC. Skvělou angličtinou se mi svěřuje, že byl kvůli konfliktu v jeho vlasti, kde se odehrává větší humanitární katastrofa než v medializované Sýrii, nucen uprchnout a nemůže se vrátit domů, i když by moc chtěl. Mladík z tragédie ve své zemi viní rwandského prezidenta Paula Kagameho a nesouhlasí s oficiální verzí rwandské genocidy, tak jak ji shodně prezentuje Kagameho vláda a mezinárodní společenství. Znovu si uvědomuji, že je nutné, abychom s válečnými uprchlíky hovořili, neboť jen tak je můžeme poznat jako zranitelné lidské bytosti.                       

Přestože má v Ugandě největší moc prezident Yori Museveni, o němž ještě bude řeč, vládne zde, ač čistě symbolicky, pět králů. V areálu královského paláce v Kampale (Mengo Palace), kam jsme zavítali, se nachází mučírna bývalého ugandského diktátora Idiho Amina, jehož brutální vláda zemi sužovala v 70. letech minulého století. Amin, jenž se dlouhé roky těšil podpoře Velké Británie, nechal v depresivní podzemní kobce umučit 29 000  osob, jak se dozvídáme od místního průvodce. Idi Amin se do dějin zapsal jako mimořádně krvavý despota, a to i na africké poměry, neboť má na svědomí 300 000 až půl milionu lidských životů. Tento tyran si svou horlivou loajalitou získal přízeň Britů už v 50. letech, kdy se jako mladý důstojník britské koloniální armády podílel na potlačování revolty Mau Mau v Keni, a proto na něj Londýn, Tel Aviv a Washington v roce 1971 vsadily, aby zabránil nebezpečnému flirtu Ugandy se Sovětským svazem. A přestože se řezník z Kampaly od svých západních patronů později odvrátil, aby nalezl podporu u Kaddáfího Libye, SSSR a NDR, masakry jeho skutečných a domnělých odpůrců intenzivně probíhaly hlavně v prvních letech jeho vlády.

Po prohlídce Aminovy mučírny zpovídám našeho průvodce. Zajímá mne jeho názor na současnou politickou situaci v Ugandě. Odpovídá, že obyčejní lidé mohou za kritiku prezidenta Museveniho skončit za mřížemi. Jsem taktéž zvědavý, jak tento muž hodnotí jeho vojenské angažmá v DRC, protože prezident Museveni významně podpořil ničivou rwandskou invazi do této země. Uganďan bez obalu říká, že jeho prezident je obyčejný válečný zločinec. V Ugandě jsem se vícekrát mohl přesvědčit, že se lidé na rozdíl od Rwanďanů příliš nezdráhají, když přijde řeč na jejich vládu, třebaže se autokrat Museveni s politickou opozicí vůbec nemazlí. To však v žádném případě nevadí arbitrům lidských práv ve Washingtonu, vždyť ugandský prezident je v Bílém domě vnímán jako klíčový africký spojenec v boji proti islámskému terorismu v Somálsku a Středoafrické republice. Pentagon v uplynulých letech financoval výcvik ugandské armády a nádavkem jí poslal vojenské vybavení za stovky miliónů dolarů. 

Současný ugandský prezident má ale vážného rivala, jak jsem se dozvěděl od spousty Uganďanů, s nimiž jsem hovořil. Je jím mladý politik, byznysmen a hudebník Bobi Wine, jenž nesmlouvavě kritizuje politické nešvary a ekonomickou nerovnost v Ugandě a který byl letos zatčen během manifestace na svou podporu. Mnoho Uganďanů věří, že kdyby se Wine stal prezidentem, věci by se mohly změnit k lepšímu. Kupříkladu skupinka mladíků v jednom ugandském městečku, z nichž se vyklubali nadšení Wineho stoupenci, mi říká, že problémy Afriky způsobují místní političtí činitelé - v první řadě prezidenti, a obecně obviňují stávající politický systém. Tito mladíci jsou si ale příliš dobře vědomi faktu, že dokud budou mít afričtí politikové, jako jsou Kagame a Museveni, klíčovou podporu Západu, kýžené strukturální změny nejsou na pořadu dne. Přitom zdůrazňují, že nemají nic proti muslimům nebo bělochům, protože to jsou jen obyčejní lidé jako oni sami. Ale jelikož toho vím až moc o parazitické symbióze západních kolonialistů a černého kontinentu, natvrdo jim opáčím, že kdybych byl v jejich kůži, patrně bych bělochy z duše nenáviděl. S tím ale mladíci zásadně nesouhlasí.   

Poté, co jsme opustili rušnou Kampalu, vydali jsme se na cestu po ugandských národních parcích. Znovu se dostáváme do bezprostřední blízkosti Demokratické republiky Kongo a já s překvapením zjišťuji, že hranice je de facto propustná. Kupříkladu v národním parku Queen Elisabeth tvoří přirozenou hranici řeka a v cestě do DRC mi stojí jen několik hrochů. Ale i zde - v království hrochů, lvů a hyen, o sobě tragický konflikt ve východní části DRC dává vědět, protože náš tábor hlídá ozbrojený voják. Ptám se ho, před kým nás vlastně chrání, a dozvídám se, že před konžskými milicemi. Zjišťuji, zda nám hrozí nebezpečí také od nechvalně proslulé milice M23 a voják jen souhlasně přikyvuje. Je to naprosto surrealistická situace, jelikož se tito „rebelové“ těší podpoře Kagameho a donedávna i Museveniho vlády a v DRC se dopustili otřesných zločinů.  

Patrně nejzásadnější svědectví, které jsem během své pouti po Rwandě a Ugandě získal, mi sdělil tanzanský průvodce po Ugandě, který v zemi pracuje osm let. I on tvrdí, že se zde lidé na uprchlíky a muslimy nedívají skrze prsty, byť připouští, že někteří Afričané se kvůli beznadějné situaci v jejich domovině snaží v Ugandě získat uprchlický status. Muž říká, že v Ugandě na rozdíl třeba od Středoafrické republiky žádné problémy s muslimy nejsou. Jenže muslimská menšina v dnešní Středoafrické republice čelí nebývalé perzekuci ze strany teroristických křesťanských milic anti-balaka, leč tato skutečnost nezapadá do tuzemského kánonu o krvežíznivých muslimských porobitelích. Průvodce mi vypráví, jak se křesťané v Ugandě modlí v kostele, zatímco jejich muslimští přátelé na ně čekají venku. Podobný příběh o soužití zdejších křesťanů a muslimů jsem si vyslechl od vedoucí ugandské mise Arcidiecézní charity Praha Bernadety Pavlíkové, jež v Ugandě pracuje už jeden rok. Podle jejího vyprávění třeba muslimská matka bez problému adoptovala křesťanského sirotka a šla s ním ke křtu.

Tanzánec také vyvrací zkazky o tom, jak je v Ugandě nebezpečno, a Pavlíková nezávisle na něm toto svědectví potvrzuje. Sám jsem měl tentýž pocit, přestože jsem zde pobyl příliš krátce na to, abych mohl vynášet kategorické soudy. Nicméně třeba v Praze nebo v západních metropolích se tak bezpečně necítím. Je však nabíledni, že ne všichni Zápaďané, kteří v Ugandě pobývali a pobývají, mají tak pozitivní zkušenosti. Jde ale především o to, jak k místním přistupujete; zdali s respektem a pochopením, či naopak s despektem a pohrdáním.            

Tanzanský průvodce velice kriticky vnímá přítomnost západních neziskových organizací, neboť se prý k Afričanům chovají jako Severoameričané k indiánům. Argumentuje, že neziskovky místním distribuují pokrmy, na které nejsou zvyklí, a ti pak často onemocní třeba chřipkou. Tanzánec konstatuje, že Afričané si odpradávna své problémy řešili sami u „kulatého stolu“. Problémy byly vždy lokálního charakteru, jelikož Afričané nikdy neexpandovali na jiné kontinenty a nepodrobovali si tamní národy, avšak západní kolonialisté místní konflikty internacionalizovali. Říká, že například činnost modrých přileb v DRC je kontraproduktivní a Konžané tam jednotky OSN nechtějí.   

Napadá mne, že Afričané nás vlastně vůbec nepotřebují, zato my jejich nerostné bohatství ano. Není ani třeba vyvolávat děsivé duchy koloniální minulosti, vždyť názorným příkladem západní exploatace je DRC a zásadní podíl viny nadnárodních korporací a jejich zákazníků na největší lidské tragédii dnešních dnů je proto neoddiskutovatelný. Zárodky zkázy nejbohatšího a zároveň nejchudšího kontinentu lze vystopovat již v 2. polovině 19. století, kdy si evropští kolonialisté čelící žluté zimnici, lepře a odporu místních obyvatel dělili africkou kořist, a zahájili tak „rvačku o Afriku“. Berlínská konference, již v letech 1884 až 1885 pořádal německý kancléř Otto von Bismarck, je tragickým mezníkem afrických dějin, kdy byla zahájena epocha nelítostného drancování černého kontinentu, jež za nedostatečného mediálního zájmu pokračuje do dnešních dnů.   

0
Vytisknout
11023

Diskuse

Obsah vydání | 19. 12. 2017